Sedí na invalidním vozíku, z nosu jí vede sonda, na ramenou se vlní divoké kudrny. Její oči se dívají dospěle, pohled vyzařuje odhodlání, temné kruhy pod očima svědčí o nekonečné únavě. Ale nikdo by neřekl, že se před pár minutami probudila po osmi měsících spánku.
Fotka, která před pěti lety zabodovala v prestižní soutěži World Press Photo, říká jediné: ta dívka je zranitelná a potřebuje péči, blízkost. Potřebuje pocit bezpečí.
 |
Eva pocházela z Arménie, jejíž obyvatelé museli v posledních letech dvakrát spolknout trauma porážky v Náhorním Karabachu. Z jaké části chudé zakavkazské republiky Evina rodina pochází, není jisté – víme jen, že její rodina emigrovala do Polska a následně požádala o azyl ve Švédsku.
Tamní úřady ovšem rodinu odmítly přijmout a deportovaly ji zpět do Polska. Psal se červenec 2018, když Eva upadla do jakéhosi kómatu. Takzvaný rezignační syndrom se často objevuje u dětí uprchlíků v důsledku traumatu. Zpočátku se projevuje depresemi a apatií, která graduje až do totální rezignace.
Děti přestanou pít, jíst i mluvit, a aby přestaly trpět, nedobrovolně „vypnou“ část mozku a upadnou do katatonického stavu. Lékaři ani dnes netuší, jak tento stav léčit. Shodují se ale na jediném – děti potřebují znovu cítit bezpečí, lásku i péči.
Děti, které rezignovaly. Švédsko už léta obchází záhadná nemoc |
V dubnu 2019 se tak vyléčila i Eva. Její příběh sepsala v reportáži s názvem Děti usínající se strachem polská novinářka Dorota Borodajová, snímek nazvaný Probuzení pořídil její manžel Tomek Kaczor.
Probuzení
Borodajová navštívila rodinu v polském uprchlickém centru v Dębaku a po několik týdnů s ní byla v kontaktu. V té době se začala Eva probouzet. Ne však náhle. Celý proces trval několik dnů až týdnů.
Polská reportérka byla u toho, když Eva konečně otevřela oči. Stalo se to na cestě do uprchlického centra. Borodajová věděla, že neopakovatelný moment musí zachytit, a tak pobídla svého muže, aby okamžitě Evu vyfotil. „Co mám vlastně vyfotit?“ ptal se Kaczor své ženy. „Co se stane s dítětem, když ztratí pocit bezpečí,“ odpověděla mu.
„Evě je na fotce patnáct let. Ve skutečnosti je to ale ještě miminko, i když to tak nevypadá. Dívala se na mě tak dospělýma očima. To je na této fotce důležité, protože osudy patnáctiletých dětí si většinou představujeme jinak. Ty, které jsou nuceny emigrovat proti své vůli, procházejí peklem. Chtěl jsem ukázat, co se takovým dětem stane,“ řekl fotograf pro polský zpravodajský kanál Polsat News.
Kaczor také přiznal, že na fotografii chtěl zachytit okamžik, kdy dítě znovu získá pocit bezpečí. „Proto ta blízkost rodičů, ty ruce a péče, jež jí věnují,“ dodal.
Únik ze světa nebezpečí
Borodajová v reportáži mimo jiné připomněla, že rezignační syndrom se u dětí ve Švédsku začal objevovat už před dvaceti lety. Jeho povaha a výskyt jsou ovšem i dnes předmětem intenzivní veřejné diskuse. Mozky těchto dětí jsou zdravé. Krev a moč v normě. Předstírají snad, a tím si vynucují azyl? Tomu se nechce věřit ani největším skeptikům. Odpovědi ale chybí.
„Ve Švédsku provedli řadu studií, které měly ověřit původ onemocnění a vyloučit podezření, že je způsobené třetí stranou. To bylo nade vší pochybnost vyloučeno. Syndrom rezignace je jakýmsi extrémním únikem ze světa nebezpečí,“ řekla tehdy polská reportérka.
Odborníkům však stále chybí informace, jak nemoc přesně vzniká, a mnozí diskutují i o způsobu léčby. Pouze švédská Národní rada pro zdraví a sociální péči uznala rezignační syndrom jako samostatnou diagnózu, jelikož už se potýkala se stovkami případů. Zřejmě proto, že Švédsko je druhou nejčastější cílovou zemi imigrantů v celé Evropské unii.
Lékaři: Péče o těhotné migrantky se zanedbává, ohrožuje to budoucí Evropany |
„Dnes je Eva zdravá dívka, chodí do školy a mluví polsky. Je to úžasné, protože před rokem ani nevěděla, že je v Polsku,“ dodal fotograf v rozhovoru poté, co jeho snímek získal v soutěži World Press Photo 2020 cenu Portrét roku.
Fotograf a pedagog Tomek Kaczor je spoluzakladatelem časopisu Kontakt, jenž se zabývá problematikou lidí vyloučených ze společnosti. „Nevím, do jaké míry moje fotografie plní společenskou roli. Pokud snímky někdo vidí a začne se zajímat o příběh, který vypráví, pak ano. Fotka funguje. Diváka musí vybízet ke zvídavosti,“ dodal Kaczor.
