Na poli v íránském Kurdistánu stojí za ostrého letního slunce deset mužů s páskou přes oči. Jedenáctý je zraněný a leží na nosítkách. Všichni vědí, že za chvíli zemřou. Mlčí. Na otázku, zda mají nějaká poslední slova, nikdo z nich neodpoví. Absolutní ticho prořezává jen pláč odsouzeného prodejce sendvičů Essy Pirvaliho, který je tak vyděšený, že ho musejí podpírat.
Proti nim klečí maskovaní muži s puškami. „Střílejte!“ rozkáže velitel popravčí čety. Odsouzenci jeden po druhém padají a do vzduchu se zvíří oblaka prachu. Je 27. srpna 1979 a veškerou moc v Íránu už pár měsíců drží teokratický režim, jenž po masových demonstracích svrhl neoblíbeného šáha Mohammada Rezu Pahlavího.
V čele státu ho nahrazuje ajatolláh Rúholláh Chomejní, který spustí masakry. Kulku nebo oprátku dostane každý, často jen domnělý, nepřítel islámské revoluce. Soudní procesy jsou fraška a počty obětí jdou podle odhadů do tisíců. Mezi nimi je i skupinka Kurdů na letišti v Sanandadži. Ještě než všichni onoho srpnového dne dopadnou k zemi, zvěční je fotograf nejstarších íránských novin Ettela’at. A pořídí tak jednu z nejznámějších fotografií v dějinách Íránu.
Půjde i o nejznámější fotku jeho kariéry, už na jaře 1980 ji ocení porotci prestižní Pulitzerovy ceny. Musí však uběhnout šestadvacet let, než se k ní může přihlásit. Jmenuje se Džahangír Razmí a že právě on je tím, kdo tehdy dokumentoval masovou popravu, prozradí v roce 2006 americkému listu The Wall Street Journal.
Jeho šéfové jej na sever vyslali spolu s ostříleným reportérem Chalilem Bahramím. V překotné porevoluční éře tam totiž Chomejní převelel tisíce vojáků s úkolem zarazit kurdské snahy o autonomii. Nový náboženský vůdce tehdy také pronesl projev, kterému se začalo říkat „fatva džihádu“ a který předznamenal teror, jenž se rozlil po zemi.
„Ti, kdo jsou s ním, jsou nemilosrdní vůči nevěřícím, milosrdní mezi sebou. Tito rozvraceči jsou nevěřící. Jsou mezi nevěřícími v Kurdistánu a na dalších místech. Vláda s nimi musí zacházet tvrdě, četnictvo s nimi musí zacházet tvrdě, armáda s nimi musí zacházet tvrdě. Chceme splnit Boží příkaz a splníme ho,“ prohlásil ajatolláh. Kromě jedenáctky z letiště vojáci ještě předtím zabili jedenáct lidí v sousední provincii Kermánšáh a den po Sanandadži i dvacet lidí v nedalekém Saqqezu, upozorňuje portál Iranwire.
Jak probíhal „soud“ s odsouzenci ze Sanandadže, Bahramí spolu s Razmím popisují takto: Soudce Sadeg Chalchalí si v improvizované soudní síni sundal turban i boty, nohy si hodil na židli. Na obviněné upíral zrak skrz tlusté brýle a ptal se jich na jméno. Úředníci oznamovali zločiny, kterých se prý přítomní dopustili. Třeba pašování zbraní, podněcování nepokojů, vraždy. Dotyční to odmítli. O jejich vině nesvědčí žádné důkazy, vše jsou jen domněnky.
Po půl hodině soudce rozhodl, že těchto jedenáct mužů je „zkaženo na Zemi“. Pod tradiční, nicméně nejasně definovaný verdikt islámského práva, který obvykle znamená trest smrti, se vleze mnohý prohřešek.
#Iran's Ayatollah Khomeini issued a fatwa of Jihad against the Kurdish people on August 18, 1979 that led to 10000s of deaths. #Twitterkurds https://t.co/n0OpPFSSgC
Když plačící muže se zavázanýma očima vedou na popraviště, Razmí začíná fotit. Na přítomné vojáky nedbá. „Byl jsem naprosto svobodný,“ vypráví. Syn ženy v domácnosti a vojenského referenta byl odmalička nejšťastnější v temné komoře, kam se rád uklidil i během vojny, a svůj první aparát si pořídil už ve dvanácti letech. Chomejního fotil doma v Qomu tak často, že se s tehdejším imámem začal zdravit podáním ruky. Focení popravy mu navíc povolil soudce. „Myslel jsem jen na rychlost a úhel,“ vzpomíná Razmí.
Muž na jeho snímku zcela vpravo ještě stojí, „jeho“ popravčí totiž nevystřelil ve stejnou chvíli jako ostatní. Zaměstnanec městské správy zdravotnictví Naser Salímí se při tom drží za srdce. Během pouliční bitky si zranil ruku, což podle tehdejších zpráv tisku vedlo k jeho odsouzení. Když „hlavní část“ popravy skončí, vojáci zjistí, že někteří vězni ještě žijí. Od muže na nosítkách vlevo tak postupně každému z nich pro jistotu vpálí kulku do hlavy.
Senzace, sláva, výslech a pomsta
Ze záběrů popravy se pro mladou teokracii brzy stane obří nepříjemnost. A mladý fotograf – tehdy mu bylo dvaatřicet – v tom bude vlastně nevinně. Jeho jedinou starostí bylo dopravit fotky a článek do redakce v Teheránu. Dnes je to otázka pár sekund, tehdy to byl celý proces. Razmí navíc ještě v Kurdistánu zůstával, veškerou svou práci proto svěřil do rukou stevardů jediného letu ze Sanandadže do hlavního města.
Obálku si na letišti vyzvedl kurýr a doručil ji fotografovým kolegům. Až ti ze sedmi desítek negativů vybrali snímek, který půjde do novin. Byl to ten, na němž ještě k zemi nepadli všichni zastřelení. „Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl fotografii tak dojemnou, jako je tato. Je to snímek mezi životem a smrtí,“ popsal později Sadžíd Rizvi z agentury United Press International (UPI).
Titulek úterního vydání hlásal: „Čtyřicet lidí popraveno v Sanandadži, Marivanu a Saqqezu“. Razmího fotka pod ním vyvolala senzaci, protože shrnula měsíce „práce“ popravčích čet režimu. „Vzhledem k tehdejší politické atmosféře jsem věděl, že mi to projde,“ vzpomíná tehdejší šéfredaktor Mohammed Hejdari s tím, že země byla ohledně vraždění Kurdů rozpolcená a kvůli nastupující cenzuře přímo naštvaná. Byla totiž ještě tvrdší než za šáha.
 |
Během dne se snímek objevil na všech novinových stáncích v Íránu – kromě Kurdistánu, do jehož vydání se z rozhodnutí redakce dalo něco méně výbušného – a vyvolal enormní zájem občanů. Jedna věc u něj však chyběla. Razmího nadřízení usoudili, že bude bezpečnější, když jej otisknou nepodepsaný. „Byl jsem si vědom, že pokud uveřejním jeho jméno, bude v nebezpečí. Chtěl jsem Razmího ochránit,“ říká Hejdari.
A protože jméno fotografa chybělo, k autorství se během následujících let začali hlásit mnozí výtečníci. Aby chaosu nebylo málo, mnohdy i média z neznalosti přiřkla autorství jiným íránským fotografům. Sám Razmí však celá léta mlčel a užíral se utrpěnou křivdou. „Mělo tam být moje jméno,“ myslí si, byť už po návratu do Teheránu postup svých šéfů chápal. Pečliví čtenáři si nicméně mohli domyslet, kdo poslední chvíle v životě jedenácti Kurdů fotil. Noviny Ettela’at se totiž v těch dnech netajily informací, koho do neklidného regionu poslaly.
Díky Razmímu mají brzy vyprodáno a světové tiskové agentury se přetahují o to, která se k senzaci dne dostane jako první. Vyhrála právě UPI, jež pak snímek pošle Pulitzerově komisi. Ta cenu udělí „nejmenovanému fotografovi z United Press International“. Ještě před koncem srpna snímek zveřejní listy The New York Times, The Washington Post, Der Tagesspiegel nebo The Daily Telegraph. Kredit většinou „shrábne“ UPI. A ani ta nevěděla, komu přesně by měla gratulovat.
Zakrvácený syrský chlapeček neplakal a dojal svět. Pro Asada byl jen „fejk“ |
V té době už noviny vycházející od roku 1920 vlastní stát. A o nebývalé poctě pro talentovaného zaměstnance nepřekvapivě informovat nechce, sám Razmí navíc ani „nemá odvahu slavit“. Hejdariho pocit, že mu odvážná titulka projde, se totiž nepotvrdil. Nejenže redakce přišla o svou nezávislost, ale už den po popravě za novináři přišlo několik ozbrojených agentů Revolučních gard. Žádali negativ fotky. Hejdari na sebe vzal veškerou odpovědnost a pohrozil, že jeho zatčení „překoná dopady této fotografie“.
Na chvíli to pomohlo, soudce Chalchálí však snímek bryskně označil za podvrh a nařídil, aby Hejdariho zatkli. Ten agentům ony negativy ukázal výměnou za to, že je nezabaví. „Byli ohromení,“ tvrdí. Razmí po návratu z Kurdistánu své dílo vynesl z redakce a pečlivě ho ukryl u sebe doma. Výslechu v nechvalně proslulé věznici Evín však neunikl. Prý se to obešlo bez mučení.
Po íránsko-irácké válce, v níž ohluchl na pravé ucho, si Razmí řekl, že už toho vzrušení bylo dost, a otevřel si ateliér. Fotil portréty, nevěsty se ženichy. Každé léto se však zavíral do ložnice a prohlížel si snímky zavražděných Kurdů, ve svém obchodě také vyvěsil kurdský šátek. Na Sanandadž prý často myslel. To mu ovšem na konci devadesátých let nezabránilo v tom, aby své služby nabídl prezidentské kanceláři.
Jak by to vypadalo, kdyby se veřejnost dozvěděla, že vládní fotograf kdysi zdokumentoval masakry téhož režimu? A tak další roky mlčel. Na snímku popravčí čety prý nevydělal ani riál, zatímco se o slávu hlásili jiní. „Lidé, kteří nikdy nepocítili nebezpečí,“ říká o nich Razmí trpce. „Bez této fotografie bych nebyl nic,“ dodává. Pulitzerovu cenu včetně odměny ve výši deseti tisíc dolarů si nakonec osobně převzal rok poté, co jej WSJ vypátral. Sešel se také s příbuznými zastřelených vězňů. „Podívala jsem se na něj a neuměla se ovládnout. On byl poslední, kdo viděl mého bratra,“ popsala jedna z nich.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy ikonických fotografií – ať už vznikly na bojištích, sportovištích, na koncertech nebo „jen“ zachycují obyčejné lidské osudy. Již jsme psali: „Stydím se za to, že jsem bílý“. Pohřeb utonulé Romky zahanbil Česko Facka od balonu mu zmuchlala tvář a pobavila svět. „Pan Květák“ se loučí Jeptiška políbila kněze a Itálie se otřásla. Fotografa zničil pád mostu Busbyho děti nastupují. Mnichovská tragédie změnila vedle fotbalu i média Kung-fu šok v Premier League. A Cantonu štvalo, že drzouna nekopl víc |
