„Šel jsem do sousedního domu. Lidé prohrabávali zbytky sklepa a zvedali oblaka prachu. Očím shromážděných se naskytl neobvyklý pohled: ve sklepním výklenku pod klenbou, jež se nějakým zázrakem zachovala, seděla zahalená žena se dvěma malými dětmi po boku. Zvedaly ruce vzhůru, jak kdyby se měly za chvíli vynořit z trosek a poděkovat všem za záchranu. Jedno z dětí se usmívalo. Nehýbaly se,“ líčí polský fotoreportér.
 |
Tehdy v srpnu 1987 ještě netušil, že ve svých pětadvaceti letech za zachycení tragického výjevu vyhraje nejprestižnější fotografickou cenu na světě ani že u profese novináře dlouho nevydrží.
„Oblečení dětí, jejich tváře, kůže na holých rukou byly bledé, dokonce bílé, jako by byly poprášené moukou. Děti neměly žádná zranění. Nebyla na nich ani stopa krve – ale byly mrtvé,“ píše z rozbouřeného Afghánistánu.
Neznámí nevinní se udusili se ve sklepě svého domu, když Sověty vycvičené afghánské letectvo bombardovalo jejich vesnici Koszk-e Serwan východně od Herátu. Ve chvíli, kdy Sikorski dorazil na místo neštěstí, už ze sutin vytáhli přes třicet těl a dalších zhruba čtyřicet lidí bylo nezvěstných.
Novinář s kalašnikovem
O několika týdnech, které v osmdesátých letech strávil daleko od běžných starostí čerstvého absolventa Oxfordské univerzity, Sikorski napsal knihu „Popel svatých. Afghánistán. Čas války“. Uprchlík z komunistického Polska se v Británii vypracoval na pozici zpravodaje listu The Sunday Telegraph, pro nějž a ještě i další britská média sledoval klíčové okamžiky partyzánské války proti sovětské okupační armádě a místním komunistům.
Od svých zaměstnavatelů nedostal kromě vybavení a peněz žádné bezpečnostní jištění pro případ, že by ho Sověti zajali, píše portál Fotoblogia. Pokud by ho dostal, mohli by jej považovat za špiona.
Za neustálého bombardování Sikorski zjišťoval nejen situaci mezi vousatými bojovníky, kteří se nakonec dočkali americké podpory, ale i stav památek v historicky cenném Herátu nebo životní podmínky afghánských zemědělců. A na vlastní oči viděl, že před svrženou obří bombou se neschováte ani v podzemí.
 |
Po boku mudžahedínů cestoval vyprahlou zemí a fotil. Na rameni měl přitom kromě foťáku i kalašnikov, který mu „dodával klid“, jak později přiznal. A navzdory všem myslitelným novinářským etickým kodexům v knize vydané v roce 2002 odhalil, že zbraň několikrát použil.
„Během jednoho nočního útoku na posádku jsem vystřílel tři zásobníky, ale pokud vím, jen jsem vyplýtval munici a akorát tak odštípl pár kusů ze starých cihel,“ ohlížel se za hraničním momentem. Zdůrazňoval však, že jeho autorským cílem bylo hlavně popsat, co viděl. Vypráví tak i o afghánské kultuře a zvycích místních a polským katolíkům poodhaluje svět islámu.
Historka se střelbou nicméně neušla následovníkům Sovětského svazu – Rusům – a rozezlila je natolik, že vyvolali skandál. „Zajímalo by mě, kolik našich lidí zabil?“ ptal se v roce 2011 ruský diplomat Dmitrij Rogozin. Sikorského knížku shodil slovy o „směsi sebechvály a obludného vyzdvihování teroristických aktivit“. „Kdypak naši polští přátelé přestanou být hrdí na to, že v mládí stříleli Rusy?“ dodal na adresu Sikorského a podivil se, „co je to za novináře“.
Její pohled uhranul svět. Slavný portrét afghánskou Monu Lisu přivedl do průšvihu |
Sikorski se nicméně povinnostem reportéra, byť jiným, v knize také věnuje. „Při pohledu skrz objektiv fotoaparátu na mrtvé a umírající jsem si připadal jako bezohledný voyeur. Neexistuje intimnější okamžik než smrt, ale zesnulý nemůže udělat nic, aby se vyhnul pohledům zvědavců. Cítil jsem, že bych měl mrtvé a trpící uctít uctivým mlčením, ale nutil jsem se fotografovat. Pořídit a ukázat ty fotografie byl jediný způsob, jak jejich osud přiblížit zbytku světa,“ míní.
V prvním desetiletí nového tisíciletí byl Sikorski – stejně jako dnes – šéfem polské diplomacie a jen pár dní před Rogozinovým výrokem navštívil Kábul. Ostatně, vrátil se tam hned několikrát, předtím ještě v roce 2008, kdy se sešel s tamním ministrem vodního hospodářství a energetiky Ismaílem Chánem a zavzpomínal na staré časy. Chán totiž býval jedním z vůdců mudžahedínů.
„Sdíleli jsme útrapy a rizika tehdejší cesty, týdny raketové palby, bombardování. Ministr Ismaíl Chán je posledním z velkých velitelů války proti Sovětskému svazu,“ pronesl Sikorski. Poláci měli v Afghánistánu své vojáky a v rámci mezinárodní mise ISAF a s posvěcením Severoatlantické aliance se snažili u moci udržet vládu Hamída Karzáího tváří v tvář sílícímu Tálibánu.
Asi proto si diplomat Rogozin ve vzteklém výlevu rýpnul i do toho, že Sikorského „váleční přátelé“ sestřelili americký vrtulník. Jak už jsme ovšem u ruských politiků zvyklí, pravdy je v něm ještě méně, než je dnes žen v afghánských ulicích. Pravdu ale nakonec neměl ani Sikorski. Když totiž během návštěvy Kábulu v roce 2011 mluvil s reportéry, ujišťoval je, že Západ už „neudělá tutéž chybu jako v devadesátých letech a neopustí Afghánistán“.
„Byla to oprávněná válka“
Stejně jako Sovětský svaz i Američané totiž nakonec zjistili, že Afghánistán skutečně je „hřbitov impérií“. Neslavný úprk v roce 2021 a jiná slavná fotografie, kde dvouhvězdičkový generál Chris Donahue jako poslední americký voják nastupuje na palubu amerického letounu, zpečetily zdrcující vítězství tálibánců. A protože Sikorski v roli novináře a člena vlády pozoroval zblízka odchod obou armád, má srovnání.
„O Afghánistánu jsem psal i v roce 1989, kdy se odtamtud stahovali Sověti. A musím říct, že sovětský odchod byl důstojnější. Komunistický režim, který po sobě zanechali, přežil do roku 1992, tedy tři roky. Padl až ve chvíli, kdy zkolaboval i samotný Sovětský svaz. Samozřejmě ta prohra byla pro Sověty mnohem bolestivější, protože se jejich země zhroutila právě v důsledku této prohrané války. Spojeným státům rozhodně kolaps kvůli stažení z Afghánistánu nehrozí,“ řekl v srpnu 2021 v podcastu na webu Ricochet.
Prodali ledvinu svého syna. Portrét zjizveného kluka ukázal afghánský zmar |
Připomněl také, že Američany dvacetiletá přítomnost v cizí zemi stála spoustu peněz. „Něčeho však dosáhli. Několik milionů afghánských dětí včetně dívek naučili číst a psát,“ pokračuje, přičemž zmiňuje i vybudovanou infrastrukturu. Sikorski mimochodem správně odhadl, že Tálibán část dosaženého pokroku zase smaže.
„Ale byla to oprávněná válka. Měli jste absolutní právo uvalit na Tálibán ultimátum ‚dejte nám Bin Ládina, nebo uvidíte‘. A když neposlechli, odstavit je od moci. Stejně nebyli mezinárodně uznaným režimem, naopak to byl narkoteroristický stát, který páchal masakry a zločiny proti lidskosti,“ vzkázal Američanům.
„Moje teorie je, že první prohra Tálibánu přišla příliš snadno. Kdyby se třeba šest nebo devět měsíců bránili, Spojené státy by při svém chtíči po nějaké akci po 11. září 2001 mohly být spokojené. A možná by pak nedošlo na Irák. Možná by se afghánská operace provedla pořádně. Protože jestli si pamatujete, pozornost se z Aghánistánu přesunula poměrně rychle na Irák, což byla chyba,“ hodnotí Sikorski.
Západ podle něj navíc udělal chybu v tom, že do Afghánistánu příliš investoval. „Není tam nic, co bychom chtěli. Nejde o strategické území. Je to jen silnice do dalších oblastí. Naším skutečným zájmem bylo odepřít toto teritorium ‚padouchům‘,“ vysvětluje. A k tomu prý nebylo potřeba vybudovat všechna ta „NATO města postavená mimo hlavní obydlené oblasti“ a navazující infrastrukturu, která stála velké množství peněz „a sloužila jen k vlastní obraně“. K odrazení padouchů podle něj stačila jedna obrněná základna, kterou „bychom si tam mohli držet na neurčito.“
Sověti podcenili, jak moc je Afghánci nenáviděli
Ale zpět k Sovětům. K pětatřicátému výročí své novinářské cesty se Sikorski se svými fanoušky na Facebooku v roce 2021 podělil o první text, který z ní pro Brity sepsal. „Navzdory uplynulému času mám pocit, že některá z pozorování nám stále mohou pomoci pochopit, co se děje dnes,“ připodotkl. Vzpomíná, že mudžahedíni s sebou neustále měli výtisk Koránu zabalený do lehké deky, před boji si knihu přiložili k čelu a s úctou políbili. Také se rituálu zúčastnil.
„‚Teď jsi s Bohem,’ řekl mi jeden z nich a mně přeběhl mráz po zádech. Než jsem z Oxfordu odjel na tuto cestu, kaplan na Christ Church College mě požádal, abych mu předal čísla svých oblíbených žalmů. ‚Pokud budeme pořádat vzpomínkovou bohoslužbu, zazpíváme je za vás,‘ ujistil mě laskavě,“ uvádí s tím, že to neudělal a později litoval. „Začínal jsem nenávidět každý kámen, na kterém jsem musel stát. Věděl jsem, že Sověti důkladně zaminovali celá údolí, zejména přístupy k jejich táborům,“ psal.
Mudžahedíny oslaboval také nedostatek medicínských znalostí, takže když jednomu z nich mina utrhla nohu, neposkytli mu ani základní první pomoc, přestože mohl být zachráněn. „O osm hodin později zemřel na pomalou ztrátu krve,“ vyprávěl polský novinář. Sověti zase nepochopili charakter Afghánistánu a nebyli připravení technicky ani mentálně, domníval se tehdy v roce 1987 Sikorski.
„Na silnici jely dva lehké tanky, velmi hbité a dobře chráněné, jako by byly určené k prolomení barikád ve východoevropských městech. Zde však byly k ničemu a v prvních minutách útoku byly znehybněny. Jejich hlavně se prostě nezvedly dostatečně vysoko, aby mohly zaměřit naše pozice na kopcích, a bez nich se tanky staly bezbrannými plechovkami – snadnou kořistí pro dobře mířený granátomet,“ popisuje technickou stránku věci. A k té mentální píše, že Rusové doufali, že k výhře bude stačit vylidnění provincií a udržení kontroly nad klíčovými městy a silnicemi.
„Možná je jejich vlastní propaganda přesvědčila, že mudžahedíni jsou jen reakční elementy, které zmizí, jakmile bude eliminována jejich základna podpory na venkově. Rusy však čeká docela překvapení. Mudžahedíni, které jsem potkal, pocházeli ze všech vrstev afghánské společnosti: kromě obyčejných vesnických chlapců tam byl učitel literatury ze školy v Kábulu, šampion v zápase a mnoho studentů. Viděl jsem čtrnáctileté chlapce, jak se vrhají do léček jako skauti a snaží se získat svůj další odznak. Všechny spojovala jedna věc: nenávist k Šuravům (jak Rusům říkali) a vůle bojovat až do jejich definitivního vyhnání. Po téměř sedmi letech se Rusové ani o krok nepřiblížili k porážce těchto tvrdých lidí.“
3️⃣5️⃣ lat temu spędziłem w Afganistanie kilka tygodni jako korespondent brytyjskich mediów, podróżując u boku mudżahedinów, którzy walczyli z okupującym wówczas Afganistan Związkiem Radzieckim i afgańskimi komunistami.
Mimo upływu czasu, mam wrażenie, że część obserwacji nadal może pomóc w zrozumieniu tego, co dzieje się dzisiaj.
Poniżej polskie tłumaczenie mojego pierwszego tekstu z Afganistanu, który ukazał się w "The Sunday Telegraph" ...
2️⃣1️⃣ września 1️⃣9️⃣8️⃣6️⃣ roku.
