Vypadá jako porcelánová panenka. Její totožnost ani věk neznáme, jisté však je, že holčička zasypaná hlínou se stala jednou z prvních obětí chemické katastrofy v Bhópálu. K jejímu pohřbu se nachomýtli hned dva fotografové, kteří do města smrti dorazili tři dny po havárii.
„Byla vysoká pravděpodobnost, že novináři a fotografové budou fyzicky zasaženi kontaminací. Ale element rizika je u každého focení,“ vzpomínal po letech fotograf Raghu Ráj, jenž nad hrobem dítěte pořídil několik černobílých fotek. Příbuzní holčičce na chvíli odhrabali tvář, fotografové pořídili záběry, a pak její tělo definitivně zakryla hlína a kamení.
„Všude kolem pohřbívali spoustu mrtvých. To dítě jsem vyfotil asi šestkrát nebo osmkrát, pak už ji zalili blátem. Nechtěl jsem, aby ten moment zmizel, protože její výraz byl tak silný, že to pro mě zosobnilo celý příběh té tragédie,“ popsal Ráj scény na muslimském hřbitově.
Barevnou fotku pořídil jeho kolega Pablo Bartholomew a o rok později za ni dostal hlavní cenu v soutěži World Press Photo. Rodinu dívenky se několikrát pokusil dohledat, ale neúspěšně, a tak došel k závěru, že její blízcí si buď přejí zůstat v anonymitě, nebo zemřeli.
Tvář neznámé holčičky se každopádně v následujících letech stala symbolem nejhorší chemické katastrofy v dějinách lidstva i aktivistů usilujících o dekontaminaci uzavřené fabriky a důstojné odškodnění obětí neštěstí.
Bartholomewa fotka z Bhópálu vystřelila mezi fotografická esa. Rodák z Nového Dillí začal dostávat zakázky od The New York Times, National Geographic, německého Spiegelu nebo francouzského Figara, fotil pohřeb Matky Terezy i sektářské krveprolití mezi muslimy a hinduisty po demolici Báburovy mešity.
Nejprestižnější fotografické ocenění mu však postupně zhořklo. „Byl jsem z toho tehdy nadšený, během dvou let jsem dělal pro největší mezinárodní média. Ale jak léta plynula, pochopil jsem, že je to trnová koruna,“ vysvětlil před osmi lety pro magazín Man’s World.
„Fotka bhópálské tragédie nesla v sobě jisté břemeno – nebo jsem ho možná jen nedokázal unést. Tím břemenem je neschopnost médií dosáhnout spravedlnosti pro oběti katastrofy. Je to děsivé. Nikdo nedokáže veřejné mínění vyburcovat tak, aby se něco změnilo. A to je ta skutečná katastrofa,“ dodal Bartholomew.
Mrak smrti
Příběh „indického Černobylu“ se začal psát krátce po půlnoci 3. prosince 1984 v rezavějící chemičce firmy Union Carbide v hlavním městě svazového státu Madhjapradéš. Americká společnost ji postavila jako kopii své fabriky v Západní Virginii na konci šedesátých let, kdy si Indii otipovala jako ideální trh budoucnosti pro odbyt pesticidů.
Při stavbě se šetřilo, na čem se dalo, bezpečnostní standardy nikdo nebral vážně. A tak se stalo, že po patnácti letech provozu se voda při rutinním čištění trubek vyvalila z rezavého potrubí do obří nádrže s methylisokyanátem, ten se začal vařit a nádrž explodovala. Do ovzduší nad hustě zalidněným městem se vyvalilo čtyřicet tun methylisokyanátu, kyanovodíku a dalších jedovatých zplodin.
Pokroucená tvář umírající Bělorusky se stala mementem Černobylu |
„Opuchly nám oči, nemohli jsme dýchat, zvraceli jsme krev. Lidé padali mrtví k zemi,“ vzpomínají obyvatelé Bhópálu na noc, kdy do jejich domů vstoupila tichá smrt v podobě jedovatého bílého mraku. Jen během prvního týdne od exploze ve strašných bolestech zemřelo osm tisíc lidí, během následujících let se počet obětí vyšplhal na 25 000.
Exploze fabriky byla jen začátek nekončící noční můry. Opuštěná továrna nikdy nebyla dekontaminována, takže jedovaté chemikálie dál pronikají do spodní vody. V postižených oblastech dvouapůlmilionového města je úmrtnost o čtvrtinu vyšší než v ostatních koutech Indie, stejně tak výskyt rakoviny, tuberkulózy, selhání štítné žlázy nebo ledvin.
Testy ukázaly, že kojící ženy mají v mateřském mléce abnormální hodnoty trichlorobenzenů, dichlormethanu, chloroformu, rtuti a olova. V Bhópálu se dodnes rodí děti s těžkými vývojovými vadami, v okolí je vysoká míra neplodnosti, potratů a mrtvě narozených dětí.
O Bhópálu se tak mluví jako o městě, kde živí závidí mrtvým. „Ti, kteří zemřeli během první noci, měli štěstí,“ uvedla pro The Guardian Rašida Bi, jež v letech po tragédii přišla o pět členů rodiny. Všechny zabila rakovina.
Společnost Union Carbide se pět let po explozi ze zodpovědnosti vyvázala jednorázovou částkou 470 milionů dolarů vyplacenou indické vládě. Devadesát procent přeživších a pozůstalých dostalo maximálně 500 dolarů, což aktivisté považují za výsměch. Snahu dosáhnout vyšších kompenzací loni v březnu stopl indický nejvyšší soud.
Union Carbide na počátku tisíciletí převzal holding Dow Chemical, za škaredé následky indického byznysu nechce převzít odpovědnost. Potrestán nebyl ani tehdejší ředitel bhópálské fabriky: Warren Anderson po propuštění z indické vazby utekl do USA, před deseti lety zemřel v požehnaném věku 92 let na Floridě.
Tvář mrtvého děvčátka však dodnes křičí do světa: nezapomeňte. Pablo Bartholomew každopádně nezapomněl. Dodnes před sebou vidí ono mrazivé ráno, kdy vkročil do otráveného města.
„Plyn už se rozptýlil. Za sebou nechal zkázu. Po celém městě se nesl puch z nafouklých zvířecích mršin. Všude leželi otrávení lidé se zavázanýma očima,“ vzpomínal před deseti lety pro portál Rediff. Když se ho zeptali, co po těch letech cítí při slově Bhópál, stručně odpověděl: „Smutek. Hrůzu. Vinu. Hanbu.“
