Byla to příležitost, jakou dostanete jednou za život. Francouzský fotograf Jean-Claude Francolon měl štěstí, jako jeden z mála zástupců médií se dostal přímo do letounu, na jehož palubě ze Saigonu odváželi na sklonku války stovky vietnamských dětí. Dojemných výjevů zachytil řadu, jeden se však ze sbírky vyjímal.
Na první pohled neukazuje dokonale zorganizovanou evakuaci, kojenci volně polehávají na sedadlech letounu, s pláčem čekají na to, až je personál ověsí identifikačními štítky a umístí do speciálních přepravek. U okna jsou pod jedním z nich pohozené noviny. Venku vidíme autobus, který sirotky přivezl a němž se s nimi dojemně loučili pracovníci charitativních organizací i pěstouni.
 |
Některé děti měly štěstí a po mnoha hodinách ve vzduchu se bezpečně dostaly do Ameriky, kde už na ně čekaly adoptivní rodiny. Hrstka z vůbec prvního letu se však přistání v Seattlu nikdy nedočkala, jejich život vyhasl jen pár minut po tom, co se letoun vyslaný na přímý rozkaz amerického prezidenta odlepil od ranveje.
Pomoc vietnamským rodinám
Zápletka s hořkosladkým koncem se ve Vietnamu rozehrála v roce 1972, kdy v zemi začala působit charitativní organizace Holt International. Ve válkou zbídačené zemi pátrala po malých dětech, které přišly o rodiče, a hledala jim náhradní rodiny převážně ve Spojených státech. Nešlo však jen o adopce, páteří pomoci byla pomoc rodinám v nouzi tak, aby děti mohly zůstat v jejich péči.
Klíčovou roli v rozšíření úspěšného programu měl sehrát John Williams. V září 1974 mu zazvonil telefon, na druhé straně linky se ozval jakýsi David Kim, zástupce ředitele Holt International. „O té organizaci jsem nikdy neslyšel. David mi ale vše pěkně popsal a vysvětlil, že hledají projektového manažera pro program pomoci vietnamským rodinám,“ vzpomíná po letech.
Williams měl za sebou slušné renomé, sloužil coby člen mírových jednotek v Thajsku a sedm let dobrovolničil pod záštitou organizace USAID v Laosu. Po návratu domů do Spojených států hledal práci, Kim se nemohl ozvat v lepší dobu. „Poradil jsem se se svou ženou i širší rodinou, cítil jsem, že mě do Vietnamu něco volá,“ popisuje.
 |
„Když jsem v říjnu 1974 dorazil do Saigonu, Holt International tam neměla žádný program pro pomoc rodinám v nouzi, primárně se soustředili na adopce. Museli jsme začít od nuly,“ vypráví Williams. Chudé rodiny do té doby organizaci mnohdy raději předaly své děti, jelikož je nezvládaly uživit.
S postupující válkou přibývalo i případů, že těhotné ženy ještě před porodem daly děti k adopci. „Když jsme jim ale nabídli alternativu, tedy materiální pomoc, bylo to přesně to, co ti lidé hledali. Jen nechtěli, aby jejich děti trápila podvýživa a umíraly i na banální nemoci,“ vysvětluje.
Na počátku roku 1975 však do Saigonu začaly prosakovat první zprávy o poměrně rychlém postupu severovietnamských ozbrojených sil. „Tehdy jsme měli tři centra v Saigonu, ale i centrum péče o děti ve městě Da Nang, spolupracovali jsme rovněž se sirotčincem ve Vũng Tàu,“ vypráví Williams. V březnu téhož roku se vydal na kontrolu do Da Nangu, při návštěvě tamního amerického konzulátu ho ujišťovali, že vstup nepřátelských vojáků do města je nepravděpodobný.
Místo záchrany přišla smrt
Williams se však od svých místních zdrojů dozvěděl, že reálná situace je poněkud jiná. „Ve chvíli, kdy nám bylo jasné, že Da Nang padne, zajistili jsme evakuaci všech našich dětí i personálu do Saigonu. Prchaly desetitisíce lidí a ve městě začalo být těsno. Nevypadalo to příliš dobře, tehdy jsme netušili, co bude dál,“ popisuje. Da Nang padl pouhých deset dní po Williamsově odjezdu.
Od kontaktů na ambasádě si vyslechl znepokojivou radu: „Radši si naplánujte únikový plán.“ Williams nelenil a za pomoci kolegů i dalších neziskových organizací se mu podařilo zajistit charterový let Boeingu 747 aerolinek Pan Am. „Když už bylo jasné, že padne i Saigon, zoufalé matky i pěstouni za námi chodili a prosili nás, ať si vezmeme jejich děti,“ popisuje. Během pár dní se dobrovolníkům podařilo pro asi dva tisíce dětí vyjednat všechny potřebné dokumenty i zrychlený proces adopce v Americe.
Evakuace vietnamských dětí začala havárií kvůli letecké kanibalizaci |
Evakuační let Holt International naplánovaný na pátého dubna se blížil. „V Saigonu začalo přituhovat, čas od času do města dopadaly rakety. Noční oblohu rozjasňovaly světlice,“ vzpomíná Williams. Evakuace vietnamských dětí dostala kódové označení operace Babylift a do celé akce se vložil i americký prezident Gerald Ford, který pro vůbec první let posvětil využití armádního letounu Lockheed C-5.
„Dlouho jsme přemýšleli nad tím, jestli ho použít, přece jenom už jsme měli dohodu se společností Pan Am. Sice bychom letěli o den dříve, ale čím více jsme o tom přemýšleli, tím více jsme se klonili k dodržení letu v Boeingu 747. Takže naše organizace nabídku prezidenta Forda odmítla,“ popisuje. Armádní letoun, který odstartoval 4. dubna 1975, tak využily k evakuaci dětí jiné organizace.
„My jsme ten den dokončovaly přípravy na náš let. A pak se k nám donesla zpráva, že první letoun z operace Babylift krátce po vzletu havaroval,“ vzpomíná na tragický den. Při nehodě zemřelo 138 lidí, mezi nimi bylo 78 dětí. „Znal jsem hodně lidí, kteří tam vydechli naposled. Hrozné bylo, že jsme ale neměli moc času o tom přemýšlet,“ vypráví Williams.
Úspěšná záchrana s kontroverzní pachutí
O den později přišla řada na jeho děti. Na palubu svého letu musel dostat přes 400 malých pasažérů. „Nejvíce mě překvapilo, že všichni rodiče i místní pěstouni do jednoho děti přivedli přesně na čas. Do paměti se mi vryl jeden obraz, autobusy, kterými jsme je vezli na letiště, měly v oknech takovou drátěnou síť. Matky ještě před odjezdem prostrkovaly ruce dovnitř, aby se naposledy dotkly svých dětí,“ líčí srdcervoucí scénu.
Horní paluba boeingu byla přestavěna na improvizované zdravotnické zařízení. Ty nejmenší děti zdravotníci umístili do malých košíků vystlaných dekami. „Každé dítě dostalo rovnou čtyři identifikační pásky: dvě na ruce a dvě na nohy,“ popisuje Williams. Když za sebou obří boeing s více než čtyřmi stovkami dětí na palubě nechal Saigon, posádka letu neskrývala dojetí.
Fronta na vrtulník zpečetila pád Saigonu, slavnou fotku léta kazila špatná popiska |
Let nejprve přistál na Guamu, posléze na Havaji a nakonec v Seattlu, kde dosedl v pozdních nočních hodinách. I přesto se v příletové hale tísnily stovky lidí. „Děti jsme postupně vynesli ven, postupovali jsme pomalu a pečlivě. Moji kolegové třikrát zkontrolovali všechny identifikační pásky, abychom nic nezanedbali,“ vzpomíná Williams. V zázemí letiště už na své adoptované potomky čekali noví rodiče. Let následně pokračoval do Chicaga a New Yorku, kde se dojemné scény opakovaly.
V rámci operace Babylift se adopce dočkalo přes dva a půl tisíce vietnamských dětí, americká administrativa zorganizovala celkem třicet letů. Většina skončila u rodin ve Spojených státech, 250 našlo nový domov v Austrálii. Na smělou akci se však snesly i kritické hlasy, podle kterých nebyla evakuace v nejlepším zájmu vietnamských dětí.
Už na sklonku dubna 1975 podala vietnamská zdravotní sestra Muoi McConnellová jménem Výboru na ochranu práv vietnamských dětí žalobu. Tvrdila v ní, že mnoho dětí převezených do Spojených států nebylo sirotky a charitativní organizace je odvezly bez souhlasu rodičů.
„Mnoho dětí zachráněných během operace Babylift bylo umístěno do sirotčinců kvůli špatným životním podmínkám u žijících příbuzných, někdy i pod nátlakem,“ stálo v žalobě. Nezisková organizace Operation Reunite se dodnes snaží pomocí testů DNA spojit adoptované děti s jejich původními rodinami.
