Nebylo to jen vítězství, ale začátek úplně nové éry. Když Tony Blair v květnu 1997 dovedl labouristy k triumfálnímu volebnímu úspěchu a ukončil tak osmnáct let trvající vládu konzervativců, rozhodl se uspořádat v Downing Street velkou party.
Charismatický rodák z Edinburghu na ni přizval řadu spřízněných celebrit: herečku Helen Mirrenovou, návrhářku Vivienne Westwoodovou nebo Noela Gallaghera. Nevycválaný muzikant nemohl chybět, vždyť Oasis se svým druhým albem (What’s the Story) Morning Glory? zbořili hitparády a na koncertu v Knebworthu si jejich hit Wonderwall zpívalo čtvrt milionu lidí.
Noel navíc labouristy v předvolební kampani hlasitě podporoval. „Bylo mi třicet, byl jsem pořád sjetý a všichni mi říkali, že jsme nejlepší kapela na světě. A pak mě ministerský předseda pozval na sklenku vína. Celé to byl jeden velký rauš,“ vzpomínal po letech pro BBC na setkání v Downing Street.
Vznikla tak fotka, která vstoupila do dějin showbyznysu. Rozesmátý Blair si na ní třese rukou s rozzářeným Gallagherem, jenž svírá sklenku bílého vína. Je to možná nejznámější symbol éry známé jako Cool Britannia, tedy doby, kdy Britové po dlouhých letech poválečné deprese, rozpadu impéria, hornických stávek a thatcherovských škrtů mohli být na svou zemi zase hrdí.
O šíření britské soft power se kromě Oasis starali i jejich úhlavní protivníci v takzvaných britpopových válkách Blur, dívčí pětice Spice Girls a britské taneční a triphopové labely. Svět si podmanila i britská kinematografie: koho neoslovila feťácká tragikomedie Trainspotting, toho si získala romantická taškařice Čtyři svatby a jeden pohřeb.
Arogantní burani, národní hrdinové
Současné haló kolem usmíření bratrů Gallagherových ovšem potvrzuje, že Oasis si v britských vzpomínkách na devadesátá léta uchovali výjimečné místo. Přesto, že Noel a Liam rozhodně nejsou příliš sympatické osobnosti a počáteční nadšení z nového turné brzy vystřídalo rozhořčení z předražených vstupenek.
„Britové je mají za národní hrdiny. Britpop je vyloženě britská záležitost. Chytlavé, kytarové písničky, tedy stejný model jako u Beatles,“ vysvětluje hudební publicista Jindřich Göth, podle nějž britský hudební tisk fenomén britpopu vždy přeceňoval.
„Když vyšlo Definitely Maybe, byl to nejrychleji prodávaný debut a britský tisk z Oasis udělal pomalu nové Beatles. To oni pochopitelně nebyli. Ano, Noel Gallagher má čich na melodické nápady a umí napsat hitovku, ale Oasis to zásadní vyřkli na prvních třech deskách. Na ty další si už nikdo nevzpomene,“ dodává Göth.
Jenže legenda Oasis nevychází jen z jejich muziky, jde i o jejich sociální původ. Bratři Gallagherové se narodili v Manchesteru, tradiční dělnické baště labouristů, do rodiny katolických přistěhovalců z Irska. Otec alkoholik je mlátil jako žito, nejlepší školou jim byla ulice a tribuny Manchesteru City, kde se tehdy o miliardách liber od arabských šejků nikomu ani nezdálo.
Gallagherovi si chování sígrů udrželi i v době, kdy už z nich byly velké hvězdy. Nejen že si navzájem nadávali do idiotů a permanentně se nafrněně rozcházeli, starší Noel urazil v podstatě všechny kolegy v hudební branži od Alanis Morissette po Eda Sheerana.
„Jsou to burani a vždy se tak chovali. K tomu si připočtěte extrémní ego a arogantní řeči, že oni jsou nejlepší a všechny ostatní kapely stojí za prd. Ale díky tomu jsou dnes tam, kde jsou. Přišli, začali hrát chytlavé písničky a hlásili: my jsme ti borci, kterým to tady patří. A Britové jim na to skočili,“ vysvětluje Jindřich Göth.
Nahá hruď, ryčící dav a rocková extáze. Jak Iggy Pop vystoupal mezi bohy |
Éra Cool Britannia skončila s příchodem nového tisíciletí. Tony Blair ztratil podstatnou část svého kouzla vysláním britských vojáků do Iráku a bobtnající rivalita mezi Liamem a Noelem vyvrcholila v roce 2009, kdy se před koncertem v Paříži porvali.
Nyní, po patnácti letech trucování a neustálých dohadů o comebacku se tedy usmířili. A i když všichni vědí, že hlavním motivem jsou peníze (cholerickému Noelovi se během covidu rozpadlo manželství a své exmanželce musí vyplatit dvacet milionů liber), v Británii se zvedla neuvěřitelná vlna nostalgie po dobách, kdy na ostrovech panoval optimismus a ideály New Labour.
Komentátoři si všímají faktu, že Oasis comeback oznámili necelé dva měsíce po triumfálním návratu labouristů k moci. Jistě, odměřený Keir Starmer nemá charisma Tonyho Blaira, první týdny jeho vlády těžce poznamenaly protiimigrační bouře a nový premiér nedávno s odkazem na neoficiální labouristickou hymnu varoval, že „než se věci zlepší, bude ještě daleko hůře“.
Totální ztráta kontroly. Jak vznikla nejlepší rock and rollová fotka všech dob |
Přesto se objevují opatrné naděje, že rozhádaná společnost by nyní za zvuků Wonderwall mohla nahlédnout do lepší budoucnosti. „Genialitou – někdo by řekl velkým štěstím – Oasis bylo, že v opojné a možnostmi naplněné polovině devadesátých let dokázali čerpat z hrdosti a vzteku dělnické třídy. A ukázali, že jejich kombinace by se mohla stát dominantním kulturním vlivem v britské společnosti,“ zamýšlí se na stránkách listu The Guardian autor knihy o Oasis Alex Niven.
„Díky Oasis se nakrátko zdálo, že by Británie mohla být lepší. Zkuste zapomenout na to, co se z nich stalo, a připomeňte si radikální vizi, která podnítila jejich vzestup a přiměla národ, aby je přijal,“ připomíná Niven fakt, že kořeny legendární kapely sahají až do hněvem nasycených osmdesátých let v severní Anglii.
Načasování oznámení o jejím návratu na pódia dokonce vzbudilo spekulace, že jde o tajnou operaci nové vlády. „Noel a Liam Gallagherovi jsou po patnácti letech zpět. Donutil je Keir Starmer k návratu z důchodu, aby zastavil úpadek našeho národa? Je jejich znovusjednocení spiknutím MI5 jak nakopnout národní hrdost? Možná!“ pomrkává na Brity odkojené devadesátkami hudební magazín Dazed.
