Byl horký červnový den roku 1965. Zahořklý Chruščov už rok pěstoval okurky na dače za Moskvou, v Kremlu potichu konsolidoval moc Leonid Brežněv a Sovětský svaz slavil další body ve vesmírných závodech, když jako první dostal svého kosmonauta do volného prostoru.
To ale obyvatele Novosibirsku netrápilo. Začínaly prázdniny a na břehu Obu bylo rušno. Na březích sibiřského veletoku se slunila mládež, kluci si pinkali volejbalovým míčem, přes Okťabrskij most se valila auta a tramvaje, po nábřeží se procházely zamilované párečky.
 |
Náhle klidné letní dopoledne pročísl strašlivý rachot.
„Nejdříve jsem si myslel, že je to nějaký dravý pták. Ale pak mi došlo, že na takovou vzdálenost bych ho neviděl. Možná vodní skútr nebo člun. Pak mi došlo, že je to letadlo,“ popisoval o třiatřicet let později dělník, který osudný den přejížděl přes most se stavebním materiálem.
„Zůstal jsem koukat s otevřenou pusou. Jak může tryskové letadlo v tak šílené rychlosti letět přímo na most? Postavil jsem se, ale zahlédl jsem už jen ocas. Zmizelo pod mostem. Pilot podletěl a hned šel kolmo nahoru,“ vzpomínal pamětník.
To, co se tehdy odehrálo v Novosibirsku, vstoupilo do legend. Průlet stíhačky MiG-17 pod třicet metrů vysokým mostem, jen metr nad hladinou, se v místních novinách připomíná rok co rok. Z drzého pilota se stal bohatýr, ještě v devadesátých letech o něm natočili dokument Slučaj v gorodu N (Stalo se ve městě N) a dnes o něm v novosibirském divadle hrají pohádky.
Letecké eso ze zemljanky
Valentin Privalov je dítě Velké vlastenecké války. Bylo mu šest, když nacisté přepadli Sovětský svaz, dosavadního spojence. Otec padl na frontě, matka s třemi dětmi živořila v zemljance na území okupovaném Němci. Opuchlí hladem vyhrabávali ze závějí zastřelené koně a jedli jejich maso.
Jednoho dne se Valentinovi nad hlavou prohnaly úžasné létající stroje. „Naše vojska právě prováděla ofenzivu. Přímo nad hlavami fašistů prosvištěly v nízkém letu dvě stíhačky I-16. Ta letadla s hvězdami se mi navždy zaryla do paměti,“ vzpomínal Privalov na první setkání s letectvem.
Už na základní škole se rozhodl, že se stane stíhačem. Začínal v moskevském aeroklubu, v Sumách se učil na cvičném letounu Jak-18. Díky talentu a píli se dostal na prestižní Armavirské vojenské učiliště, „kovadlinu“ sovětského letectva, líheň jeho stíhacích es. V jeho ročníku se všichni chystali na službu u námořnictva, to tehdy mělo pilotů málo. Nejdříve ho poslali k Baltu, do Kaliningradské oblasti. Naučil se tam létat těsně nad mořem a přistávat v husté mlze.
Také tam na taneční zábavě potkal svou životní lásku. Krasavici z Oděsy sice pošlapal nohy, ale nakonec z toho byla svatba. „Západ se dnes snaží zadržovat Rusko a mě celý život zadržuje Emma Ivanovna. Nebýt mé milované, kdo ví, kam až bych zalétl,“ zamyslel se před deseti lety zasloužilý pilot v rozhovoru pro historický časopis Rodina.
Pět měsíců po narození první dcery ho převeleli na Sibiř. Kansk je i dneska díra, ale tehdy to byla bohem zapomenutá vesnice uprostřed tajgy. Když s ženou vystoupili z vlaku, bylo minus padesát stupňů. Bydleli v jedné chalupě s další rodinou, ve světnici rozdělené prostěradlem.
Služba u jednotky, která měla střežit nebe nad Transsibiřskou magistrálou, ale Privalova vybrousila. V zimě se tu naučil přistávat „do ledu“. Stíhačka při dosednutí šla okamžitě do smyku, závěje kolem přistávací dráhy sahaly výš než letadlo. „V podstatě jsme přistávali do tunelu,“ vzpomínal.
To pro něj ale nebyl problém, vždycky rád frajeřil. Už v Kaliningradské oblasti s oblibou přelétával těsně nad konzervárnou, kde byla jeho Emma na praxi. Až se okna třásla! Na Mezinárodní den žen jí na nebi vykroužil osmičku a jednou skočil z lyžařského můstku na kole (zlomená klíční kost).
Svůj nejslavnější kousek provedl během cvičení v Novosibirsku. Už bylo krásně, spolu s dalšími piloty se chodil koupat pod Okťabrskij most. Nepřestával ho fascinovat. Potichu si ho přeměřoval: třicet metrů vysoký, rozpětí nejdelšího oblouku 127 metrů. To by šlo…
Když druhý den při návratu z cvičení sestoupil pod mraky, najednou ho před sebou uviděl. V mžiku se rozhodl. Střemhlav se vrhl k řece. „Na pozvolné klesání nebyl čas. Držel jsem se metr nad vodou. Jedním okem jsem sledoval hladinu, druhým šilhal po mostních obloucích, abych si byl jistý, že se trefím,“ vzpomínal Privalov.
Stroj pohybující se rychlostí sedm set kilometrů v hodině se proměnil v stříbrný blesk. Letěl tak rychle, že blázen za kniplem zažíval optickou iluzi: jako kdyby se mostní oblouky oddalovaly. Nad řekou hřmělo, řeka za stíhačkou vřela, vyděšení lidé otáčeli hlavy.
Privalov i po letech tvrdí, že měl stroj pevně pod kontrolou. „Při maximální rychlosti se letadlo ovládá lépe, protože okamžitě reaguje na minimální výchylky kormidel. Trvalo to jen několik sekund. Jakmile byl most za mnou, prudce jsem to zvedl, protože jen o 950 metrů dál je další most, železniční.“
Po přistání nikomu nic nehlásil. Věřil, že mu jeho frajeřinka projde. Zpočátku nikdo nic neříkal, ale druhý den na základně zazvonil telefon. „Přišel rozkaz! Všechny zatknout, odevzdat osobní zbraně, letadla zapečetit!“ zařval důstojník.
Kamarádi na něj udeřili: Cos to zase vyvedl? Mluv! Šel s pravdou ven.
Začalo vyšetřování. Nejdřív ho zpucoval oblastní tajemník strany, pak vrchní velitel sovětského letectva, který byl právě v Novosibirsku na služební cestě. Vynadal mu, že si hraje na Valerije Čkalova, legendárního letce, jenž přeletěl Severní pól a podle legendy proletěl v hydroplánu pod Trojickým mostem v Leningradu…
Zpátky do Kansku musel potupně vlakem. Dostal nálepku „aviachuligána“ a byl suspendován. Kamarádi se mu vyhýbali, ani do důstojnické jídelny nesměl. Vypadalo to na konec kariéry a propuštění z armády. Privalov byl zoufalý...
Z beznohého mariňáka udělali vzor sovětského člověka. Jeho fotka však vadila |
Smiloval se nad ním až ministr obrany, jeho kousek na něj zapůsobil. Navíc se šířily zvěsti, že ho zaznamenaly i západní tajné služby: myslely si, že sovětští piloti začali s tréninkem ničení mostů za nízkého letu. „Pokud jde o pilota Privalova, omezit se na již provedená opatření. Poslat na dovolenou nebo deset dní odpočinku u jednotky,“ rozkázal nakonec maršál Rodion Malinovskij.
Privalov létal do dvaačtyřiceti let, pak jeho kariéru ukončily potíže se srdcem. Litoval jen jedné věci: že ho neposlali do Vietnamu, aby změřil síly s Američany. Vždyť na ostré střetnutí s imperialisty cvičil celý život a jeho milovaný MiG-17 ve službách komunistického severního Vietnamu prokázal, že pro americké stíhačky představuje důstojného soupeře.
Jeho kaskadérský kousek postupem času zahalilo mnoho mýtů a legend. Roznesly se fámy, že most podletěl natruc, protože ho nepovýšili na majora, ze zhrzené lásky, že to prý byl projev odporu proti režimu, nebo naopak přísně tajná operace nařízená samotným Brežněvem.
Legendu dodnes přiživuje černobílá koláž, kterou na jeho počest vyrobili v novosibirském muzeu. Vidíme na ní Mig-17 stoupající prudce zpod mostu, v řece za ním zeje hluboká brázda, masy vody se zvedají do vzduchu. Je to působivý snímek, stíhačka však na druhý pohled působí ve srovnání s mostní konstrukcí příliš velká.
Přesto se najdou lidé, kteří věří, že Privalovovu vzdušnou akrobacii někdo skutečně vyfotil. Například před pěti lety se jeden inženýr pokoušel na základě zákonů fyziky a aerodynamiky dokázat, že snímek je pravý. „Naprostá blbost. Všichni přece vědí, že to je trysková létající ponorka, tajný projekt závodu V. P. Čkalova,“ vysmálo se mu vedení muzea.
Podívejte se na krátký dokument Slučaj v gorodě N. (1998):
