Fotografie vznikla 13. července 1995, dva dny poté, co město Srebrenica padlo do rukou bosenskosrbské armády (VRS) vedené generálem Ratkem Mladičem. V jejím čele stál už tři roky a v Bosně otevřeně vedl etnické čistky proti místním muslimům a Chorvatům.
 |
Tisíce lidí, většinou bosenských muslimů, se po dobytí Srebrenici uchýlily na pět kilometrů vzdálenou základnu v Potočari. Sídlil zde takzvaný Dutchbat neboli Nizozemský prapor – vojenská jednotka, která měla v rámci mise UNPROFOR střežit bezpečnou zónu Srebrenica.
Asi padesátitisícová muslimská enkláva za ni byla prohlášená v dubnu 1993 a na její ochranu bylo přiděleno 370 vojáků. Dvacetiletým nizozemským klukům cesta do válečné zóny zpočátku připadala jako dovolená. „Ve Splitu a v Záhřebu jsme jedli McDonald´s a Burger King. Druhý den jsme nasedli do autobusu a jeli do Srebrenice a tam nebylo vůbec nic,“ vzpomínal veterán mírové mise Henk Van Der Berg.
Mise na ospalé základně se brzy změnila v noční můru. V klíčový moment se ukázalo, že nizozemské modré přilby nejsou připravené a ani vybavené na to, aby Srbům dokázaly čelit. Dutchbat měl jen lehkou výzbroj a když srbské jednotky v červenci 1995 zahájily útok, nedočkal se žádné podpory ani povolení zasáhnout.
Pozdější vyšetřování potvrdilo, že jeho podplukovník Thom Karremans u velení UNPROFOR urgentně žádal o letecké útoky na bosenskosrbské jednotky postupující k enklávě. Marně. Když se OSN a NATO k omezeným úderům konečně rozhoupaly, bylo příliš pozdě. Srbové už byli v Srebrenici a Nizozemci se stali tichými svědky genocidy.
Mladič vstoupil do města 11. července. „Dáváme toto město srbskému národu. Konečně přišel čas pomsty proti Turkům,“ řekl tehdy třiapadesátiletý generálplukovník a odkázal tak na dlouholetou nadvládu Osmanů nad Balkánem.
 |
Vězni si kopali vlastní hrob
Tisíce bosňáků prchaly do Potočari v naději na záchranu. Na přeplněné základně panovaly zoufalé hygienické podmínky. „Vzadu v areálu byla velká tovární hala, kam jsme ty lidi shromažďovali. Bylo to strašné, úplný chaos. Nevím přesně, kolik jich tam bylo. Lidé byli vyděšení, pomočovali se, některé ženy tam potratily. Bylo to peklo. A ten zápach... bylo to hrozné, opravdu hrozné,“ líčil Henk Van Der Berg.
Když na základnu dorazili Srbové, začaly selekce. Ženy a děti nastoupily do autobusů a byly evakuovány do Tuzly, která byla pod kontrolou bosenské vlády. Muže a chlapce vojáci Ratka Mladiče před očima nizozemských bezmocných vojáků odváděli pryč.
Srebrenický masakr11.–31. července 1995
|
Drželi je ve školách, skladech či tělocvičnách. Ještě 14. července začaly popravy. Někteří vězni si museli vykopat vlastní hrob, další Srbové zastřelili a hodili do masových hrobů. Po nocích zahlazovali stopy. V průběhu několika málo dnů VRS zavraždila více než osm tisíc mužů a chlapců, převážně muslimů.
Modré přilby s tím nic neudělaly. Nizozemská jednotka byla v Potočari odříznutá, bez posil, její příslušníci byli v podstatě rukojmí.
Snímek anonymního fotografa, který zveřejnila tisková agentura AP, nicméně dodnes slouží jako obžaloba: Dutchbat bosňáky nehájí, nesnaží se vrahy zastavit. Jen přihlíží.
Symbolem tragického selhání se stal Thom Karremans. Na archivních nahrávkách je vidět, jak si s Mladičem třese rukou a popíjí s ním víno. Po návratu do Nizozemska se dočkal povýšení, ale také se stal hlavním hromosvodem národního traumatu a kvůli výhrůžkám smrti se nakonec odstěhoval do Španělska.
Když se Srbové od prázdné základny stáhli, nizozemský prapor tam ještě týden zůstal. „Továrna byla bez uprchlíků prázdná, vycházel z ní hrozný zápach. Bylo tam strašné ticho. Pamatuji si, jak jsme seděli venku a pili kávu. Slyšeli jsme výstřely a štěkot psů. Srbové byli pořád v lese a lovili uprchlíky. Ale v té době už jsme všichni byli úplně otupělí,“ vzpomínal pro Balkan Insight Van Der Berg.
Zpytování svědomí
Ostatky obětí se v kopcích nad řekou Križevica nacházejí dodnes. Právě masové hroby se staly jedním z klíčových důkazů rozsahu a brutality srebrenického masakru. Jejich odhalování nebylo jen bolestné, ale i technicky a forenzně velmi náročné.
Bosenskosrbské jednotky totiž ještě na podzim 1995 přesouvaly těla z původních míst do sekundárních a terciárních hrobů, a to za použití těžké techniky. Těla tak byla rozkouskovaná, smíšená a deformovaná, což ztížilo jejich identifikaci.
Díky DNA analýzám se do roku 2024 podařilo identifikovat přes 6 700 obětí. Každý rok 11. července se v Potočari koná vzpomínkový akt, při němž se nově identifikovaní symbolicky pohřbívají. Často jde jen o několik kostí, rodiny pozůstalých jsou ovšem vděčné i za ně.
Ratko Mladič byl dopaden před čtrnácti lety severně od Bělehradu a před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii si vyslechl doživotní trest. Stejný verdikt padl i v procesu s druhým architektem srebrenického masakru, politickým vůdcem bosenských Srbů Radovanem Karadžićem.
Valné shromáždění OSN loni prohlásilo 11. červenec za mezinárodní den připomínky genocidy v Srebrenici. Bělehrad uznává, že došlo ke zločinům, slovo „genocida“ však odmítá. Premiér Aleskandar Vučić sice vystupuje smířlivěji než jeho předchůdci, pravidelně se účastní pietních aktů a zdůrazňuje nutnost usmíření, ale zároveň opakovaně říká, že „nikdy neřekne, že se ve Srebrenici stala genocida“.
V Bosně tajně vyfotil popravu Muslimů, srbský velitel za to chtěl pít jeho krev |
V Nizozemsku začalo velké zpytování svědomí ihned po masakru. V roce 2002 ho završila obsáhlá zpráva o více než 3 400 stranách. Závěry byly zdrcující: mírová mise byla připravena špatným způsobem, kontingent neměl dostatečné prostředky, ministerstvo zahraničí nedokázalo pořádně komunikovat s ministerstvem obrany. O šest dní později v důsledku vyšetřování odstoupila vláda.
Nejvyšší soud v Haagu před šesti lety potvrdil, že nizozemský stát nese část viny za smrt 350 muslimských mužů. „Nemůžeme vás zbavit utrpení, ale můžeme se této věci postavit čelem,“ řekla před třemi lety na pietě ve Srebrenici tehdejší ministryně obrany Kajsa Ollongrenová. „Nizozemská vláda jako součást tohoto společenství nese část politické odpovědnosti... Za to se hluboce omlouváme,“ dodala.
