„Vlastně ani nevím, jak jsem se o té demonstraci u Pentagonu dozvěděla. Ale hned mi bylo jasné, že tam musím být. Musela jsem pozvednout hlas proti té hrozné válce,“ vzpomínala po letech Jan Rose Kasmirová na pochod proti americkému angažmá ve Vietnamu, který se ve Washingtonu odehrál 21. října 1967.
 |
K symbolu americké vojenské moci se tehdy od Lincolnova památníku vydalo sto tisíc protiválečných demonstrantů. Někteří provolávali slávu Che Guevarovi, další pálili povolávací lístky, jiní nesli transparenty se slogany jako „Mír teď hned!“, „Zastavte bombardování!“ nebo „Do války nepůjdeme“.
A protože Amerikou se už dva roky podle manuálu Allena Ginsberga na pořádání nenásilných demonstrací šíří heslo „Flower Power“, podstatná část účastníků protestu je vybavena kytkami. „Někdo rozdával květiny, a tak se stalo, že jsem v ruce držela chryzantému,“ popisovala po letech pro The Guardian Kasmirová.
U budovy Pentagonu pochod narazil na příslušníky Národní gardy. V ruce měly pušky s nasazenými bajonety. Sedmnáctiletou studentku ani nenapadlo, že by se jí mohlo něco stát, a tak přistoupila k mlčenlivému kordonu a začala vojáky přemlouvat, ať se k demonstrujícím také přidají.
„Nikdo z nich se mi nepodíval do očí. Ignorovali mě. Ale ten fotograf mi později řekl, že se třásli. Možná se báli, že dostanou rozkaz, aby do nás stříleli,“ vzpomínala Kasmirová a připomněla tak tragické události z protiválečných demonstrací na univerzitě Kent State, které o tři roky později otřásly Spojenými státy.
Pochod k Pentagonu krveprolitím neskončil. Ovšem i zahraniční reportéři si povšimli, že hnací silou protiválečných protestů je mladá generace Američanů. Takto protest u sídla ministerstva obrany popisoval tehdejší zpravodaj Rudého Práva z Washingtonu Přemysl Tvaroh:
Chvílemi zpívají, chvílemi skandují a mávají transparenty, chvílemi se někdo zvedne a pronáší protiválečný projev. Demonstranti marně vyzývají přítomné vojáky a důstojníky, aby i oni vyjádřili svůj názor na vietnamskou válku. Šíří se nepotvrzená zpráva, že jeden z vojáků opustil kordon a připojil se k manifestantům. Ať je to pravda nebo ne, zpráva je přijímána s bouřlivou radostí. Na demonstraci je cosi zvláštního. Není vůbec vyloučeno, že tu proti sobě stojí tváří v tvář příslušníci jedné rodiny.
U Pentagonu tehdy cvakla jen spoušť fotoaparátu. Zmáčkl ji Marc Riboud, francouzský fotograf agentury Magnum. „Podívejte se, jak se tvářím: v tu chvíli jsem cítila nesmírný smutek. Došlo mi, jak hrozně mladí ti kluci jsou. I oni se stali obětí válečné mašinerie, stejně jako všichni ostatní,“ popisovala Kasmirová.
Dojatá dívčina čelící s kytkou v ruce bajonetům se stala tváří generace květinových dětí. Její gesto se v následujících letech uchytilo jako symbol mírumilovných převratů: květiny se těžkooděncům či vojákům podávaly během karafiátové revoluce v Portugalsku, během naší sametové revoluce a vytasila se s ní třeba i Julija Tymošenková během té oranžové v roce 2004.
Sametová revoluce na ukrajinský způsob. Julija Tymošenková podává karafiát těžkooděncům (23. listopadu 2004)
Snímek se objevil v časopise Look, ale jeho hlavní hrdinka se o jeho existenci dozvěděla až v osmdesátých letech. Nejspíš byla příliš zaměstnána revoluční činností, ostatně kvůli ní také nezvládla dokončit studium medicíny v Marylandu.
Ještě na univerzitě se navíc stala obětí sexuálního napadení a značnou část sedmdesátých let bojovala se závislostí. Nakonec si otevřela masérskou praxi v Jižní Karolíně a před několika lety odešla do penze. S autorem své slavné fotky se potkala v roce 2003, když ji odpůrci George Bushe přivezli do Británie na protest proti americké invazi do Iráku.
Jan Rose Kasmirová během republikánské kampaně v Jižní Karolíně (18. března 2018)
Vášeň pro politiku ji neopustila ani po odchodu do penze, po prvním vítězství Donalda Trumpa se zapojila do masových demonstrací amerických žen Women March. Do ulic vyrazila vyzbrojená transparentem, na kterém byla nazvětšovaná její slavná fotka pořízená o padesát let dříve.
Tou dobou byl její autor už rok na onom světě. Marc Riboud ale rozhodně nebyl jen mužem jedné slavné fotografie. Rodák z městečka Saint-Genis-Laval nedaleko Lyonu se už v útlém mládí zapojil do odboje proti nacismu. Otec bankéř ho viděl v nějaké seriozní profesi, ale své plány si sám sabotoval, když mu ke čtrnáctým narozeninám daroval kapesní fotoaparát Vest Pocket Kodak.
Riboud po konci války stál u počátků slavné agentury Magnum Photos, kde ho školili takoví velikáni jako Henri Cartier-Bresson nebo Robert Capa. Jako jeden z prvních západních fotoreportérů procestoval Sovětský svaz i Maovu Čínu, konflikt ve Vietnamu dokumentoval na obou stranách frontové linie.
Jeden z jeho nejslavnějších snímků však vznikl daleko od válečné vřavy v jihovýchodní Asii a protestů na druhé straně Atlantiku. Je na něm zachycen muž jménem Zazou, který v padesátých letech natíral Eiffelovu věž. Na Riboudově černobílé fotografii působí dojmem, jako kdyby na její konstrukci vysoko nad ulicemi Paříže tancoval.
„Nejsem ani válečný fotograf, ani zpravodajský fotograf. Vždy jsem měl větší cit pro krásy tohoto světa než jeho násilí a monstra. Mojí obsesí bylo fotografovat život v jeho maximální intenzitě. Co nejvíce je to možné,“ svěřil se jednou Riboud.
