Do Afghánistánu jste přijel v roce 2022, tedy rok po stažení Američanů. Proč jste jel do země, ze které se všichni snažili utéct?
V Afghánistánu jsem byl už dříve. Poprvé to bylo na pozvání dánského ministerstva zahraničí, chtěli nám ukázat, jak tam jde všechno podle plánu. Připadal jsem si jako rukojmí na turistické prohlídce. Mohl jsem fotit jen to, co chtěli oni. Přišlo mi to divné. Když je všechno tak skvělé, proč nemohu sám vyrazit do ulic? Proč musím zůstávat na vojenské základně? Došlo mi, že je to úplná blbost.
Když jsem tam přiletěl podruhé, fotil jsem ve vojenské nemocnici. Probíhaly intenzivní boje, každou chvíli někoho přivezli se střelným zraněním nebo po výbuchu IED (improvizované výbušné zařízení, pozn. red.). Byla to krvavá lázeň.
Pak převzal moc Tálibán a světová média byla u toho. Určitě si pamatujete záběry, jak se lidé na kábulském letišti snažili dostat do letadel. Dneska takové fotky pořizují lidé na mobilní telefony.
Ale moje role je jiná. Chtěl jsem tam dorazit s odstupem, ve chvíli kdy už lidé na Afghánistán zapomenou a ukázat jim, že to, co se tam děje, je důležité. Nabídnu jim hlubší, osobní pohled po povrch, aby se začali zajímat. Na první pohled to nejsou tak dramatické záběry, ale z mého pohledu to dává smysl. Cítím, že můžu něco změnit.
Jak probíhal kontakt s tálibánskými úřady?
Překvapivě snadno. Přes norské velvyslanectví v Afghánistánu jsme si zažádali o povolení pracovat v Afghánistánu a dostali jsme ho. V Kábulu jsem zašel na ministerstvo vnitra a dostal dokument podepsaný Tálibánem. S tímto papírem jsem mohl fotit všechno, co jsem potřeboval. Samozřejmě jsem měl fixera, ale ten nebyl z Tálibánu.
Zdá se mi, že Tálibán má velmi silnou hierarchii a když mi jednou někdo z jeho vedení dal povolení, tak se ke mně všichni chovali slušně. Samozřejmě nejsem naivní, z našich reportáží je jasné, že ženská práva v Afghánistánu jsou pod extrémním tlakem, ekonomika se hroutí a odpovědnost za to nese Tálibán. Jenom chci říci, že po celou dobu jsem tam byl jako host a oni tak se mnou zacházeli.
Za fotky z Afghánistánu jste dostal World Press Photo, konkrétně za snímek patnáctiletého kluka, který byl svou rodinou donucen prodat ledvinu. Jak jste se k němu dostal?
Před cestou jsem se dočetl, že čím dál víc Afghánců kvůli ekonomickému kolapsu prodává své orgány. Šokovalo mě to. Lidé ve snaze přežít dělají zoufalé věci, odcházejí pracovat do zahraničí nebo prodávají své děti. I to jsem fotil. Ale prodej lidských orgánů ukazuje, jak je náš svět propojený. Ledviny Afghánců jdou na mezinárodní trh, kupují je lidé z Evropy, Spojených států, Číny, Indie. Využíváme afghánské katastrofy k nákupu levných lidských orgánů. A pro mě se to stalo symbolem toho, jak svět Afghánistán zneužil a pak na něj zapomněl.
Mads Nissen Dánský fotograf, pracuje především pro list Politiken a agenturu Panos Pictures. V letech v letech 2015 a 2021 získal titul Fotografie roku World Press Photo, loni mu nejslavnější fotografická soutěž světa udělila cenu Story of the year za sérii Cena za mír v Afghánistánu. V pražské Fragment Gallery nyní představuje dokumentární soubor SANGRE BLANCA – Prohraná válka proti kokainu. Je členem mezinárodní poroty jubilejního ročníku Czech Press Photo. |
Začal jsem se vyptávat a zjistil jsem, že v Herátu je soukromá nemocnice, která se zabývá odebíráním orgánů. Dělá to ve velkém a dobře. Není to jednoduchá operace, ledvinu musíte udržovat, aby se k zákazníkovi dostala v co nejlepším stavu. V Herátu jsem našel člověka s opravdu dobrými informacemi a ten získal seznamy lidí, kteří tou operací prošli. Bylo jasné, že je to systematická záležitost. Tak jsem ho poprosil, aby ty lidi začal obvolávat a asi po pátém telefonu mi řekl, že narazil na specifický případ. Dítě. To pro mě bylo zajímavé, tak jsem ho požádal, aby tu rodinu kontaktoval.
Měl jste šanci s tím klukem mluvit. Jak vnímal, že kvůli rodině přišel o ledvinu?
Nebylo to jeho rozhodnutí. Odvezli ho do nemocnice a chvíli před tím, než ho uspali, mu řekli, že to musí udělat pro rodinu. Když se probudil, uviděl jizvu a neměl ledvinu. Chalil byl nejstarší syn, jeho bratři a sestry nám říkali, že to býval veselý kluk. Pořád si s nimi hrál a škádlil je. Od té operace je z něj velmi uzavřený chlapec. Na druhou stranu zachránil své sourozence před hladem. Tři tisíce pět set dolarů, to je v Afghánistánu hodně peněz. Jeho rodina ale byla hodně zadlužená. Když jsem s nimi mluvil naposledy, zvažovali prodej ledviny druhorozeného syna.
Válečné porno? Zmrzačil ji manžel, portrét měl obhájit boj s Tálibánem |
Vyhrál jste třikrát World Press Photo. Umožňuje vám to větší svobodu v práci, nebo je to trochu prokletí - jak se třeba v gastronomii říká o michelinské hvězdě?
Ze všeho nejvíc to je úžasná platforma, jak se svou prací seznámit veřejnost. První ocenění jsem dostal za fotky homofobie v Rusku. Putinův režim se tehdy naštval a zbytek světa se začal zajímat o LGBTQ komunitu v Rusku. Snímek s problematikou covidu obletěl svět a inspiroval lidi, aby i v tak těžkých chvílích k sobě našli lásku. A aby se zajímali o země, které k pandemii covidu nepřistupovaly správně. To byl případ právě Brazílie.
U oceněné fotky z Afghánistánu si nejsem jistý, jestli něco změnila. Snažil jsem se o to. Válčili jsme tam, pak jsme se stáhli a na Afghánistán zapomněli. Mám dojem, že jsme chtěli zapomenout. Byli jsme rádi, že ho konečně můžeme nechat svému osudu. Ale tamní lidé jsou dnes na pokraji hladomoru, Tálibán jim bere stále více lidských práv a je čím dál extrémnější ve výkladu islámu.
Válka proti drogám je blbost
Do Prahy jste přivezl výstavu svých fotek mapujících produkci kokainu. Jak se realita liší od toho co známe ze seriálu Narcos?
Tohle je realita, jsou to dokumentární fotky. A druhá věc je, že obchod s kokainem je dnes daleko větší než tehdy. Lidé považují Pabla Escobara za největšího narkomafiána všech dob, ale tak to není. Dnes se produkuje daleko více kokainu, přibylo vražd, devastace krajiny probíhá v mnohem větším měřítku. Na plantáže se rozstřikují chemikálie způsobující rakovinu. Celý řetězec je komplexnější, zkorumpovanější a násilnější. Escobarova éra sice byla extrémně násilná, ale od té doby to ještě eskalovalo.
Fotil jste pěstitele koky v Kolumbii, ale i narkokartely v Mexiku. Jak těžké je dostat se do jejich blízkosti?
Je to velmi obtížné. Nejsou to žádní pouliční zlodějíčci. Jsou extrémně organizovaní, disciplinovaní a mají přesně danou hierarchii. Samozřejmě jsou extrémně násilní. Je poměrně složité získat k nim přístup a já pracuji jen ve chvíli, když dostanu povolení. Podobné fotky nemůžete pořídit, pokud se je snažíte dělat potají, chcete ty lidi podvést nebo pracujete jako paparazzi. Potřebujete povolení, ať už chcete fotit armádu, policii nebo organizovaný zločin. Devět z deseti snímků jsem pořídil s povolením.
Nejde jen o to, získat svolení lidí na snímku. Potřebujete oslovit jejich bosse, přitom nevíte, kdo to je a nikdy ho neuvidíte. Je velmi těžké se v jejich strukturách orientovat. Je to prostě kurva nebezpečný. Při focení konfliktů si můžete udělat všechny rešerše, máte správné kontakty, ale někdy nakonec musíte uznat, že úplně nevíte, do čeho jdete. Rád to přirovnávám k výstupu na Everest. Většina lidí neumírá při cestě nahoru, ale při návratu do základního tábora. Ostražitost opadne, uvolníte se, myslíte si, že jste to už dokázali. Takovou chybu nesmíte udělat.
Vaše žena pochází z Kolumbie. Pomohlo vám to při získávání kontaktů?
V mnoha ohledech. Pomohla mi zdokonalit mou španělštinu, zařídila mi kontakty, ale především mi pomohla pochopit složitost a dynamiku toho konfliktu. Její kmotr v listopadu 1989 nastoupil v Bogotě do letadla, které při startu explodovalo. Všichni zahynuli. Pablo Escobar do toho letadla umístil bombu. Takže i pro moji rodinu má obchod s kokainem velmi osobní důsledky.
Od chvíle kdy Richard Nixon vyhlásil válku proti drogám už uplynulo více než padesát let. Vaše výstava má podtitul „Prohraná válka s kokainem“. Myslíte si, že nastal čas přehodnotit strategii?
Určitě. Myslím si, že musíme vystoupit z role neutrálních novinářů a nahlas říct, že válka proti drogám je blbost. Nikdy během focení celého řetězce od lokálního pěstitele koky po narkomany na evropských ulicích jsem nepotkal nikoho, kdo by se mohl považovat za jejího vítěze. Je třeba začít dělat něco jinak.
Kokain je droga, která míří především do Spojených států a Evropy, ale v Latinské Americe se proti ní vede válka se skutečnými kulkami, vrtulníky a vojáky. Už to trvá příliš dlouho a výsledkem je, že narkokartely sílí nejen v Latinské Americe, ale i tady v Evropě. Přibývá zemí, které mohou kvůli rostoucí moci narkokartelů zkolabovat, rostoucí počet uprchlíků vytváří čím dál větší tlak na hranice USA. Mohou postavit větší zeď, ale to nepomůže. Podívejte se na Ekvádor. Byla to krásná země s velkým turistickým ruchem. Dnes ji zcela ovládli narcos, kteří přes Ekvádor vyváží kolumbijský kokain.
Musí se něco změnit. Bývalý kolumbijský prezident Juan Manuel Santos, který dostal Nobelovu cenu za mír, dříve zastával v boji proti drogám velmi tvrdý postoj. Vynaložil na to obrovské částky peněz. A on v jednu chvíli prohlásil: mám pocit že sedím v kánoi, pádluji ze všech sil, ale nikam jsem se nepohnul. Dnes je z něj velký zastánce nějaké formy legalizace kokainu.
To je velmi obtížná debata. Víme, že drogy jsou škodlivé, ale některé jsou škodlivější než jiné. Máte legalizované konopí, kokain může být daleko škodlivější. Jenže dnes se stává, že v boji proti kokainu umírá víc lidí než při jeho konzumaci. Já kokain neberu. Vyzkoušel jsem ho, ale to už je dávno. Ale myslím si, že nastal čas přehodnotit celou protidrogovou politiku. Musíme překonat koloniální myšlení, musíme přestat bojovat s naší konzumací drog na území Latinské Ameriky. Cena je příliš velká.
