Psal se konec dubna roku 1965, když se na titulní straně slavného časopisu Life objevil snímek osmnáct týdnů starého lidského plodu. Zřetelně na něm vidíme hlavu, obličejové rysy, končetiny i pupeční šňůru. Tělo jako by se vznášelo v temném, beztížném prostoru.
Snímek Lennarta Nilssona byl součástí rozsáhlé série Drama života před narozením, která krok za krokem mapovala vývoj lidského života od oplodnění až po okamžik těsně před narozením. Švédský fotograf navázal na tradici fotografických esejů, ale posunul ji do oblasti, kam se dosud žádný jeho předchůdce nedostal.
 |
„Jsem fotožurnalista. Ať pracuji na knihách, filmech nebo v časopisech, vždy chci vyprávět příběh,“ vysvětloval později. Jenže tento příběh nešlo vyprávět klasickými fotografickými prostředky. Nilsson proto strávil roky vývojem vlastní techniky a navazováním spolupráce s lékaři a nemocnicemi.
První fotografie pořídil v nemocnici Sabbatsberg ve Stockholmu v roce 1952. Z výsledku byl nadšený. „Lidská bytost – zcela obyčejná lidská bytost! Může existovat vznešenější téma? Jedině snad mapa světa vytvořená z fotografií, mapa odhalující, jak moc se navzájem podobáme, navzdory fantaziím, které tvrdí opak,“ nechal se slyšet.
V následujících sedmi letech pracoval na svém vysněném projektu s dalšími čtyřmi nemocnicemi ve Stockholmu. K dispozici měl speciální makrooptiku a upravené mikroskopické objektivy, které mu umožnily fotografovat detaily lidského embrya z bezprostřední blízkosti. Pracoval také s endoskopy, které lékaři zaváděli nastávajícím matkám do dělohy.
Ale pozor. Většina snímků vůbec nevznikla v děloze, nýbrž mimo lidské tělo. Jsou na nich embrya a lidské plody po spontánním potratu, mimoděložním těhotenství nebo interrupci. Nilsson je fotografoval v laboratorních podmínkách, ponořené do tekutiny a pečlivě nasvícené tak, aby odpovídaly skutečným fázím vývoje.
„Fotografoval jsem lidské embryo šest až sedm týdnů po oplodnění, kdy bylo velké pouze osmnáct milimetrů. Vzorek jsem umístil do skleněné nádoby s trochou tekutiny. Poté jsem ho položil na skleněnou baňku, pod niž jsem umístil reflektor, který vzorek prosvítil silným světlem. Tímto způsobem jsem mohl zachytit všechny detaily: mozkové hemisféry, zárodky úst, nosu a uší, stejně jako ruce a nohy,“ vysvětloval.
Výsledkem byla vědecky přesná rekonstrukce vývoje plodu, jež se stala základem publikace Ett barn blir till (Zrození dítěte).
„Před deseti lety nám švédský fotograf Lennart Nilsson řekl, že hodlá fotografovat jednotlivé fáze lidské reprodukce od oplodnění až po okamžik těsně před porodem. Bylo nemožné, abychom nevyjádřili jistou skepsi ohledně jeho šancí na úspěch, ale Nilsson to nevnímal. Jednoduše řekl: ‚Až ten příběh dokončím, přinesu vám ho.‘ Lennart svůj slib dodržel. Přiletěl ze Stockholmu do New Yorku a přinesl nám podivuhodně krásný a vědecky jedinečný barevný esej, který najdete v tomto čísle,“ vzpomínal šéfredaktor Life George P. Hunt.
Iluze
Háček nastal tam, kde ho nikdo nečekal. Mnoho čtenářů si myslelo, že Nilssonovy fotky nabízejí autentický pohled do dělohy těhotných žen. A právě tento dojem zásadně ovlivnil pozdější přijetí snímků mimo jeho původní vědecký a vzdělávací kontext.
Zpočátku převládal obdiv k technickému průlomu, teprve později se začalo mluvit o etice. O tom, zda je v pořádku tímto způsobem fotografovat embrya a lidské plody. Kritici upozorňovali, že Nilssonovy snímky ukazují plod jako samostatnou bytost, zatímco tělo ženy, její zkušenost i fyzickou realitu těhotenství zcela pomíjí.
Od 70. let se Nilssonovy fotografie začaly objevovat i v kampaních proti interrupcím. Obrazy, které měly původně vysvětlovat a ukazovat, začaly fungovat spíš jako silný emocionální apel.
Sám Nilsson se od takového využívání svých snímků opakovaně distancoval a upozorňoval, že je pořizoval jako dokument a pomůcku k porozumění, nikoli jako nástroj politického boje.
Navzdory všem kontroverzím zůstává série Drama života před narozením jedním z důležitých mezníků moderní fotografie. Změnila způsob, jakým se v medicíně pracuje s obrazem, ovlivnila výuku biologie i sexuální výchovu.
Předznamenala dobu, kdy se pohled na nenarozené dítě stal samozřejmostí díky ultrazvuku. Nilsson tehdy ukázal něco, co svět do té doby neviděl. A tím zásadně proměnil i to, jak o počátku lidského života přemýšlíme.
