Můžeme se dohadovat, že Milja Toromanová toho měla na konci roku 1943 už plné zuby. Prošla si ustašovským koncentračním táborem, v sedmnácti letech se přidala k Titovým partyzánům a teď se bez přestání vláčela přes promrzlé hory severní Bosny. Wehrmacht a chorvatští fašisté jim byli neustále v patách.
 |
Utrmácení, promrzlí a někdy i bosí partyzáni jednoho dne narazili na putovní skupinu Národního osvobozeneckého divadla – u Tita se evidentně ani uprostřed guerillové války nezapomínalo na kulturní osvětu. Mezi divadelníky byl i Žorž Skrigin, tanečník, choreograf a režisér pocházející z Oděsy, který se do Jugoslávie přestěhoval s rodiči na začátku dvacátých let.
Kromě jiného byl i uznávaný umělecký fotograf, před válkou posbíral řadu profesních ocenění a už více než dva roky dokumentoval komunistický odboj v bosenských kopcích. Partyzánského velitele požádal, jestli by mu některé příslušnice jeho brigády nemohly zapózovat, a z pěti vybraných zdravotnic nakonec ukázal na Milju.
Znavené dívce nasadil na hlavu čapku „titovku“, uhladil jí vlasy, hodil přes ni svetr a přes rameno jí pověsil pušku. Nakázal jí, aby se usmála, ohlédla přes rameno... a pak zmáčkl spoušť své dvouoké zrcadlovky značky Rolleiflex.
„Dodnes nevím, jak se mi ten úsměv dostal na tvář. Ale právě díky němu se ta fotka stala tak slavná. Nechala jsem se unést emocemi, ale do smíchu mi nebylo. Ale věřila jsem, že mé utrpení a utrpení mé rodiny jednou skončí. Usmála jsem se – a on učinil zázrak,“ vzpomínala o pětašedesát let později Milja pro bosenský web Nezavisne.
Kde jsem mohla být...
Skriginova fotka se po válce stala součástí oficiální mytologie o hrdinném odboji komunistických partyzánů, která měla dát zapomenout na dávné sváry v mnohonárodnostní Jugoslávii. Začalo se jí říkat Kozarčanka – podle pohoří na severu Bosny, kde se za války odehrávaly jedny z nejprudších bojů.
Objevovala se ve školních učebnicích, historických pojednáních o válce i na propagandistických plakátech. Zatímco většina Skriginových válečných fotografií ukazovala tváře utrmácených a vyčerpaných partyzánů, z obličeje rozesmáté Kozarčanky tryskal revoluční optimismus mládí a nadšení ze zářivé budoucnosti v Titově socialismu.
 |
Kromě toho připomínala, že ke komunistickému odboji se přidaly desetitisíce žen. Jejich role nespočívala jen ve vaření, praní a ošetřování zraněných, mnoho z nich se chopilo zbraně a některé jako například Stana Tomaševičová to dotáhly až na velitelské pozice. Rozesmátá partyzánka se tak stala i symbolem rovnosti pohlaví, v Titově socialistickém státě přece stály ženy a muži bok po boku v práci i ve zbrani.
„Dívá se přes rameno, což dynamiku jejího gesta ještě umocňuje. Zářivý úsměv vyjadřuje sebevědomí a optimismus, dokonce radost a nadšení. Nebezpečí a strasti války jsou daleko, vítězství je na dosah. Bez obav kráčí do války, která slibuje dobrodružství a rovnost pohlaví…,“ analyzuje poselství slavné fotografie rakouská psycholožka a slavistka Natascha Vittorelliová.
Kozarčanku tak lze přidat k zástupu fešných revolucionářek, pro něž měla světová levice vždy pozoruhodnou slabost. Čtenáři našeho seriálu si jistě vzpomenou na Marinu Ginestu, kterou s větrem ve vlasech a flintou na zádech vyfotili na počátku španělské občanské války v bouřící Barceloně. A pokračováním tohoto fenoménu je i fascinace kurdskými amazonkami bojujícími za socialistické ideály Abdullaha Öcalana.
Revolucionářka s flintou se stala miláčkem levice. Jenže nikdy nebojovala |
Identita dívky ze Skriginovy fotky dlouho zůstávala neznámá – pro mytologii socialistické Jugoslávie by ostatně bylo na škodu, kdyby se ideál spojil s konkrétním jménem a osudem. Teprve v roce 2007, kdy už byl maršál Tito dávno na onom světě a Jugoslávie se rozpadla v sérii krvavých válek, novináři na sídlišti ve městě Prijedor vypátrali jednaosmdesátiletou Milju.
Po válce si vzala spolubojovníka z partyzánského hnutí, porodila mu pět dětí a dočkala se šesti vnoučat. Novinářům tvrdila, že autor jejího slavného portrétu ji tehdy přemlouval, aby se přidala k jeho divadelní skupině. Velitel to však nedovolil, ošetřovatelek měl zoufale málo. „Kdo ví, kde bych skončila, kdybych odešla se Skriginem. Možná by ze mě byla druhá Marilyn Monroe,“ dumala před reportéry.
