Nezvítězila, přesto její tvář obletěla v dubnu 1967 celou Ameriku.
Po ramena dlouhé vlasy jí na černobílých snímcích vlají vzduchem a na mikině se hrdě skví startovní číslo 261. Běží, aby si splnila sen a pokořila vzdálenost 42,195 kilometru. A také aby unikla rozzuřenému Jocku Sempleovi, jednomu z organizátorů Bostonského maratonu, který se ji snaží dostihnout a číslo jí z oblečení strhnout.
 |
„Zaslechla jsem škrábání kožených bot, které se ke mně rychle blížily. Uprostřed tlumeného cupotání pogumované běžecké obuvi to byl cizí a znepokojivý zvuk,“ popisovala později Kathrine Switzerová ve své knize Marathon Woman. „Instinktivně jsem rychle otočila hlavu a podívala se do nejzlověstnější tváře, jakou jsem kdy viděla.“
Muž po ní chňapal, až za ním sako plápolalo. „Vypadni z mého závodu a dej mi ta čísla!“ řval na ni. Kathrinin trenér Arnie Briggs se ho snažil uklidnit, ale marně. Až její přítel a budoucí manžel Tom Miller, urostlý kladivář, ho odstrčil.
Bála se, že mu ublížil, či ho dokonce zabil, ale pokračovala dál. „Věděla jsem, že pokud to vzdám, nikdo nikdy neuvěří, že ženy zvládnou uběhnout maratonskou vzdálenost. Pokud to vzdám, všichni budou říkat, že to byl jen marketingový trik. Pokud to vzdám, bude to pro ženský sport znamenat krok zpět místo kroku vpřed. Pokud to vzdám, nikdy neuběhnu Boston. Pokud to vzdám, Jock Semple a jemu podobní zvítězí,“ přemítala.
Vy zvířata! Za dokonalý kop se jí smáli úchylové, televize se musela omlouvat |
Po chvíli ji přešly i chmurné myšlenky na organizátorovo zdraví. Brzy ho totiž znovu uviděla, jak jí z projíždějícího autobusu hrozí pěstí. Rodák ze skotského Glasgow pro Bostonský maraton žil, sám ho ostatně několikrát absolvoval. Nesnášel, když lidé nebrali závod vážně, a nenáviděl podvodníky. A právě k nim v jeho očích Switzerová patřila.
Proč?
Protože byla žena.
K jako Kathrine
Mýtů si v 60. letech Switzerová vyslechla mnoho: Ženy nejsou fyzicky schopné uběhnout maraton. Ženy nemohou dělat něco tak namáhavého, protože jejich rysy by se mohly proměnit na mužské. Ženám by při dlouhém běhu mohla vypadnout děloha.
Od malička ale milovala sport a žádné z těchto zažitých přesvědčení nebrala vážně. Po přestupu na Syracuskou univerzitu, kde studovala žurnalistiku a anglickou literaturu, trénovala společně s mužským týmem a spřátelila se s koučem Arniem Briggsem.
Když však v prosinci 1966 přišla s myšlenkou na absolvování Bostonského maratonu, ani on zpočátku nevěřil, že by mohla závod úspěšně dokončit. „Ženy takovou vzdálenost nezvládnou, nemohou běžet tak dlouho,“ tvrdil.
 |
Jedna to přitom už dokázala. Roberta „Bobbi“ Gibbová uběhla v tom roce Bostonský maraton v čase 3:21:40. Akorát bez registrace a oficiálního startovního čísla.
Tento argument ale Briggs neuznával. Aby ho přesvědčila, musela Switzerová na trénincích prokázat, že na Boston opravdu má.
A měla. Během přípravy zdolala skoro padesátikilometrovou vzdálenost. Tedy více, než měří maratonská trať. Briggs trval na tom, že se musí na Boston řádně přihlásit, a tak spolu začali studovat registrační papíry.
„V samotné sekci o maratonu nebylo nic o pohlaví. Prohlédla jsem si přihlášku – byla také neutrální. Věděla jsem ale, že je to proto, že si nikdo nedokázal představit, že by ho dívky chtěly běžet,“ popisovala Switzerová.
Černý maratonec se utkal s lokomotivou. Životní závod mu ukradl apartheid |
Do kolonky pro jméno uvedla K. V. Switzer, jak byla zvyklá. Její otec totiž při narození do rodného listu omylem napsal Kathrine místo Katherine, prostá iniciála řešila neustále se opakující dotazy. Jelikož angličtina nepřechyluje, nikdo nemohl vyčíst, že za písmenkem K se skrývá žena. Vyplnila i své číslo z Amatérské atletické unie (AAU), zaplatila vstupní poplatek v hodnotě tří dolarů a sehnala si potvrzení o zdravotní způsobilosti.
Přihláška prošla.
Když poté 19. dubna stála na startu prestižního závodu, od okolních mužů slyšela slova podpory. Po zaznění výstřelu společně s trenérem Briggsem, přítelem Tomem Millerem a kolegou z univerzity Johnem Leonardem, kteří se rozhodli k ní přidat, vyběhli vstříc několikakilometrové trati. Vše šlo zpočátku hladce. Až do okamžiku, kdy si Switzerové všiml Jock Semple.
„Kdyby to byla má dcera, dostala by výprask“
Semple jel během maratonu na jednom z autobusů společně s novináři. Právě ti ho na závodnici upozornili. „Hej, Jocku, tentokrát je to fakt holka. A panečku, má na sobě jedno z tvých čísel,“ zakřičel na něj jeden z nich, jak organizátor o několik let později popisoval v knize Just Call Me Jock.
Zatímco rozzuřený Skot vyskočil a dívku naháněl, fotografové – mezi nimi například i držitel Pulitzerovy ceny Harry A. Trask z deníku The Boston Herald – zuřivě cvakali spouštěmi. Jejich snímky měly brzy ovládnout sportovní rubriky.
Jakmile Switzerová navzdory potyčce po čtyřech hodinách a dvaceti minutách doběhla do cíle, zasypali ji novináři otázkami.
Proč jste to udělala? – Ráda běhám, čím delší trať, tím lepší.
Proč zrovna Boston a proč jste si vzala čísla? – Ženy si zaslouží běhat také. Rovná práva a tak, víte.
Jste sufražetka? – Co? Myslela jsem, že právo volit jsme získaly v roce 1920.
Přestože si absolvováním maratonu splnila sen, posléze ji diskvalifikovali a navíc ji vyloučili také z AAU. Představitelé závodu totiž nesdíleli její pohled na pravidla a odkazovali se na sekci o ženách, jež jim zakazovala soutěžit na tratích delších než 1,5 míle (zhruba 2,4 kilometru).
Do cíle dovrávorala. Fotka kolabující maratonkyně zvěčnila ducha olympiády |
„Ženy nemohou běhat maraton, protože to zakazují předpisy. Bez nich by ve společnosti vládl chaos. Já pravidla nevytvářím, ale snažím se je dodržovat. V maratonu není místo pro žádné neoprávněné osoby, a to platí i pro muže. Kdyby ta dívka byla moje dcera, dal bych jí výprask,“ řekl deníku The New York Times Will Cloney z vedení bostonské soutěže.
Switzerová mluvila optimističtěji. „Myslím, že je čas pravidla změnit. Ženy mohou běhat a přitom zůstat ženami a vypadat jako ženy. Myslím, že AAU si to začne uvědomovat a zavede pro ně delší závody,“ reagovala pro list.
Měla pravdu. V roce 1972 se Boston oficiálně otevřel ženám a o dalších dvanáct let později směly sportovkyně závodit v této kategorii i na olympijských hrách.
Polibek na usmířenou
Zásluhu na větším zrovnoprávnění sportu měla právě i Switzerová, jež na běhání po slavném incidentu nezanevřela a věnuje se mu dodnes. Založila maratonský závod čistě pro ženy a kariéru zasvětila podpoře dívek. Absolvovala desítky maratonů, přičemž osobní rekord zaznamenala časem 2:51:37 v roce 1975, příznačně v Bostonu.
Tam se také o dva roky dříve změnil její vztah k Sempleovi. „Přišel za mnou na startovní čáru. Neomluvil se, ale objal mě, dal mi velký polibek na tvář a otočil mě k televizním kamerám,“ popisovala Switzerová pro Sky Sports. „Neumím napodobit jeho skotský přízvuk, ale řekl: ‚No tak holka, pojďme si užít trochu slávy.‘“
Semple pochopil, že ženy si z jeho závodu nechtějí utahovat, ale stejně jako on milují běh. Jak tvrdil ve své knize, nevadily mu dívky, vadilo mu porušování pravidel. Se Switzerovou se spřátelili a jejich vztah vydržel až do roku 1988, kdy skotský rodák zemřel.
„Těsně před smrtí jsem ho navštívila,“ vzpomínala Switzerová pro britskou stanici. „A víte co? Jak nemůžete mít rádi někoho, kdo tak pozitivně – i když to začalo negativně – změnil nejen váš život, ale i životy milionů dalších žen?“
