Na balkon armádní základny v Tokiu vchází muž v uniformě, v bílých rukavičkách a s čelenkou ozdobenou hrstkou znaků kandži: „Sedmkrát znovuzrozen, aby mohl sloužit vlasti.“ Není to voják, jak by se mohlo zdát, ale jeden z nejslavnějších japonských spisovatelů Jukio Mišima. Dlouhé roky ve svých knihách bojoval proti průměrnosti a orodoval za návrat ke starým pořádkům. Když nezafungovala slova, rozhodl se rozehrát divadelní hru s tragickým koncem.
Založil soukromou „armádu“, pojmenoval ji Společnost štítu. Hrstka věrných měla za úkol střežit japonské hodnoty. Následoval únos velitele vojenské základny a neúspěšný pokus o puč. Mišima předstoupil před nastoupené státní vojáky a apeloval na jejich čest, odpovědí mu byla hradba mlčení. Mišima se rozhlédl a udělal pár kroků zpět. „Asi mě neslyšeli,“ prohodil směrem ke svým druhům. Poklekl a spáchal rituální sebevraždu seppuku. Nepsaly se doby dávno minulé, kdy tímto způsobem ze světa odcházely desítky samurajů. Byl 25. listopad 1970.
Mišima začal psát své životní dílo o mnoho let dříve, narodil se 14. ledna 1925 v Tokiu do rodiny vládního úředníka. Většinu dětství strávil se svou babičkou Nacu, která mu ráda připomínala samurajskou historii jejich rodiny. Radostného dospívání si příliš neužil, kvůli podlomenému zdraví trávil většinu času doma. Když mohl ven, Nacu mu hry s ostatními chlapci zakazovala. Mišima se proto uchyloval do své fantazie a už v raném věku si vymýšlel drobné příběhy, kde se realita prolínala se světem fantaskna.
Ve dvanácti natrvalo přesídlil do domu rodičů, jeho otec si pro něj vysnil kariéru právníka. V japonské kultuře se takovému přání vzepře málokdo a Mišima nebyl výjimkou, svého nadání pro literaturu se však odmítl vzdát a krátké příběhy a básně publikoval alespoň ve školních časopisech. O mnoho let později vzpomínal, že v kariéře spisovatele ho podporovala výhradně matka.
Muž plný rozporů
První velký zlom, stejně jako pro většinu Japonska, přinesla 2. světová válka. Jeho vlast skončila na straně poražených a Mišima začal zpochybňovat tehdejší podobu národní identity. Publikoval několik knih na toto téma, nevyhnutelnou slávu mu však přineslo až mnohem osobnější dílo. Ve Zpovědi masky z roku 1949 se ponořil do sebe, příběh situoval do předválečných let, ve kterých hlavní hrdina řeší otázky své identity, roli v pravidly svázané společnosti i sexualitu. Středobodem knihy plné existenciálních a nihilistických úvah je touha po životní autenticitě a smyslu.
Právě Zpověď masky je klíčovým dílem pro pochopení pozdějších Mišimových děl i celého života. Autor se v něm vyznává z fascinace smrtí, která je podle něj pomyslnou hranicí, kde se obyčejnost mění v něco uměleckého. Kniha je plná obdivu k silným, explicitně maskulinním mužům, k nimž křehký hlavní hrdina vzhlíží. Zároveň ukazuje Mišimovu oblibu v prolínání obyčejného života a umění, které o mnoho let později dovedl k dokonalosti.
Mišima byl mužem rozporů, řada knih stojí na vytvoření juxtapozice mezi minulostí a současností, perfektním příkladem je oceňovaný román Zlatý pavilon, jenž velmi volně popisuje zapálení chrámu Kinkakudži psychicky nemocným mnichem v roce 1950. Na první pohled moderní Mišima, který celý život odrážel zkazky o své homosexualitě, nikdy neskrýval, že jeho snem je návrat starého Japonska. I kvůli tomu musel po většinu své kariéry čelit nařčení kritiků i kolegů z literárního světa, kteří mu vyčítali zpátečnické myšlení.
V šedesátých letech vystoupil z čistě uměleckého vidění světa, dal se na posilování, dvě hodiny denně trávil v tělocvičně. Založil Společnost štítu, již vedl v duchu ochrany tradičních japonských hodnot. V roce 1968 v jedné z mnoha esejí napsal: „V mém případě byla na počátku slova, až mnohem později jsem začal vnímat tělo.“ Intelektuální svět nařkl z prázdného tlachání, chtěl se stát „mužem činu“ a velel k nastolení „harmonie meče a pera“ po vzoru samurajů. Spojeneckou okupaci Japonska a jeho následnou amerikanizaci tvrdě odsuzoval.
Smrt jako pointa života
A tak se v listopadu roku 1970 rozhodl napsat finální dějství největšího díla, za které vždy považoval svůj život. S pomocí Společnosti štítu se pokusil zorganizovat puč, vtrhl na tokijskou základnu Japonských ozbrojených sil a zajal jednoho z velitelů. Původním plánem bylo zažehnout celonárodní vzpouru s cílem navrátit Japonsku pevný předválečný řád. Zajatý velitel na dvoře shromáždil své vojáky, kteří si vyslechli Mišimův krátký projev.
Deset let po válce se vrátil ze sovětského zajetí. Vlastní dcera se ho bála![]() |
Pro vrcholné dějství si vymyslel krvavou pointu, vražením krátkého samurajského meče wakizaši do břicha, vodorovným řezem zleva doprava a svislou tečkou spáchal rituální sebevraždu seppuku. V duchu starých tradic mu asistoval takzvaný pobočník, jenž měl čin dokonat stětím hlavy. V případě Mišimi se to nepovedlo a akt završil až další člen Společnosti štítu. Japonsko zůstalo v šoku, seppuku zde od války nikdo nespáchal.
Dodnes se jeho příznivci i odpůrci neshodnou, zda šlo o akt patriotismu a sebeobětování za vyšší cíle, zoufalý a okázale dramatický projev extremismu, dokonání přerodu jednoho talentovaného autora v bytost přesahující náš svět nebo jen definitivní prolnutí jeho děl s realitou. Mišima své manželce jednou řekl: „I když mě třeba lidé hned nepochopí, je to v pořádku. Za padesát, nebo sto let se to změní.“