U zdi postává několik mladíků v uniformách. Kolik jim může být? Devatenáct? Dvacet? Zvedají ruce, jsou vyděšení, jiní působí spíše flegmaticky. Blonďák uprostřed má zavázanou ruku, jeho kudrnatému kamarádovi teče z hlavy krev.
 |
Dobře vědí, že jim zbývají poslední sekundy života. Ale ještě zoufale zkoušejí zvrátit rozsudek smrti. „Nejsme tak zlí, jak si myslíte. Dejte nám šanci,“ přemlouvají své katy. Náhle začnou padat k zemi. Klidně, téměř půvabně se skládají na zem – skoro jako klasy obilí při sklizni. A povstalci do nich stále sypou olovo.
„Museli je postřílet hrozně zblízka, mířili někam do výše žeber. Viděl jsem, jak se kulky zarývají do oděvů. Ani nebyl slyšet žádný velký hluk. Stříleli do nich tak zblízka, že těla fungovala jako tlumič,“ vzpomínal později Sadovy, který brutální akt revoluční spravedlnosti zachytil na fotoaparát Leica s objektivem 35 mm.
Tím však účtování s nenáviděnou tajnou policí před budovou komunistické strany na budapešťském náměstí Republiky (dnes náměstí Jana Pavla II.) ještě neskončilo.
„Z budovy vyběhl další kluk. Uviděl mrtvé kamarády, otočil se a snažil se ztratit v davu. Povstalci ho vytáhli ven. Stihl jsem ho jednou vyfotit a bylo po něm. Pak už toho na mě bylo moc. Začaly mi téct slzy. Strávil jsem tři roky ve válce, ale nic z toho se nevyrovnalo hrůze, kterou jsem tam viděl,“ popisoval.
„Cestou pryč parkem jsem spatřil ženy, jak mezi mrtvými hledají své muže. Posadil jsem se na kmen stromu. Kolena se mi podlamovala. Cítil jsem podivnou tíhu. Jako bych nesl něco, co nemůžu unést. Člověk je nějakým způsobem vždycky zodpovědný za to, co dělají jiní lidé,“ líčil Sadovy později na stránkách časopisu Life.
Právě slavný obrazový magazín si v říjnu 1956 jednatřicetiletého fotografa najal, aby zdokumentoval bezprecedentní vzpouru za železnou oponou. Spolu s reportérem Timothym Footem přejel hranice z Rakouska ve starém volkswagenu, jeho parťák však byl při obléhání sídla komunistické strany postřelen a popravu agentů ÁVH neviděl.
Sadovy během revolučních dní pořídil asi sedm set snímků. Rozbité sochy Stalina. Dívku plivající na tělo zlynčovaného důstojníka visící za nohy ze stromu. Mrtvoly povstalců vyrovnané na zemi. Ženu obviněnou ze spolupráce s režimem, která zoufale prosí o smilování... Hlavní pozornost však poutala série z popravy.
„Vlastenci uštědřili zuřivý úder tyranii,“ hlásal titulek článku v listopadovém čísle Life, jež vyšlo až po zadušení revoluce sovětskými tanky. John Sadovy ještě ten rok dostal Zlatou medaili Roberta Capy udělovanou fotoreportérům, kteří pro práci projevili mimořádnou odvahu.
Jeho fotky měly obrovský dopad. Nezapomínejme, že Life byl největší obrázkový magazín na světě a každé číslo si přečetlo asi dvacet milionů lidí. Vyznění článku o maďarské revoluci bylo jednoznačné: násilí proti tyranii je ospravedlnitelné, Maďaři bojovali za západní hodnoty svobody a demokracie.
Stejné snímky se ale o rok později objevily i v sovětské publikaci nazvané Pravda o Maďarsku, kde byly použity jako ukázka bestiality „kontrarevolučních živlů“ rekrutujících se z bývalých fašistů a Horthyho důstojníků. „Je to důkaz brutálních poprav páchaných zločinci, kteří s bestiální krutostí stříleli, věšeli a podřezávali lidi,“ stojí v knize vydané v angličtině, aby oslovila i západní publikum.
Do světa ve čtrnácti
Sadovy se narodil právě před sto lety, 29. října 1925 ve vesnici Písek nedaleko Jablunkova. Podle deníku The Daily Telegraph se fotografem chtěl stát od mládí.
Jako zdatný obchodník si z Německa (jeho hranice tehdy ležela kousek od Ostravy) objednával nože, příbory a harmoniky, prodával je doma na vesnici a za naspořené peníze si ve dvanácti objednal německý fotoaparát SIDA.
Byl to naprostý samouk, všechno se učil z časopisů. Údajně zničil spoustu portrétů svých přátel a příbuzných, než zjistil, že fotky se po vyvolání musí ještě ustálit. K velké fotografické kariéře ho nasměrovala válka.
Po vzniku protektorátu odešel v pouhých čtrnácti letech do Polska a později se přidal k polské exilové armádě, která prošla boji v Itálii. Proč ale ne k československé? Nejspíš kvůli svému původu, vždyť v kraji kolem Jablunkova se polsky mluví dodnes. „Od dětství mluvil česky i polsky a silně se identifikoval s oběma jazyky,“ vysvětluje v e-mailu jeho dcera Yvonne Sadovy de Mitcheson.
Její otec se do Československa už nevrátil, z Neapole odjel parníkem do Anglie. Měl prázdnou kapsu a fotoaparát, po dvou letech strávených v táboře pro polské demobilizované vojáky v Helmsley se přesunul do Londýna a pokoušel se o kariéru fotografa na volné noze. Patnáct měsíců třel bídu s nouzí. Jeho rozpočet činil jen dva šilinky na den a stravoval se nejlevnějšími játrovými klobásami.
Nakonec se na něj usmálo štěstí. S posledními dvěma filmy v kapse se vydal do parku v Chiswicku a pořídil tam snímky labutí, jež rozeslal do redakcí londýnských časopisů. Druhý den mu z jednoho z nich zavolali: „Editor by chtěl vaše fotky použít. Postačí vám čtyřicet liber?“ Pro chudého fotografa to bylo hotové jmění.
Příležitost už nepustil a vypracoval se na jednoho z nejuznávanějších britských fotografů. V padesátých letech pracoval pro magazíny Life, Time, Vogue, Paris Match nebo Picture Post. Jezdil po celé Evropě i Blízkém východě, postupem času přešel k reklamní a módní fotografii a fotil řadu celebrit jako Brigitte Bardotovou, Audrey Hepburnovou, Marlene Dietrichovou nebo Elizabeth Taylorovou.
V sedmdesátých letech se několikrát podíval do své rodné vesnice, ještě se stihl rozloučit s umírající matkou. „Kvůli fotkám z Budapešti to pro něj bylo samozřejmě nebezpečné. Ale udržoval se svojí rodinou kontakty, stále máme jeho sbírku dopisů a pohlednic. Vyprávěl nám o životě v Písku, o své rodině a vím, že se mu hodně stýskalo,“ vzpomíná jeho dcera Yvonne.
S focením musel přestat na počátku osmdesátých let, kdy ho postihla první ze série mozkových příhod. Zemřel v roce 2010 ve věku pětaosmdesáti let, zanechal po sobě bohatý fotografický archiv, který jeho dcery nyní postupně zpracovávají. Maďarské národní muzeum před dvěma lety uspořádalo velkou výstavu jeho fotografií z revoluce, ve své rodné zemi však dodnes zůstává zcela neznámý.
