Bylo mu jednadvacet let, když se v bývalém městě vietnamského císařství ocitl v pekle bojů. Do války ho odvedli o dva roky dříve, ale na rozdíl od ostatních amerických kluků po rozstřílené citadele v centru stotisícového města nepobíhal s automatickou puškou, ale s pěti fotoaparáty na krku.
„Měl jsem tu nejlepší práci, jakou jste mohli ve Vietnamu dostat. Přidělili mě jako fotografa ke Stars & Stripes. Měl jsem tak naprostou svobodu jezdit kam jsem chtěl, a dělat si, co se mi zachce,“ vzpomínal před několika lety John Olson na svou práci pro deník vydávaný Pentagonem.
 |
Ambiciozní mladík bažící po vavřínech válečného fotografa proto na začátku února 1968 bez váhání vyrazil do klíčového města ležícího nedaleko demilitarizované zóny dělící Vietnam na komunistický sever a Američany podporovaný jih. Severovietnamské jednotky během oslav Nového roku Tet nepřítele zaskočily, ve většině velkých měst na jihu se však dlouho neudržely.
Jedinou výjimkou bylo Hue.
Americká armáda do města rozděleného Parfémovou řekou poslala námořní pěchotu a po několika dnech váhání se dokonce rozhodla bombardovat historické centrum. Pro mariňáky zvyklé na válku v džungli to byla zcela nová zkušenost: bojovalo se o každou ulici, každý dům, každou místnost.
„Pokud si chcete představit peklo, tak vypadá jako Hue,“ svěřil se jeden z nich.
Američané po šestadvaceti dnech nepřítele z trosek města vyhnali, po severovietnamské ofenzivě Tet ale zbyla hořká pachuť. Americká veřejnost pochopila, že vítězství v jihovýchodní Asii je nedostižná iluze. „Nyní se zdá víc než jisté, že krvavá zkušenost ve Vietnamu skončí patem,“ oznámil divákům legendární moderátor Walter Cronkite po návratu z Hue.
John Olson zde pořídil nejlepší snímky své kariéry. Na tom nejznámějším je zakrvácený mariňák v bezvědomí, kterého jeho spolubojovníci s ostatními zraněnými evakuují na tanku do bezpečí. Mladík se zafačovaným trupem neleží na polním lehátku, ale na dřevěných dveřích, nad ním se krčí mariňák s gumovou chobotničkou za helmou, další drží lahev s infuzí.
Barevný snímek se pár dní po konci bitvy dostal na prestižní místo na vnitřní dvoustraně časopisu Life. „Američtí mariňáci pod palbou postupovali sutinami půvabných věží a rozstřílenými zahradami, které kdysi oplývaly zelení. Byl to jeden z paradoxů války: aby mohli dobýt Hue, museli ho zničit,“ konstatoval časopis u Olsonových fotografií.
Mladý fotograf za své snímky dostal Cenu Roberta Capy a Life mu obratem nabídl práci. Splnil se mu celoživotní sen: vždyť nejslavnější obrazový týdeník nadšeně louskal už jako malý kluk v Minnesotě. Teď se stal jeho vůbec nejmladším fotoreportérem v historii a dostal šanci zaznamenat první roky Nixonova prezidentství, návraty astronautů z Měsíce i život v hippie komunách.
Letadlo plné miminek. Poslední americká operace ve Vietnamu začala tragédií |
Ke svým fotkám z Vietnamu se vrátil na stará kolena, když se blížilo padesáté výročí ofenzivy Tet. Na základě řady rozhovorů s veterány došel k přesvědčení, že zraněný mariňák na tanku je vojín Alvin Grantham. Rodák z Alabamy bitvu o Hue přežil, další rok a půl strávil putováním po nemocnicích a dodnes trpí postraumatickým syndromem – bez svého psa údajně vůbec nevychází z domu.
Jeho příběh se objevil na velké výstavě uspořádané k výročí ofenzivy, stal se také pointou knihy Hue 1968 z pera Marka Bowdena. Autor bestselleru Černý jestřáb sestřelen v jejím strhujícím finále líčil, jak Granthama střelili do hrudníku, kamarádi se mu snažili krvácení zastavit celofánem z krabičky od cigaret a nakonec ho málem strčili do pytle na mrtvoly, protože ho považovali za nebožtíka.
Byl to dramatický příběh à la Zachraňte vojína Ryana. Story skromného hrdiny, který se po padesáti letech mlčení vynoří ze zapomnění a symbolicky usmíří Ameriku s největším traumatem její novodobé historie.
„Grantham o Vietnamu nikdy nemluvil. Válka byla stále méně a méně populární a nakonec pro Američany skončila nejen špatně, ale dokonce ostudně... Z mlčení se stal zvyk. Žil dál svůj život, resetoval svůj morální kompas a své jizvy skrýval. Jeho fotografie se stala slavnou, ale mariňák, který je na ni zachycen, ne,“ rozjímal Mark Bowden.
Mělo to jen jednu vadu: na slavné fotografii není Alvin Grantham.
Už v roce 1985 se mariňáky na Olsonově fotografii pokusil identifikovat časopis People. Čtenářská výzva se setkala s úspěchem a jeden z veteránů napsal do redakce dopis, ve kterém bezvládného vojáka ztotožnil jako Jamese Blainea.
Rodák z Idaha strávil dětství na rodeu a basketbalu a v osmnácti letech dobrovolně narukoval k námořní pěchotě. Rodiče ho přemlouvali, že u námořnictva nebo letectva bude mít bezpečnější vojnu, ale on si prosadil svou. Chtěl do akce. Narukoval v květnu 1967, zemřel o devět měsíců v troskách Hue. Ten samý den, kdy John Olson pořídil svoji slavnou fotografii.
Křehká holka s kulometem. Český fotograf ukázal druhou stranu Vietnamu |
Fotograf o dopisu otištěném v časopise People věděl, ale po řadě rozhovorů s veterány, kteří si ve svých svědectvích často protiřečili, byl k jeho závěrům skeptický. Nebyla to záměrná nepoctivost, spíš nedůslednost. Omyl. Vždyť i Alvin Grantham se na jeho slavné fotografii poznal, Olsonovi to potvrdil i jeden z jeho spolubojovníků.
Je tady ovšem řada detailů, které nesedí. Britský novinář Anthony Loyd se při své práci na stejném tématu dostal k nikdy nezveřejněným snímkům, které v Hue pořídil jeho krajan Don McCullin (o jeho slavných fotkách více zde). Ten stejný den jako Olson vyfotil třicet snímků, na kterých jsou vidět mariňáci ošetřující těžce zraněného kamaráda ležícího na dřevěných dveřích. Jeden z nich má za helmou gumovou chobotničku.
Jde o stejný incident a o stejného člověka, z McCullinových snímků je však patrné, že zraněným nemůže být Alvin Grantham. Ten utrpěl průstřel hrudníku, zatímco na McCollinově fotkách je voják s těžkým zraněním v dolní části trupu. Nikdo mu rány neucpává celofánem, kamarádi mu poskytují profesionální první pomoc, navíc ho ošetřují na betonovém chodníku – a Grantham vypověděl, že ho postřelili v domě.
Že je na slavné fotce právě James Blaine, nakonec před sedmi lety potvrdily pro The New York Times i jeho spolubojovníci z třetí čety ztotožnění v polovině osmdesátých let časopisem People.
Richard Schlagel má dodnes gumovou chobotnici vystavenou doma vedle svých medailí. „Pamatuji si jen, že jsem v jednu chvíli držel Jamese v náručí. To je ten, co zemřel. Pořád k nám přicházeli noví kluci, protože jsme měli velké ztráty. James byl v naší jednotce asi tři dny,“ uvedl předloni pro portál Macomb Daily.
Mark Bowden připouští, že identita zraněného vojáka na snímku je sporná, svoji knihu už ale podle nových zjištění přepisovat nehodlá. Dobrý příběh je pro něj nejspíš důležitější než pravda. Rodinu Jamese Blainea to dodnes mrzí.
„Když si pomyslím, že se někdo pokusil mému bratrovi, padlému hrdinovi, tento moment ukrást, je mi z toho trochu zle,“ uvedl pro The New York Times Rob Blaine. „Věřím, že Alvin Grantham je čestný muž a má za sebou podobnou zkušenost jako můj bratr. Ale není to ten muž, kterého John Olson zachytil v únoru 1968.“
