Už toho viděl hodně.
Boje v Kosovu. Odboj proti americké okupaci Iráku. Pád Haiti do anarchie gangů. Obsazení Mogadiša somálskými islamisty. Invazi Izraele na jih Libanonu i krvavý vzestup mexických narkokartelů. Naposledy ho práce pro agenturu Magnum Photos zavála do Kyjeva, kde mu mladí kluci v improvizovaném brnění umírali přímo před objektivem...
 |
Ale to, co Jerome Sessini spatřil v červenci 2014 v dozrávajících polích u vesnice Hrabove, bylo příliš i na otrlého válečného fotografa. „Bylo to naprosto strašné, téměř nereálné,“ líčil později pro časopis Time chvíle, kdy přijel na místo sestřelu malajsijského Boeingu 777. „Byl jsem naprosto v šoku. A myslím si, že nikdy v životě se mi neudělalo z něčeho tak špatně.“
Šestačtyřicetiletý Francouz se na místo neštěstí dostal jako jeden z prvních fotografů. Uprostřed začínající války na východě Ukrajiny zrovna fotil v dolech nedaleko Doněcku, když od místního novináře dostal echo, že proruští rebelové u města Torez (po vlně ukrajinské dekomunizace ho dnes na mapách najdeme jako Čisťakove) sestřelili letadlo.
Prý ukrajinský vojenský stroj, jak už se jim předtím párkrát povedlo. Sessini neváhal. Houkl na řidiče, naskočili do auta a postindustriální krajinou výsypek a rezavějících důlních věží se řítili na východ.
Cestou se dozvěděli, že stroj, jehož trosky u Torezu dopadly v okruhu několika kilometrů, byl ve skutečnosti civilním letadlem.
Dnes už je dávno prokázáno, že let MH17 mířící z Amsterdamu do Kuala Lumpur sestřelili doněčtí povstalci střelou ze systému protivzdušné obrany Buk, kterou jim dodalo Rusko. Podíl Moskvy na jednom z největších válečných zločinů posledních dekád potvrdilo Nizozemskem vedené vyšetřování a naposledy letos v květnu i Mezinárodní organizace pro civilní letectví.
Rusko odpovědnost stále odmítá.
Když francouzský fotograf dorazil na místo dopadu hlavní části trosek, kromě místních vesničanů tam skoro nikdo nebyl. Za chvíli sice přijeli příslušníci proruských bojůvek a sebrali mu paměťovou kartu, pak mu ji však vrátili a nechali ho pracovat.
Sessiniho fotky západní veřejností hluboko otřásly. V pšeničných a slunečnicových polích mezi vesnicemi Hrabove a Rozsypne ležely mrtvoly pasažérů, kteří jen o pár hodin dříve usedali do letadla. Někteří letěli na dovolenou na Bali, další za byznysem v jihovýchodní Asii, mezi oběťmi byli i respektovaní vědci mířící na konferenci o AIDS v Austrálii.
Mnoho mrtvých bylo stále připoutáno v sedadlech.
„V jednom domě jsem našel lidské tělo, které proletělo střechou a přistálo někomu v ložnici. Byla to skutečná noční můra,“ líčil Sessini. Některá těla podle něj byla dopadem z desetikilometrové výšky na první pohled téměř nepoznamenaná, jiná byla ošklivě potrhaná.
V širokém okolí se válely kufry, ze kterých vyhřezlo spodní prádlo cestujících, jejich hygienické potřeby, plyšáci jejich dětí... „Nejhorší byl pohled na všechny ty kufry ležící v trávě. Tašky z duty free obchodů, plavky, dětské knihy. Myslím, že už nikdy nebudu schopný nastoupit do letadla, aniž bych si na to vzpomněl.“
Stejnou myšlenku do mysli západních čtenářů zasadil asi nejpůsobivější snímek z jeho série, za kterou v roce 2015 získal první cenu World Press Photo v kategorii Spot News. Je na něm bezvládné tělo v sedadle uprostřed obilného pole. Na sobě má džíny a bílé triko, hlavu nepřirozeně zvrácenou dozadu, tvář zakrytou klasy.
Na fotce nejsou žádné krvavé detaily, tři čtvrtiny zabírá pšeničné pole a krajinu zalévá měkké světlo. Přesto působí hluboce zneklidňujícím dojem. „Kontrast mezi klidem krajiny a hrůzou smrti, mezi tichem venkova a znepokojivostí mrtvoly způsobuje, že ta fotografie je nesnesitelná,“ konstatuje ve svém rozboru vizuálních narativů ukrajinského konfliktu italský umělec Davide Monteleone.
Sessiniho fotografie jsou dodnes důležité jako svědectví o katastrofě, která připravila o život 298 nevinných lidí. Dvě třetiny obětí byli občané Nizozemska, na palubě bylo také sedmadvacet Australanů a deset Britů. Do krvavého dění v Donbasu byl rázem vtažen i Západ, který zatím válku na periferii Evropy sledoval s poněkud překvapeným údivem, proč se vlastně Ukrajinci a Rusové navzájem zabíjejí.
Pro některá média byly ovšem fotky mrtvých pasažérů letu MH17 až příliš a například The New York Times explicitní snímky agentury Reuters po stížnostech čtenářů z etických důvodů stáhly. K větší citlivosti při výběru snímků vyzývali i mnozí západní komentátoři znechucení snímky mrtvých a někdy i nahých obětí.
„Nedostalo se jim žádné důstojnosti. Kde je základní slušnost? Říká se, že abychom pochopili válku, musíme spatřit zabíjení civilistů. Ale krutou realitou je, že všechny války vypadají víceméně stejně. Nestačí je jen vidět, musíme si je také umět představit. Ti, kdo si nedokážou představit utrpení druhých, ho dál omlouvají,“ tepala kolegy z branže komentátorka deníku The Guardian Suzanne Mooreová.
Boje o novinářskou etiku velké katastrofy doprovázejí téměř vždy, naposledy to dokázala střelba na Filozofické fakultě. Jenže s odstupem času je třeba uznat, že Sessiniho fotky zůstávají nejsilnější obžalobou pachatelů. Mnohasetstránkové vyšetřovací zprávy o osudu letu MH17 nikdo nečte, žal a hněv pozůstalých zavály nové katastrofy.
Fotka mrtvého pasažéra uprostřed dozrávajícího pole však dodnes působí jako rána na solar.
A pak je tu ještě jedna důležitá okolnost, proč nás jedenáct let staré snímky z polí u vesnice Hrabove znepokojují víc než hromady mrtvých dětí v Gaze nebo Sýrii. „Obětí je bílý Evropan. Veřejnost už je přesycena obrazy mrtvých z Afriky a Středního východu,“ uvedl čtyři roky po vzniku své nejslavnější fotky Jerome Sessini.
