Dokonalá symetrie, kterou narušuje jen znuděný pohled stranou. To je dnes už legendární obálka časopisu Vogue, která v dubnu 1950 přepsala hranice módní fotografie. Byla to první černobílá obálka nejslavnějšího módního časopisu za dvě dekády a dodnes je počítána mezi ty nejzdařilejší.
V době, kdy fotografové pracovali s okázalými barevnými kulisami, kterým vévodily usměvavé modelky, vsadil Irving Penn na jednoduchost, přesné linie a odměřený pohled modelky, která si kvůli požadovanému kontrastu musela nabarvit rty načerno tužkou na oči.
 |
Uprostřed jeho vize stála elegantní kráska s aristokratickým výrazem a charakteristickým znaménkem nad pravým okem – Jean Patchettová. Tvář jedné z nejslavnějších amerických modelek 40. a 50. se objevila na více než padesáti obálkách Vogue, Harper’s Bazaar nebo Glamour.
Z rozesmáté éry poválečného blahobytu vyčnívala odměřeným výrazem. Říkalo se mu „vyrovnaná tvář padesátých let“ (composed Face of the Fifties). „Nikdy jsem se neusmála,“ vzpomínala Patchettová v závěru kariéry. „Bylo třeba vypadat elegantně – i za cenu toho, že budete působit krutě.“
Irving Penn: Café in Lima Vogue (Jean Patchettová), 1948
Pocházela z malého městečka v Marylandu. V roce 1948 na návrh kamarádky opustila školu, odjela do New Yorku a vrhla se na kariéru modelky. Úspěch se dostavil de facto okamžitě. Ve dvaadvaceti letech podepsala smlouvu s agenturou Ford Models a už v září se poprvé objevila na obálce Vogue.
Charakteristická piha se stala jejím poznávacím znamením, které ji odlišovalo od ostatních modelek. Během kariéry se objevila na více čtyřiceti obálkách předních módních žurnálů a spolupracovala s nejlepšími fotografy. Irving Penn ji nazval „americkou bohyní v pařížské couture.“
Fotoaparát za malířské plátno
Penn si takové soudy mohl dovolit, protože pro Vogue fotil neuvěřitelných šestašedesát let, vytvořil celkem 165 obálek a bezpočet módních sérií.
Narodil se v roce 1917 do rodiny židovských emigrantů z carského Ruska. Původně inklinoval ke kariéře malíře. Vystudoval grafický design u legendárního Alexeye Brodovitche, uměleckého ředitele Harper’s Bazaaru – nejprovokativnějšího módního časopisu té doby. Tam působil až do roku 1938 jako neplacený asistent.
Bylo to ale teprve pod vedením Alexandera Libermana, který stál v čele amerického Vogue, kdy vyměnil malířské plátno za fotoaparát. Na jeho přání také pořídil v roce 1943 svou první barevnou fotografii zátiší. Byla z toho jeho první obálka Vogue.
S jednou z nejslavnějších modelek té doby se také oženil. S Lisou Fonssagrivesovou se seznámil při focení v roce 1947. Ona byla známá švédská kráska, dodnes se jí přezdívá „první supermodelka“. On byl jen řadový fotograf, zamlklý chlapík, při jehož práci panovalo absolutní ticho.
S Lisou ale během focení snad poprvé žertoval, dobíral si ji a zřejmě se mu povedlo ji i trošku urazit. Vzali se o tři roky později a jejich vztah předznamenal desítky let vzájemné spolupráce, podpory a inspirace.
Kromě světa módy se do historie zapsaly jeho portréty slavných osobností: Pabla Picassa, Salvadora Dalího, Édith Piaf, Jeana Cocteaua, Louise Armstronga či Roberta De Nira. Vogue také dával velký prostor jeho reportážím z cest. V Maroku fotil zahalené berberské ženy, na Nové Guineji rozšklebené náčelníky, v Peru zakrslé domorodé děti.
Jeho velkou inspirací byla lidská smrtelnost, zánik a úpadek. V sérii Street Material zkoumal odpadky a nedopalky objevené na newyorských ulicích, u kterých se pokoušel najít „dokonalý“ stupeň rozkladu.
Fotografie Cigarette No. 17 z roku 1972
Ve svých zátiších často pracoval s motivem memento mori (pamatuj na smrt). Ten uplatnil i v souboru černobílých fotografií zvířecích lebek, které předvedl roku 1988 v galerii Pace/MacGill v New Yorku.
Série Cranium architecture (Architektura kostí) vznikala daleko od jeho newyorského ateliéru. Musel se pro ni vydat přes velkou louži do východního bloku. V roce 1986 zavítal do Československa, kde nafotil dvacet osm exemplářů zvířecích lebek ze sbírky pražského Národního muzea.
Za vším hledej ženu
Do socialistického Československa ho přivedla jeho žena. Prahu znala z dětství, kdy zde strávila dovolenou s rodiči a pamatovala si ji jako „magickou přemyslovsko-rudolfinskou metropoli“.
„V nějaké malé vesnici měli poruchu s autem a místní je na noc ubytovali. Než jim opravili auto, tak s těmi lidmi strávili určitý čas a na Lisu to hrozně dobře zapůsobilo,“ tlumočí její vzpomínky fotograf Tono Stano, který se s Pennovými během jejich pobytu v Praze setkal.
Dále byl na vině neobyčejně vzdělaný taxikář. Během projížďky po Praze poradil manželům Pennovým navštívit Národní muzeum, kde Penn spatřil sbírku zvířecích lebek. Uhranuly ho natolik, že se je rozhodl zvěčnit v černobílém provedení.
Ambiciózní projekt by ovšem v éře pozdní normalizace nikdy nevznikl bez pomoci jeho československých přátel, pro které příjezd slovutného amerického fotografa znamenal návštěvu z jiného vesmíru. V první řadě mu pomohla Anna Fárová, uznávaná teoretička fotografie a hlavní spojka západních fotografů v Československu.
„Když nějaký fotograf ze západu potřeboval dorazit do Československa, mohl se na ni s důvěrou obrátit. V době, kdy byly zavřené hranice, fungovala pro ně díky svému francouzsko-českému původu jako jakýsi most,“ vysvětluje pro iDNES.cz její dcera Gabina Fárová.
Temnou komoru pro vyvolávání fotografií pořízených v Národním muzeu si Irving Penn zřídil v žižkovském ateliéru Dušana Šimánka. „Pennův asistent fotky vyvolával a my jsme mu spolu s Jirkou Poláčkem stopovali a hlásili čas přes dveře,“ vzpomíná po čtyřiceti letech Šimánek.
Americký fotograf Irving Penn při focení zvířecích lebek Národního muzea v Praze
O čtyři roky později se zapsal do dějin jako autor prezidentského portrétu Václava Havla, ale tehdy ještě hledal meze svobodného výrazu při focení módy do Mladého světa. Pennovu práci pro Vogue dobře znal a vzájemnou spolupráci dnes líčí jako fascinující zkušenost.
„Říká se, že je lepší nepoznati autora, když se vám líbí jeho dílo, protože dílo s člověkem nemusí souviset. V tomto případě to ale neplatí. On byl velice milý člověk a všechno, co z něj čišelo, bylo pozitivní,“ líčí setkání s o třicet let starší legendou. „Bylo vidět, že má dobře nastavené hodnoty. V tom, co říkal, byla hloubka a soustředěnost.“
Konzervy si přivezli
Do Prahy přijeli manželé Pennovi s velkými obavami. Bylo totiž krátce po výbuchu Černobylu, a tak se u nás báli cokoliv jíst.
„Mysleli si, že je všechno kontaminované, takže si přivezli jídlo z Ameriky,“ vzpomíná Tono Stano. „Od Penna jsem dokonce dostal jednu nebo dvě konzervy italského tuňáka. Bylo na nich napsáno tonno.“ Kromě toho od Penna a jeho ženy obdržel při rozloučení i ručně psaný diplom.
Diplom, který dostal fotograf Tono Stano od Irvinga Penna a Lisy Fonssagrivesové.
Dárek si odnesla i Gabina Fárová. „Lisa Fonssagrives mi přivezla v Československu dosud nevídanou věc – paletku na líčení od Heleny Rubinstein. To tady bylo pro modelky zlato,“ popsala.
S prázdnou se z Prahy nevrátil ani Penn, který u nás oslavil své 69. narozeniny. „Protože fotil kostry, tak jsme mu vymysleli s Jirkou Poláčkem dárek, a koupili mu kostru kohouta,“ vypráví se smíchem Šimánek.
V chodbě nad jeho žižkovským ateliérem také Penn pořídil společný portrét svých pražských přátel. Atmosférou a světlem se blíží jeho slavným newyorským corner portraits. „Bylo tam denní světlo, které miloval. Líbil se mu ten moment. V chodbě je takový půlkulatý roh, na který prosklenými dveřmi šlo světlo a vytvářelo odstíněné pozadí,“ vzpomíná Šimánek.
V roce 1986 pomáhal Dušan Šimánek slavnému americkému fotografovi Irvingu Pennovi s fotografováním lebek zvířat v pražském Národním muzeu. Na památku má od Penna několik portrétů s Annou Fárovou a fotografem Jiřím Poláčkem.
Penn v Praze během dvanácti červencových dnů roku 1986 pořídil celkem 28 fotografií. Do série Cranium architecture z nich nakonec vybral pouze dvacet jedna.
Černobílý soubor vystavovali v galeriích po celém světě. Jeho úspěch však musel mít pro vedení Národního muzea poněkud nahořklou pachuť. Před odjezdem z Prahy mu totiž Penn nabídl všechny fotografie jako dar za vzájemnou spolupráci. Vedení odmítlo.
„Řekli mu, že budou raději, když jim za každý zapůjčený objekt zaplatí asi 250 nebo 350 korun,“ nechápe ani po letech Tono Stano. Vogue dokonce napsali, že kdyby muzeum Pennův dar přijalo, bylo by nejspíš nejbohatší uměleckou institucí v zemi.
