Měla by se radovat, ale z její tváře čiší zděšení. Proč se na ni sápe ten cizí chlap ve vaťáku? Proč ji máma drží, aby nemohla utéct? A proč na ni všichni zírají, proč kolem cvakají fotoaparáty?
Snímek ze slavného návratu posledních válečných zajatců za Sovětského svazu do tranzitního tábora Friedland v říjnu 1955 pořídil Helmuth Pirath a o rok později za něj získal cenu World Press Photo. „Pozdní návrat. Německý válečný zajatec se shledává se svou dcerou. Naposledy ho viděla, když jí byl jeden rok,“ stojí v popisce fotky na stránkách prestižní soutěže.
Emocemi nabitý snímek na první pohled nese jasné poselství: vojáci wehrmachtu se ze sovětského zajetí vraceli k nepoznání. Do války napochodovali jako mladí kluci, z komunistické říše na východě přijížděli jako staří muži. Víc než deset let v lágrech za Uralem, není divu, že je ani jejich starší děti nepoznaly...
Další dvě fotografie z Pirathovy série naznačují trochu jiný příběh. Na jedné z nich rozrušená dívka pláče, ale lidé kolem ní se smějí. Na další se dokonce od svého otce nechává obejmout, zatímco její matka tiše odvrací zrak. Skoro to vypadá, že západní Německo se symbolicky dočkalo happy endu. Jenže realita byla o hodně složitější.
„Země deset let po konci války toužila udělat tlustou čáru za minulostí a ujistit se v tom, že navrátilci z gulagu jasně ukazují, jak špatně se s Němci jednalo,“ píše magazín Der Spiegel. „Hrdinné zajatce oslavovali politici, média i veřejnost. Ale potlesk přehlušil veškeré kritické otázky ohledně viny navrátilců. Byly to oběti, nebo zločinci? Nebo obojí?“
Adenauer v Moskvě
Tranzitní tábor v dolnosaském Friedlandu vznikl v září 1945 jako první zastávka pro uprchlíky, odsunuté a navrátivší se vojáky. Městečko v samém srdci Německa se k tomu kvalifikovalo svojí polohou, leželo totiž přesně na trojmezí sovětské, americké a britské okupační zóny. Jen během prvních čtyř poválečných let tamním táborem prošlo 1,7 milionu lidí.
Největší pozornost se k němu upřela v polovině padesátých let, kdy kancléř Konrad Adenauer během návštěvy Moskvy vyjednal, že Sověti propustí do vlasti poslední německé zajatce. V západním Německu to bylo politické téma číslo jedna, vždyť na východní frontě za války zmizelo okolo 1,4 milionu vojáků.
Většina z nich padla, ale statisíce německých žen stále doufaly, že jejich synové a manželé přežívají v sovětských lágrech a jednou se možná vrátí. Politici jim naděje nebrali, naopak. Adenauer pět let po válce ustanovil Den památky německých válečných zajatců a podporoval demonstrace a veřejné kampaně za jejich návrat.
Adenauer v Moskvě. Německý kancléř při vypjatém setkání s Chručšovem (uprostřed) a Bulganinem (vlevo) vyjednal návrat posledních válčených zajatců ze SSSR. (září 1955)
Návrat válečných zajatců byl proto jedním z hlavních cílů, se kterým vyrazil na svou první poválečnou cestu do SSSR. Nejel sem už jako pokorný zástupce pokořeného a rozděleného Německa, ale jako lídr sebevědomé země prožívající hospodářský zázrak a novopečeného člena NATO. Trauma války však ještě bylo na obou stranách příliš čerstvé a pro Bonn byla otázka zajatců naprostá priorita.
Předpokládalo se, že v sovětských lágrech by jich stále mohlo být až 100 tisíc. „Je nesnesitelné, že lidské bytosti jsou ještě deset let po konci války drženy daleko od domova. Dokud tento problém nebude vyřešen, je navázání normálních vztahů nemyslitelné,“ hřímal devětasedmdesátiletý Adenauer během napjatého jednání v moskevském neoklasicistním paláci Spiridonovka.
Jenže pak svá čísla předestřelo sovětské vedení a německá delegace oněměla. „Ohledně lidí vězněných v Rusku panuje naprosté nedorozumění. Žádní němečtí váleční zajatci tu nejsou... pouze váleční zločinci z Hitlerovy armády. Je jich dohromady 9 626,“ odvětil předseda rady ministrů Nikolaj Bulganin.
Následovala litanie o německých zvěrstvech na východní frontě, Adenauer zase Chruščovovi a spol. předhazoval řádění rudoarmějců na německé půdě. Přelomová návštěva by dopadla krachem, pokud by Adenauer nezachoval chladnou hlavu a aparátčíky neuchlácholil pozváním na svou propůjčenou daču za Moskvou. Chruščov ho na oplátku vzal na balet a Adenauer si zpátky do Německa odvezl slib propuštění posledních vojáků.
První z nich dorazili do Friedlandu o měsíc později. Z Uralu na německé hranice dojeli vlakem, pak přesedli do autobusu. Doma se dočkali vítězoslavného přivítání: nadšení lidé jim podél cesty mávali, podávali jim cigarety a čokoládu, na přivítanou zpívaly dětské sbory. Byla to celonárodní událost, která do kolektivní paměti vstoupila jako „Návrat deseti tisíců“.
Friedland 1955. Matka pohřešovaného německého vojáka shání informace o svém synovi.
Friedland byl médii přejmenován na „bránu svobody“ a na autobusy se zajatci tu čekaly filmové a rozhlasové štáby. Všeobecnou euforii narušovaly jen nešťastné ženy, které se pokoušely sehnat informace o svých synech a mužích. „Vypili jste si pohár německého neštěstí až do dna. Trpěli jste za nás, za nás všechny,“ vítal kulhající a prošedivělé muže ministr pro vysídlené osoby a uprchlíky Theodor Oberländer.
Slova politika, který za války působil v abwehru a specializoval se na boj s partyzány na východní frontě, jsou příznačná. Německá společnost si po válce nedokázala přiznat svůj podíl na zločinech nacismu, veškerou odpovědnost přehazovala na bedra Adolfa Hitlera, který prý Německo svedl na scestí. Z válečných zajatců se v očích většiny stali ideální mučedníci.
„A ženy čekají.“ Fotka návratu zajatců ze SSSR mu zajistila skvělou kariéru |
„Lidé na slavnostním přivítání ve Friedlandu pohlíželi na navrátilce jako na mučené hrdiny a oběti Sovětského svazu, čímž se opět ujišťovali o své vlastní nevině,“ vysvětlila pro Der Spiegel historička a ředitelka friedlandského muzea Anna Hautová.
Jenže mezi posledními navrátilci nebyli jen řadoví příslušníci wehrmachtu, ale i řada představitelů NSDAP, generálové zapojení do vyhlazovacího tažení ve východní Evropě, vysoce postavení esesáci, příslušníci nacistické policie a vojenské rozvědky. „Stačí překročit hranici a z devíti tisíc zločinců se stane devět tisíc hrdinů,“ ušklíbal se britský filmový týdeník.
Rozjitřené Německo ovšem na takové zpytování svědomí ještě nebylo připraveno. „Nebudeme se dnes přít, kdo se zachoval špatně či kdo se zachoval dobře. Německo vítá všechny své bývalé vojáky s otevřenou náručí,“ podotkl bavorský konzervativní deník Münchner Merkur.
Rudé právo informuje o návratu posledních německých zajatců ze SSSR. (16. října 1955)
