Postarší paní s výrazným líčením a hrdým výrazem ve tváři, které se přezdívalo La Môme Bijou nebo Madame Bijoux („Šperková dáma“), obvykle vcházela do barů v proslulé čtvrti Montmartre až nad ránem. Říká se, že zde vysedávala zahalená do svých kožešin a ověnčená nejrůznějšími šperky, o jejichž pravosti mnozí pochybovali.
A přesně v této podobě ji jednoho zimního dne v roce 1932 v podniku Bar de la Lune zastihl umělec Brassaï. Místní barman si všiml fotografova zaujetí. „Kdysi byla bohatá a slavná, žila si na úrovni. Teď žije z charity a čte zákazníkům z ruky,“ pošeptal údajně kumštýři s maďarskými kořeny.
 |
Sám Brassaï ji později označil za fantaskní přízrak, který se vynořil z noci. Podle svých slov si před ní připadal jako „entomolog u vzácného a monstrózně krásného hmyzu.“ Pak zmáčkl spoušť a pořídil tak svou pravděpodobně nejznámější fotografii. Přidal ji do své sbírky jako další výmluvný symbol jedinečné atmosféry třicátých let minulého století francouzské metropole.
Madame Bijoux si dokonce na několik sekund „zahrála“ po boku Leonarda DiCapria v legendárním oscarovém snímku Titanic. Inspirovala totiž historku, kterou hlavní hrdina Jack vypráví v první třetině filmu své lásce Rose, když jí ukazuje skicák se svými kresbami.
Skica „Madame Bijoux“ od Jacka Dawsona z filmu Titanic, kterou inspirovala slavná fotografie umělce Brassaïho. (1997)
„Tato paní sedávala každý večer v jednom baru, měla na sobě všechny šperky, které vlastnila, a čekala na svou dávno ztracenou lásku,“ ukazuje na stránku, kde se vyjímá kreslená kopie Brassaïova snímku. „Její šaty jsou celé prožrané od molů,“ dodává a upřeně sleduje Rose. Pro potřeby romantického filmu se dá předpokládat, že scenárista si postavu Šperkové dámy poněkud vylepšil.
Ať už jsou tyto legendy pravdivé, či nikoliv, jedno je jisté. Všechny se dotýkají specifického kontrastu lesku a bídy, který přispíval k jejímu neobyčejnému vzezření.
V roce 1945 na ni ve svém příspěvku zavzpomínal také francouzský novinář Joseph Kessel: „Muži v barech jí kupovali klobásy a červené víno, aby vyprávěla příběhy. Každé ráno byla opilá, ale nikdy se nesmála. Hrozivá, fascinující stará žena na pokraji šílenství a rozkladu, měla neúnavnou auru půvabu a lásky...“
Rozzlobený Picasso
Brassaï, vlastním jménem Gyula Halász, se narodil na sklonku devatenáctého století v Transylvánii (součást dnešního Rumunska) v Rakousko-Uhersku. Umělecký pseudonym odvodil od rodného města Brašov. Ačkoliv ho nejvíce proslavily fotografie, původně vystudoval malbu a sochařství na Akademii výtvarných umění v Budapešti.
Po první světové válce, kde v pouhých sedmnácti letech sloužil u kavalerie, se odstěhoval do Berlína. V tu dobu se živil zejména jako novinář a prohluboval si znalosti na Akademii výtvarných umění v Berlíně-Charlottenburgu.
„Vždy jsem nesnášel specializace. Proto neustále měním médium, kterým se vyjadřuji. Tak mohu dýchat a vidět věci v novém světle,“ vysvětluje umělcovy myšlenky životopisná kniha Brassaï: Paris od nakladatelství Taschen.
Lásku k fotografii objevil až v bohémských čtvrtích francouzské metropole, kam se přesunul v roce 1924. Kritici mu přiřkli titul dokonalého pozorovatele meziválečné Paříže, jehož nejlepší přítelkyní byla noc. Svým fotoaparátem maloval obrazy vysoké francouzské společnosti, snažil se ale také zachytit její autentická zákoutí a „odvrácenou“ část.
Dalí levitoval, kočky létaly. Ztřeštěnou fotku trefili až na poosmadvacáté |
Zvěčňoval proto jak nóbl galavečery, upravené operní pěvkyně a něžné baletky, tak prostitutky a nevěstince. O rok později od seznámení s osudnou Madame Bijoux vydal svou první sbírku fotografií Paris de Nuit, v překladu Noční Paříž.
„Až fotografie mi umožnila zcela pochopit pařížské noci, ulice a zahrady – i v dešti a v blátě.“ Tento výrok zajímavě dokresluje také korespondence, kterou vedl s odloučenou rodinou. „Možná je tomu těžko v Brašově uvěřit, ale je pravda, že v tomto bláznivém městě, obzvláště tady v šíleném zmatku Montparnasse, se už týdny marně snažím najít pár minut odpočinku, abych mohl napsat domů,“ zní úvodní řádek dopisu z ledna 1925.
Jeho celoživotní dílo mu přineslo mezinárodní uznání i kritická ocenění. Úspěchy slavil i ve filmové tvorbě, v roce 1956 získal jeho snímek Tant qu’il y aura des betes cenu za nejoriginálnější film na prestižním festivalu v Cannes. O dvacet let později byla jeho tvorba uvedena do Mezinárodní síně slávy a muzea fotografie v americkém státě Missouri.
Jsi rozený kreslíř!
Pablo Picasso, 1939
Za svůj život si vytvořil přátele nejen mezi intelektuály maďarské scény, ale také dalšími významnými umělci své doby zejména zaměřenými na surrealismus. Přátelství navázal například s americkým spisovatelem Henrym Millerem, malířem Salvadorem Dalím nebo jedním z nejslavnějších umělců všech dob Pablem Picassem.
Právě v posledním jmenovaném vzbudily Brassaïovy vlohy velké vášně. „Jsi rozený kreslíř!“ zvolal Picasso vztekle při listování umělcovým skicákem. „Proč v tom nepokračuješ? Máš v sobě zlatý důl,“ vyčetl mu zvýšeným hlasem. Brassaï zemřel v 84 letech na jihu Francie poblíž města Nice, jeho ostatky však příznačně spočívají v pro něj nejvíce formativní čtvrti, kterou se stala právě Montparnasse v Paříži.
