Dne 22. dubna 2000 před svítáním vyrazilo osm členů taktické jednotky pohraniční hlídky Spojených států amerických (BORTAC) vstupní dveře domu v Miami, kde bydlel šestiletý Elián González se svými příbuznými. Jeden z agentů namířil automatickou zbraň na malého Eliána krčícího se ve skříni.
Tvář dítěte se zkřivila nářkem. Muž, který ho držel, strčil v ochranářském gestu ruku před chlapcovo tělo. V tu chvíli cvakla spoušť. Na místě byl i Alan Diaz, fotograf agentury The Associated Press (AP). Několik měsíců pracoval na tom, aby si získal důvěru rodiny. Nakonec se to podařilo, když slíbil, že na kluka nebude vůbec mluvit.
Jako jediný fotograf se tak ocitl ve správném čase na správném místě. Před jeho objektivem vyvrcholila kauza, kterou několik měsíců bez dechu sledovala celá Amerika. „Uhněte, uhněte!“ křičel člen zásahové jednotky. Diaz neposlechl a dál dělal svoji práci.
Přestože mu fotka vynesla Pulitzera i druhé místo v soutěži World Press Photo v kategorii aktualita, svým mistrovským kouskem se chlubil málokdy. „Vrazili dovnitř, tak jsem to pochopitelně fotil,“ popsal Diaz později poměrně lakonicky moment, kterým se zapsal do dějin fotografie.
Bitva o opatrovnictví
Její příběh se začal psát už o půl roku dříve, kdy se Elizabeth Rodríguezová rozhodla spolu se svým partnerem a synem Eliánem opustit zbídačenou Kubu, a vydat se do Spojených států. Cestu podnikli s dalšími lidmi v polovině listopadu 1999 na malém člunu. Uprostřed plavby z kubánského Cárdenasu jim selhal motor a plavidlo se začalo potápět. Z celé posádky přežili pouze tři lidé. Elián byl mezi nimi, jeho matka ne.
Malého Eliána našli nad ránem dva rybáři pět kilometrů od pobřeží Fort Lauderdale na Floridě. Držel se ve vodě jedné ze součástek plavidla, byl podchlazený a zraněný. Proto ho rybáři předali Pobřežní stráži Spojených států (USCG), která chlapce dopravila do nemocnice.
Imigrační služba pak chlapce předala jeho prastrýci Lázaru Gonzálezovi, který žil ve čtvrti Malá Havana. Pak události nabraly rychlý spád. Příbuzní Eliána na Kubě požadovali jeho okamžitý návrat. Mezi nimi zejména Eliánův biologický otec Juan Miguel González Quintana. Jenže Eliánův prastrýc podporovaný silnou kubánskou komunitou v USA prohlásil, že chlapec musí zůstat ve Spojených státech.
Vzpomínky na Zátoku sviníKubánští emigranti v USA vůči režimu Fidela Castra tradičně zaujímali velmi radikální stanovisko. Odpor vyvrcholil 17. dubna 1961 invazí v Zátoce sviní. Pokus o převrat na Kubě schválil prezident John Fitzgerald Kennedy, na výcviku kubánských exulantů se podílela CIA. Vojenská operace po třech dnech skončila jasným vítězstvím kubánských ozbrojených sil, které vedl Fidel Castro spolu s Che Guevarou. |
Začala nejslavnější mezinárodní bitva o opatrovnictví, ve které se Eliánův otec spojil se samotným Fidelem Castrem. Podle odborného článku z roku 2015 ve věci Eliánovy repatriace získal podporu kubánského vůdce i tamních úřadů. Šestiletý kluk se ze dne na den ocitl v mašinerii, kterou rozjel jeho otec, prastrýc a státní úředníci z Kuby i USA. Okamžitě vzbudil mezinárodní pozornost, neboť se pro kubánské exulanty stal symbolem jejich boje proti Castrově režimu.
Právo ovšem stálo na straně Kuby. Už rybáři, kteří Eliána našli pět kilometrů od amerického pobřeží, se podle tehdejších zpráv ostýchali chlapce předat pobřežní stráži. Báli se, že ho Spojené státy podle politiky „suchá noha, mokrá noha“ pošlou nakonec zpět do vlasti.
„Suchá noha, mokrá noha“Od roku 1960 vstupovalo do USA každoročně víc a víc Kubánců. V roce 1980 pak masová migrace žadatelů o azyl známá jako „exodus z Mariel“ přivedla na jih Floridy během šesti měsíců přibližně 125 000 Kubánců. Výhružné projevy kubánského prezidenta Fidela Castra tyto snahy ještě více podnítily, a kubánský exodus dramaticky eskaloval. Snaha o „normalizaci“ migrační politiky mezi Kubou a USA vyvrcholila v dohodě, kterou přijala administrativa tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona v září 1994. Jejím cílem byla „bezpečná, legální a řádná“ migrace. Ještě před touto dohodou byl totiž přístup USA poměrně vstřícný. Americká vláda umožňovala v podstatě všem Kubáncům, kteří dosáhli amerických teritoriálních vod, zůstat v USA. To se s dohodou změnilo. Zjednodušeně řečeno každý Kubánec chycený ve vodách (mokrá noha) byl bezodkladně vrácen na Kubu. Ten, kdo se dostal na břeh (suchá noha), však dostal šanci zůstat ve Spojených státech, a později měl nárok na zrychlený status „zákonného trvalého obyvatele“ a nakonec i na americké občanství. V polovině ledna 2017 tehdejší prezident USA Barack Obama v posledních dnech svého úřadu tuto dohodu zrušil. |
V listopadu sice imigrační úředníci Spojených států udělili Eliánovi dočasné povolení k pobytu v zemi, v lednu se však případ dostal k federálním soudům. Generální prokurátorka Janet Renoová uvedla, že „rodičovské pouto má přednost před politikou“.
Definitivní verdikt padl v období Velikonoc: do 13. dubna musí příbuzní chlapce odevzdat. Jenže termín vypršel a Elián dál zůstával v domě svého prastrýce. O devět dní později úřadům došla trpělivost. Na dveře domku v Malé Havaně zabušilo komando s automatickými puškami. Šli si pro Eliána. Čtyři hodiny poté, co byl odveden z domu v Miami, se Elián na letecké základně Andrews setkal se svým otcem a zamířil zpět na „Ostrov svobody“.
Dítě jako trofej a symbol amerických voleb
Kauza Elián před více než dvaceti lety otevřela diskuzi o postojích kubánské komunity. Řada jejích představitelů tehdy doufala, že kdyby spor vyhrál Eliánův prastrýc, Castra tím poníží. Podle mnohých kritiků však z traumatizovaného kluka udělali figurku na politické šachovnici, což ze všeho nejvíce připomínalo chování Fidela Castra.
„To dítě se stalo trofejí,“ řekla Elena Freyreová, která dnes stojí v čele Nadace pro normalizaci vztahů mezi USA a Kubou. „Bylo to hrozné, opravdu,“ dodala v roce 2015 v rozhovoru pro NRP. Narážela zejména na video, které během soudních tahanic vypustil do světa Eliánův prastrýc. Elián v něm otci vzkazoval, že se nechce vrátit domů na Kubu. Podle Freyreové byl ale chlapec „evidentně koučovaný a zmanipulovaný“.
Až padne Castro, pojedu na Kubu za Eliánem, říká jeho strýc |
Projev podle ní přispěl k tomu, že se zbytek Ameriky postavil proti kubánským exulantům. „Poprvé se celostátní média zaměřila na kubánsko-americkou komunitu a ukázalo se, že to bylo velmi negativní,“ dodala Freyreová. Objevují se však také hlasy, že celá kauza kubánskou komunitu v USA stmelila.
Spor také vynesl do popředí umírněnější hlasy, včetně mladších kubánských Američanů narozených v USA a nově příchozích Kubánců, kteří mají k ostrovu silnější vazby než tradiční exilová kohorta. Ve Washingtonu vznikla nezisková organizace Cuba Study Group. Prezentuje se jako „nestranná organizace složená z kubánsko-amerických podnikatelů a mladých profesionálů sdílejících vizi svobodné, suverénní, inkluzivní a prosperující Kuby, která všem svým občanům poskytuje příležitosti k naplnění jejich aspirací.“
USA přestaly přijímat emigranty z Kuby. Je to zrada, zlobí se exulanti |
Za zmínku stojí i politické důsledky sporu. Ve Spojených státech jen o pár měsíců později proběhly prezidentské volby, v nichž se proti sobě postavili republikán George W. Bush a demokrat Al Gore.
Kauza podle některých odborníků mohla zahýbat těsným výsledkem na Floridě. Al Gore sklidil ostrou kritiku za to, že se v tomto sporu nepostavil jednoznačně ani na jednu stranu a opakovaně měnil svá stanoviska. Podle listu The New York Times ho to mohlo stát hlasy početné kubánské komunity.
Monstrum zevnitř
Elián González se po návratu na Kubu stal hvězdou tamního režimu. Vstoupil do Svazu mladých komunistů, El Comandante se osobně zúčastnil oslavy jeho sedmých narozenin.
V nesčetných rozhovorech dával najevo, jak je šťastný, že v Americe nemusel zůstat. „Neprohlašuji, že mám nějaké náboženství, ale kdyby ano, můj Bůh by byl Fidel Castro. Je jako loď, která věděla, že má vzít svou posádku na správnou cestu,“ řekl González v rozhovoru pro státní média v roce 2013.
„Kubánský plaváček“ Elián je svazák |
Matku prý k odchodu z Kuby zmanipuloval její tehdejší partner. „Stejně jako ona, i mnoho dalších zemřelo při pokusu dostat se do Spojených států. Ale je to chyba vlády USA,“ řekl pro CNN v rozhovoru González. Byl prý rád, že na Floridě nemusel zůstat. „Viděl jsem to monstrum zevnitř,“ citoval kubánského revolučního básníka José Martího. V rozhovoru pro ABC News v roce 2015 dodal, že by rád jednoho dne znovu Spojené státy navštívil, aby poděkoval lidem, kteří podpořili jeho návrat na Kubu.
Alan Diaz zemřel 3. července 2018 ve věku 71 let. Na výtky, že kubánský režim jeho fotografii používá jako důkaz americké brutality, odpovídal, že byl jen ve správný čas na správném místě. „Nemám na to žádný názor. Zachytil jsem ten okamžik. To je vše. Ať už to bylo dobré, nebo špatné, tak to prostě toho rána bylo,“ řekl v jednom z posledních rozhovorů.
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Esesák z Frýdlantu a tajemný kluk. Povstání v ghettu nafotili sami Němci Válka je peklo, napsal si na helmu. Vietnam ho přemohl i po návratu domů Krajina posetá mrtvolami. Hrůzná fotka z Krymu se vedení SSSR nehodila Zlatý hřeb v pražci propojil Ameriku. A zpečetil osud indiánů Ježov nechal pro Stalina zmizet statisíce lidí. A pak zmizel i Ježov |
