Na palubě evakuačního vrtulníku vidíme dva americké vojáky. Seržant Ken Kozakiewicz má obličej sevřený žalem, zlomená ruka mu visí v pásce. Vedle sedící desátník Michael Tsangarakis opatrně nadzvedává obvaz přes popálené oči a nevěřícně se dívá na zelený pytel, který právě položili vedle něj.
Kozakiewicz si o chvíli dříve od medika vyžádal identifikační známku mrtvého. Zjistil, že pytel skrývá ostatky jejich kamaráda Andyho Alanize. Bylo mu pouhých dvacet let. „Naprosto mě to ohromilo. Říkal jsem jim: ‚To si snad děláte srandu. Vždyť se právě oženil. To přece není možné.‘ A pak mi to došlo. Jako kdyby mě praštili kladivem,“ vzpomínal po letech Kozakiewicz.
Všichni tři příslušníci 24. pěchotní divize se stali obětí tragického omylu, ke kterému došlo v posledních hodinách operace Pouštní bouře. Jejich jednotka se od chvíle, kdy překročila hranice Saúdské Arábie a Iráku, nezastavila. Během třiašedesáti hodin projela pouští jižního Iráku, rozdrtila Republikánskou gardu Saddáma Husajna a obsadila dvě letiště v údolí Eufratu.
Jenže pak přišel osudový 27. únor 1991. Americké velení se kvůli špatnému počasí a dýmu z hořících ropných vrtů nemohlo opřít o zpravodajské poznatky letectva a skupina obrněnců Bradley tvořící obrněnou pěst levého křídla amerického postupu se stala terčem palby z tanků Abrams, jejichž posádky si ji spletly s Iráčany.
Všichni tři kamarádi seděli každý v jiném obrněnci, když je zasáhly tankové střely ráže 120 mm z ochuzeného uranu. Byl to masakr. Alanize průrazné střely roztrhly v půli, v Tsangarakisově obrněnci zabily dalšího vojáka a dvěma jiným utrhly nohy. O necelých čtyřiadvacet hodin později prezident George H. W. Bush ohlásil vítězství.
Slavnou fotografii ověnčenou o rok později cenou World Press Photo tehdy u vzlétajícího vrtulníku pořídil David Turnley. Poprvé se objevila v červnu 1991 na obálce týdeníku Parade a v Americe okamžitě vyvolala pozdvižení. Média totiž do té doby válku v Zálivu prezentovala jako technologický triumf Spojených států, které ze studené války vyšly jako jediná supervelmoc a policajt krotící diktátory ve všech koutech světa – obzvlášť, když se ceny ropy kvůli jejich dobyvačným choutkám zdvojnásobily.
KVÍZ: Když hořelo nebe. Víte, jak se Československo zapojilo do Pouštní bouře? |
Turnley ukázal, že „první válka vysílaná v přímém přenosu“ má i jinou podobu než je ta, kterou Američanům servírovala CNN a mediální cenzura Pentagonu. Nebyly to jen americké stíhačky beztrestně křižující irácké nebe, hořící ropné vrty a hromady rozstřílených iráckých tanků sovětské provenience. V Zálivu padlo 148 amerických vojáků, z toho téměř třetina v důsledku palby do vlastních řad.
Snímek na titulce Parade ukázal americké veřejnosti to, čemu se armáda poučená Vietnamem chtěla za každou cenu vyhnout. „Kozakiewiczův instinktivní, bezmocný výkřik se stal klasickým obrazem operace Pouštní bouře. Fotka Davida Turnleyho ukázala ošklivou pravdu války a je považována za jeden z nejprovokativnějších snímků vojenské historie,“ napsal před devíti lety list The Buffalo News.
Fotografie měla ještě jeden dopad. Pentagon totiž kolem nelichotivého incidentu mlžil a devatenáctileté vdově po Alanizovi tvrdil, že obrněnec jejího manžela najel na minu. Teprve ve chvíli, kdy se fotka objevila na veřejnosti, začaly prosakovat zvěsti o palbě do vlastních řad a armáda nakonec připustila, že Alaniz se stal obětí „bitevního zmatku“.
Pětadvacet let po konci války v Zálivu pak za jeho vdovou dorazil plukovník David Taylor a osobně se jí omluvil. Byl jedním z velitelů tankové jednotky, která se tehdy v údolí Eufratu dopustila osudového omylu.
„Většina z nás bojovala tři a půl dne v kuse. Vůbec jsme nespali, navíc bylo příšerné počasí. Pamatuji si, že velitel naší brigády předstoupil a řekl: ‚Potřebuji vědět, jestli někdo z vás má nějaké obavy.‘ Bylo mi jasné, že existuje možnost palby do vlastních řad. Mohl jsem něco říci, ale nic jsem neřekl,“ kál se Taylor.
A jak to dopadlo s Kenem Kozakiewiczem? Po zotavení v Německu se vrátil domů s Purpurovým srdcem na hrudi, na letišti ho čekala celá rodina s velkou americkou vlajkou a pronajatou limuzínou. Plány na doživotní kariéru u armády opustil a začal pracovat jako prodavač v hobbymarketu.
Trauma z války mu způsobilo agorafobii, na otevřených prostranstvích dodnes dostává záchvaty paniky. Nemůže řídit automobil, na srazy veteránů ho vozí žena. Stačí změna počasí nebo bolest v zraněné ruce a démoni války se opět vrátí.
„Viděl jsem příliš. Viděl jsem víc, než by kdokoliv měl vidět,“ svěřil se před časem listu South Coast Today. „Nikdy už nic nebude normální, nikdy to nebude jako dříve. Po takové válce už to nebude normální. Ne po tom, co jsem viděl.“
