Od porážky Hitlera uběhly už tři roky a fotograf David Seymour ve službách organizace UNICEF putoval po Evropě, aby přinášel svědectví o životě dětí na válkou rozvráceném kontinentě. Navštívil Itálii, Řecko, Rakousko a Maďarsko, jeho poslední zastávkou bylo jeho rodné Polsko.
Ve Varšavě zavítal do školy pro „zaostalé a psychicky narušené děti“ (dnes bychom spíše řekli děti s psychickým traumatem). Právě zde pořídil snímek sedmileté holčičky, který obletěl celý svět.
 |
Dívka stojí před školní tabulí, na niž měla nakreslit svůj domov. Zadání je zřejmé i z papírku připevněného na tabuli: „To jest dom“ – „To je domov“. Místo domu, rodičů, krajiny nebo podobizny oblíbeného plyšáka však holčička dokázala křídou načrtnout jen změť chaotických čar.
Co cítila? O čem přemýšlela, když držela křídu v ruce? Její kresba je křikem. Není v ní žádný tvar, žádný řád, žádné postavy – jen spleť čar, které působí jako výron bolesti, výbuch dětské mysli.
O zažitých hrůzách války svědčí i její pohled – nepřítomný, nervózní, vyplašený, ale zároveň hluboký a jaksi dospělý. Jako by byla donucena čelit věcem, na něž nestačí ani dospělý člověk. Jako by uvízla v pavučině vlastních čar. Válka pro ni nikdy neskončila.
Seymourův mimořádný snímek viděly miliony lidí. Poprvé ho zveřejnil časopis Life, který k němu přidal titulek: „Zranění dětí nejsou vždy viditelná. Ta, jež vznikla v jejich mysli během let smutku, se budou hojit roky.“ Fotografie se také objevila na slavné putovní výstavě The Family of Man, kterou během osmi let vidělo přes devět milionů lidí.
Co se s ní stalo?
Seymourův snímek není sentimentální ani patetický. Je krutě pravdivý. Nezobrazuje fyzické rány – a přesto ukazuje, co dělá válka s lidskou duší. Zejména s dětskou. Oči holčičky jsou pronikavé, jako by byly oknem do její duše. Přesto to nejsou oči nevinného dítěte. Naopak, podobný pohled plný vyčerpání mají vojáci, kteří si prošli peklem válečné vřavy, – takzvaný „pohled jedné míle“.
Fotografie sedmileté dívky byla více než sedmdesát let obestřena tajemstvím. Skutečná identita a příběh Terezky zůstávaly neznámé. Podle některých dřívějších verzí vyrůstala v koncentračním táboře. Jak se však později podle výzkumu polských historiků a novinářů ukázalo, nebyla to pravda.
Při pátrání v archivech zvláštní školy by podle seznamů žáků z roku 1948 přicházely v úvahu tři možné „Terezky“. Jedna z nich však byla na dívenku z fotografie moc stará, bylo jí 12 nebo 13 let. Podobně badatelé vyloučili i druhou holčičku stejného jména.
Až třetí Terezka byla ta pravá. V době pořízení fotografie jí bylo sedm let a po roce školu opustila. Badatelský tým se nakonec dostal k jejímu bratrovi, díky kterému se mu podařilo poskládat alespoň část jejího životního příběhu.
Tělo válku přežilo, duše ne
Tereza Adwentowska se narodila ve Varšavě. Ráda kreslila, především květiny a zvířata. O radostné dětství ji připravila nacistická okupace.
Její otec se zapojil do polského odboje a během Varšavského povstání ho brutálně zbili příslušníci gestapa. Terezka během bombardování přišla o domov i část rodiny, při německém ostřelování ji do hlavy zasáhla střepina a úraz jí trvale poškodil mozek.
Tajemství slz Hitlerjugend. Brečícího vojáčka zvěčnil fotograf celebrit |
Po bombardování se čtyřletá Terezka a její čtrnáctiletá sestra Hedvika snažily najít bezpečí ve vesnici vzdálené asi šedesát kilometrů od Varšavy. Tři týdny putovaly pěšky zdevastovanou zemí a hladověly.
Tento zážitek v ní zanechal šrámy na těle i na duši. Její fyzický i psychický stav se postupně zhoršoval, v dospívání se stala závislou na alkoholu a bojovala se záchvaty agrese. Byla umístěna do ústavní péče, kde žila až do své smrti v roce 1978.
Vzpomínky na neukojitelný hlad za války způsobily, že myslela jen na jídlo, cigarety a malování. Zemřela tragicky, v léčebně v Tworkách se udusila kusem klobásy, kterou ukradla jinému pacientovi.
Muž za objektivem, jenž viděl víc než jen zkázu
Hledat duši v troskách světa bylo pro autora snímku Davida Seymoura typické. Narodil se 20. listopadu 1911 ve Varšavě do rodiny polských židovských intelektuálů. Jeho otec vlastnil tiskárnu a vydával hebrejské a jidiš knihy, což malému Davidovi už od útlého věku zajistilo kontakt s kulturou i jazykem.
V roce 1929 odjel studovat do Lipska a později do Paříže, kde se začala formovat jeho fotografická cesta. Brzy si osvojil nejen techniku, ale i specifický pohled – empatický, klidný, často melancholický. V Paříži také přijal pseudonym Chim, odvozený od hebrejského přepisu jeho rodného příjmení Szymin.
Polský fotograf a spoluzakladatel agentury Magnum Photos David Seymour v Paříži v roce 1956.
Jeho kariéra se naplno rozběhla ve 30. letech. Fotografoval například španělskou občanskou válku, kde se poprvé setkal s dalšími legendami fotožurnalistiky – Robertem Capou a Gerdou Taro. Už tehdy se projevoval jako fotograf, který nevyhledává drama za každou cenu. Na rozdíl od Capy nestál v první linii palby, ale zaměřoval se na civilní oběti, běžné lidi, na jejich tváře a ticho kolem nich.
Po vypuknutí druhé světové války odešel do New Yorku a přihlásil se do americké armády. Jako tlumočník a analytik pomáhal s odposlechy nacistických komunikací. Válka ho připravila o velkou část rodiny, jež zahynula během holocaustu.
Po válce se vrátil do Evropy a ve spolupráci s UNICEF dokumentoval osudy dětí, které přežily. Právě tehdy vznikl i snímek Terezky. Série válečných dětí se stala jedním z jeho nejcitlivějších a nejsilnějších děl.
„Používal svůj fotoaparát stejně jako doktor používá stetoskop, aby diagnostikoval stav srdce. Jeho vlastní bylo zranitelné,“ vzpomínal na něj Henri Cartier-Bresson, fotograf považovaný za zakladatele moderní fotožurnalistiky.
V roce 1947 stál spolu s Robertem Capou, Henri Cartier-Bressonem a Georgem Rodgerem u zrodu legendární fotografické agentury Magnum Photos. Stal se jejím prvním prezidentem a významně ovlivnil její humanistické zaměření.
V padesátých letech pracoval jako nezávislý fotograf pro časopisy jako Life, Paris Match nebo Newsweek. Fotografoval Pabla Picassa, Sophii Loren, Winstona Churchilla, ale i každodenní život v poválečné Itálii, Izraeli nebo Řecku.
Profesní úspěchy však příliš brzy zpřetrhala tragédie. Čtyřiačtyřicetiletého fotografa v roce 1956 během suezské krize na Sinajském poloostrově zastřelili egyptští vojáci.
Jeho fotografie sedmileté Terezky zůstává aktuální i dnes. V době, kdy se na světě znovu objevují ozbrojené konflikty, v nichž nejvíce trpí právě děti, je tento snímek mementem. Připomíná, že válka neskončí podpisem mírové smlouvy ani vítězným pochodem. Její dozvuky se táhnou desetiletími.
