„Týden před povodní se stala zvláštní věc. Po osadě prý chodil podivný mnich. Kráčel po vodě, ale mokrý nebyl. Lidé ho viděli. Já ne, připravoval jsem se na svaté přijímání. Ale měl jsem takové tušení... Ten den u nás byla jedna paní na návštěvě a říkala, že měla divný sen: přijde velká voda a umře moc lidí...“
Jaroslavu Červeňákovi bylo čtrnáct let, když největší romskou osadu na Slovensku smetla voda. V kopcích nad dědinou se 20. července 1998 potkalo šest bouřkových mračen najednou a spustil se prudký liják, jaký chudý kraj kolem Bardejova nezažil tisíc let.
 |
„Bylo vedro a dusno, a pak kolem druhé odpoledne začalo pršet. Nejdřív to vypadalo jako letní přeháňka. Pak začala velká bouře. Dneska by přišla výstraha, ale tehdy mobily nebyly. Lidi vařili a prali, nikdo na to nebyl připravený,“ vzpomíná pan Červeňák, který tehdy přišel o tetu a sestřenici.
Průtok v potoce Malá Svinka během pár minut narostl na dvě stě kubíků za sekundu, tedy víc než má Vltava v Praze. Přívalová vlna dosahovala až šesti metrů a z nánosů bahna, kamenů a vyvrácených stromů v následujících dnech vyprostili padesát mrtvých. Byla to katastrofa, jakou Slovensko od rozdělení země nezažilo – přesto byste o ní marně hledali heslo na Wikipedii.
Procházíme mezi dřevěnými chýšemi ke kříži, který Jaroslav Červeňák postavil na památku obětí. Kolem poskakují děti s merunou, smečky voříšků mhouří oči do slunce, na plotech se suší koberce s logem Louis Vuitton. Jeden tepich se zrovna drhne na rozblácené zemi a jeho majitelka dává hlasitě najevo, abychom ji nefotografovali.
Jsme na samém konci osady. Za křížem se otevírá výhled do polí a lesů. Malá Svinka se kroutí dál na západ a zařezává se do pohoří Bachureň. Právě z tohoto směru se před sedmadvaceti lety přivalila smrt. Dodnes, když začne pršet, Romové z domků u potoka utíkají na kopec do bezpečí.
Jaroslav Červeňák říká, že katastrofa ho přivedla ke službě Bohu. „Někteří lidé si mysleli, že to byl Boží trest. Nevěřili, nemodlili se. Pak si uvědomili, že byli zlí, nespravedliví, hádali se. Tehdy se začali kát. Po těch záplavách jsme začali chodit mezi Romy, kázali jsme evangelium, modlili jsme se růženec. Postavil jsem kříž a začali jsme se u něj scházet k modlitbě. Ráno i večer, někdy dlouho do noci.“
Zlomek sekundy
O pět set kilometrů dál na západ na apokalypsu v Šarišské vrchovině vzpomíná David Neff. Tehdy pracoval jako fotograf deníku MF DNES a na místo neštěstí se rozhodl vyrazit na vlastní pěst. „Bylo to příšerný, protože tam bylo hrozně moc mrtvých dětí. Ti lidé se v podstatě udusili v bahně,“ říká jeden z nejuznávanějších českých fotoreportérů.
S kolegou z magazínu na místo dorazili den po neštěstí a spatřili obraz naprosté zkázy. „Mrtvoly vykopávali Slováci z přilehlé vesnice. Oni Romy samozřejmě nenávidí, protože to soužití není jednoduché. Přesto se chopili lopat a bagříků, někdo to udělat musel. Bez ohledu na vypjaté vztahy to ve všech vzbudilo obrovskou lítost,“ vzpomíná.
V osadě nafotil odklízení trosek i pozůstalé nad rakvemi vyrovnanými před obecním úřadem. S nepřátelstvím se prý nesetkal, místní byli rádi, že se o neštěstí někdo zajímá. Několik novinářů sice do vyplavené osady dorazilo, ale méně, než by se u katastrofy takového rozsahu dalo čekat. Ukázal se i premiér Mečiar, ale ten se nechal vyfotit jen ve vesnici na kopci. Do osady se neobtěžoval.
Zatímco u kostela se kvílící pozůstalí vrhali na řady rakví, na hřbitově vyrostly řady nových hrobů. „Chlapi z vesnice na to dokonce měli bagr. Rakve se pak na hřbitov odvážely na náklaďácích, protože nebylo možné sehnat padesát pohřebních vozů,“ líčí Neff.
Jarovnický hřbitov se rozkládá u silnice na Sabinov a hroby utopených jsou na něm stále dobře patrné. Táhnou se podél bílého betonového plotu, všechny nesou datum 20. července 1998. Právě zde Neff pořídil patrně nejznámější fotku své kariéry. Občas je dokonce označována za nejsilnější snímek v třicetileté historii soutěže Czech Press Photo.
„S někým jsem si povídal, foťák jsem měl připravený. A najednou jsem zahlédl tu situaci. Stála tam řádová sestra a utěšovala nějakou maminku, která přišla o děti. Najednou jako kdyby se zastavil čas. Pochopil jsem, že to je ta fotka. Popadl jsem foťák a udělal dvě okýnka. Byl to jen zlomek sekundy, pak se ten obraz rozplynul,“ popisuje Neff a zdůrazňuje, že ostřil manuálně. „Ale já jsem si byl téměř jistý, že to tam je.“
Jeho snímek přibližuje jarovnickou tragédii stokrát lépe než suché statistiky obětí a škod. Romská žena zoufale spíná ruce a uplakané oči upírá na promočené děvčátko. Zdá se, že jedinou oporou jim je řádová sestra, která obě drží za ruce. Jako kdyby jim mlčky připomínala, že Bůh je neopustil. Nejsilněji působí její tvrdý pohled upřený do objektivu. Nezlobila se tehdy, že ji fotí?
„Žádná výčitka tam nebyla. Vůbec jsem z toho neměl špatný pocit. V tom pohledu byl spíš soucit. Byl to opravdu zlomek sekundy, jen takový mikrokontakt. Asi mě moc nevnímala. Na tom druhém záběru už kouká dolů,“ je přesvědčený Neff. „Často se mě ptají, jestli mi lidé v takových situacích nenadávají, ale já mám úplně opačnou zkušenost. Jsou rádi, že se někdo o jejich neštěstí zajímá.“
Když se vrátil do Prahy, o fotky z Jarovnic v redakci nebyl žádný zvláštní zájem. Přece jen východní Slovensko, Romové... Sílu snímku naštěstí pochopil jeho tehdejší šéf Herbert Slavík a Neffova fotoreportáž vyšla v magazínu MF DNES. O rok později ovládl soutěž Czech Press Photo. „Ty ostatní fotografie jsou také hodně silné. Asi jedny z nejlepších, co jsem kdy udělal,“ dodává Neff.
Proč to fotí?
Sestra Atanázie Holubová si onen kratičký okamžik na jarovnickém hřbitově vybavuje trošičku jinak. „Na hřbitově ležely rakve jedna vedle druhé. Byla tam jedna paní, velmi plakala. Tak jsem šla k ní a spolu jsme chodily sem a tam. A tu vidím, že nás fotí jeden pán. Trochu jsem se na něj hněvala. Proč to musí ještě fotit? Chtěla jsem mu něco říci, ale už jsem byla vyfocená. Naši další rok jeli do Prahy a viděli tu fotku vystavenou někde ve výkladní skříni. Koukají na ni a říkají: Vždyť to je naše Máňa!“
Z Neffovy fotky to není na první pohled patrné, ale sestra Atanázie je také romského původu. Narodila se před třiasedmdesáti lety jako Mária Holubová nedaleko Humenného. Tatínek byl kovář, maminka pracovala v JZD, rodina se na malé vsi často setkávala s předsudky. Cestu k víře našla na střední zdravotnické škole, řeholní slib však musela kvůli komunistům složit potají. Stala se tak první řeholnicí romského původu na Slovensku.
Do Jarovnic ji přivedla touha pracovat s dětmi. „Jednou jsem na noční dostala do rukou prešovské noviny, kde se psalo, jak žijí Romové v Jarovnicích. Že když tam přijde sanitka, tak sanitář neví, jestli má jít k nemocnému, nebo hlídat sanitku. Že je tam hrozná špína. Byla jsem z toho hotová, tak jsem si řekla, že budu připravovat jarovnické děti na svaté přijímání,“ vykládá v bardejovském klášteře Řádu sester sv. Bazila Velkého.
„Na přijímání se připravují děti ve třetí třídě základní školy. Ale tam na přijímání nebyli ani patnáctileté dívky a chlapci. Tak jsem to vzala shora. Později za mnou přišel pan farář z horní dědiny a říká mi: ‚Vy jste byla v osadě?‘ Proč bych nebyla? ‚A nic vám neudělali?‘ Ne, proč by měli?“ směje se drobná žena v černém hábitu.
V Jarovnicích byla naposledy před deseti lety, romské děti dnes náboženství vyučuje v bardejovském ghettu Poštárka. Nejdřív s nimi chvilku mrská ping pong, následuje krátká modlitba a už se zkouší: Jak se jmenovala Ježíšova matka? A jak jeho otec? Děti tápou, nesoustředí se, ale sestra Atanázie má nekonečnou trpělivost.
Rozhodně větší než jeden ze salesiánů, který potisící hořekuje nad odpadky u fotbalového hřiště. Míče duní o panelové stěny, romští kluci dokážou na pětníku zkrotit míč a poslat ho nechytatelnou bombou do branky. „Jenže nemají disciplínu. Pár z nich si už vytáhli do několika klubů, ale nikdy to nedopadlo. Nevydrželi, nepřišli na trénink. Teď hrají o peníze, to je hned poznat. Jinak by u toho neběhali,“ odtuší duchovní.
„Mámu nikdy nenašli“
Kolem oceněné fotky panuje jedno drobné nedorozumění. Popiska, se kterou je uložena v archivu Czech Press Photo, zní: „Romská matka truchlí nad smrtí svých dětí, které se utopily při záplavách v Jarovnicích na východním Slovensku.“
Julia Duzdová ovšem tvrdí, že tehdy neoplakávala své děti, ale svoji matku a sourozence. V době povodně jí bylo šestnáct let, krátce před tím se odstěhovala za otcem své tříměsíční dcery do sousedních Ostrovan. O existenci fotografie neměla sedmadvacet let tušení. Poprvé ji spatřila až ve chvíli, kdy jsme zaťukali u jejích dveří.
„Přiběhli z Jarovnic, že jsou tam záplavy. Křičeli, že tam půlka lidí umřela, že máma už nežije. Já jsem tomu nevěřila. Jela jsem s tchánem na motorce do Jarovnic a viděli jsme, že to je pravda,“ vzpomíná ve svém poklizeném domku a jejímu vyprávění v záři praskajících kamen naslouchá trojice dětí.
Druhý den se do vytopené osady vydala znovu. „Bylo to ještě horší. Bláto všude, domy se zřítily, všude trosky. Nábytek, stoly, kočárky, všechno venku v blátě. Při povodních zahynula moje máma a šest sourozenců. Máma šla na narozeniny ke kamarádce, která bydlela v domku u potoka. Nesla jí nějaké věci. Děti šly za ní, otec zůstal doma. Mámu nikdy nenašli,“ vzpomíná třiačtyřicetiletá žena.
Se sestrou Atanázií už se nikdy nesetkala. Z jejich letmého setkání na jarovnickém hřbitově zbylo nesmrtelné gesto soucitu, které díky Davidu Neffovi viděly statisíce lidí.
„Utěšit někoho v takové situaci je velmi, velmi složité. Slova vám nepomůžou, snad jen objetí a soucit,“ odpovídá sestra Atanázie na otázku, co tehdy Julii Duzdové řekla. „Otec biskup během kázání na pohřbu Romům říkal, aby si nemysleli, že to je trest. Chtěl je povzbudit, aby si nemysleli, že jsou horší než ostatní. Ta slova si pamatuji dodnes.“
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
