Chladného a bezvětrného rána se z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě odpoutal raketoplán Challenger. Pro americký vesmírný program to v roce 1984 už byla rutina, sněhobílý stroj se stal spolehlivým dělníkem i místem pro všemožné experimenty. Mise STS-41-B neměla být výjimkou, velitel letu Vance D. Brand dirigoval tým „nováčků“, kteří měli za sebou pouze jeden let do vesmíru. Stroj pilotoval Robert L. Gibson, na palubě byli i letoví specialisté Bruce McCandless, Ronald E. McNair a Robert L. Stewart.
Mezi hromadou vybavení a družic Challenger nesl i zařízení, které si vysloužilo přezdívku „Raketový batoh Bucka Rogerse“ podle známého hrdiny amerického sci-fi seriálu a komiksů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Takzvaný Manned Maneuvering Unit (MMU) umožňoval astronautům výstup do volného vesmíru bez jištění, manévrování zajišťovaly drobné trysky. Novináři dychtivě očekávali záběry, které by konkurovaly tehdy už patnáct let starým prvním krokům Neila Armstronga po Měsíci.
Ostře sledovanou misi však provázela jedna katastrofa za druhou. Posádce se nezdařilo vypuštění satelitu Westar 6, který po pár minutách zmizel neznámo kam. Další neúspěch přineslo spuštění experimentální balónové družice, jež kvůli přetlaku explodovala, načež Gibson musel raketoplán rychle dostat z dosahu trosek. A aby toho nebylo málo, fatální porucha potkala i hlavní toaletu. Jen za ztracené satelity shořelo na oběžné dráze 180 milionů dolarů.
Raketoplán v temnotě
Prokletou misi mohlo zlomit už jen testování MMU, jako první se do skafandru se speciální úpravou nasoukal McCandless. Přihlášku do NASA podal dávno, už na počátku programu Apollo. Na tento moment čekal dlouhých osmnáct let, z velké části pečlivou a odpovědnou prací v operačním středisku na Zemi.
Onoho úterý, 7. února v 7:25, se několikrát zhluboka nadechl. V hlavě si prošel seznam všech úkonů, které uměl nazpaměť. „Takhle dolů, doleva, doprava a nahoru,“ říkal klidným hlasem do rádia a pohybem nad ovládací páčkou si virtuálně zkoušel manévrování v prostoru. Navzdory mnoha letům tréninku byl nervózní, stejně nesvá byla i jeho manželka. Krátkým vzkazem směřovaným divákům na Zemi ji příliš neuklidnil. „Pro Neila to možná byl malý krok, pro mě je to ale sakra velký skok,“ prohlásil.
Na jeho výstup do volného prostoru bylo vše připraveno. „Hlavně pomalu,“ zašeptal si pro sebe. Pomocí trysek začal couvat zhruba rychlostí třiceti centimetrů za sekundu. Challenger se mu začal vzdalovat, regulace teploty ve skafandru jela na plné obrátky, až McCandlessovi začaly drkotat zuby zimou. Jedním pohybem upravil teplotu a pokračoval v cestě. Na malou chvíli se rozhlédl kolem sebe, raketoplán obklopovala pouze temnota, žádné hvězdy.
V ruce držel jednoduchý poměrový přístroj, kterým měřil vzdálenost od domovského vesmírného plavidla. Nesměl se dostat příliš daleko, z raketoplánu na něj dohlížel McNair a svého kolegu jistil robotickým ramenem. Na McCandlesse mířily i všechny kamery, které záběry přenášely živě zpátky na Zemi. Šedovlasý astronaut s uhrančivým pohledem se náhle zastavil. Ve vzdálenosti přesně 320 stop, tedy 97 metrů, jeho pouť skončila.
Pilíře stvoření. Když lidstvo vyfotilo hlubiny vesmíru, dotklo se Boha |
Stala se z něj lidská družice kroužící třiadvacetinásobkem rychlosti zvuku 274 kilometrů nad Atlantikem. McCandless však žádný pohyb necítil, jen neuvěřitelnou volnost. „Hele, tamhleto vypadá jako Florida. Jo, je to Florida! To je ale krása,“ prohlásil. Z kokpitu Challengeru ho v nejzazším bodě putování sledoval Gibson, v ruce měl připravený velkoformátový fotoaparát Hasselblad. Když se podíval do hledáčku, oněměl.
Potenciál lidstva nemá hranice
McCandless byl dokonale nasvícený, Gibson si dal s každým stisknutím spouště záležet, opakovaně kontroloval nastavení expozice, aby fotografie vyšla co nejlépe. Vzpomněl si rovněž na fotografický trénink, který podstoupil každý člen posádky. „Horizont Země nesmí padat na stranu, působí to rušivě,“ říkali instruktoři. Challenger však byl natočen o takřka 29 stupňů, Gibson proto upravil pozici fotoaparátu tak, aby obrys Země tvořil dokonale vodorovnou linku.
Jeho kolega mezitím pokračoval v testování MMU. Zkoušel manévrování, zamířil zpět k raketoplánu a pak se zase vzdálil. Podobně jako mnoho astronautů před ním podlehl kouzlu okamžiku. „Tohle bych mohl dělat donekonečna,“ říkal si. Vzpomněl si přitom na Eda Whitea, který v roce 1965 jako první Američan vystoupil do volného vesmíru, tehdy ještě s řádným jištěním. Návrat do modulu Gemini později popsal jako „nejsmutnější moment života“.
McCandless doufal, že si užije alespoň pár chvil klidu. Tichá meditace s nekonečným vesmírem před sebou. Žádného takového momentu se však nedočkal, do ucha mu po celou dobu zněl hlasitý koktejl hlasů z Challengeru i Kennedyho vesmírného střediska. I bez tichých chvilek astronaut svůj úkol zvládl na výbornou, jeden bod ze zkoušek MMU ale neprovedl.
„Podívejte, vychází Země!“ Fotografie z Apolla 8 změnila lidstvu pohled na svět |
V nejzazším bodě letu měl otestovat manévrovací schopnosti skafandru otočením o 180 stupňů od Challengeru. McCandless měl za sebou dlouhou službu u letectva, jeho otec i dědeček byli držiteli Medaile cti, v hlavě měl srovnané, kde má hranici strachu. Raketoplán, jediný prostředek na návrat domů, však v rozporu se zadáním ze zorného pole raději nikdy neztratil. Experiment skončil po šesti hodinách, během kterých se do speciálního skafandru oblékl i Stewart. Když se za oběma astronauty zavřel nákladový prostor, jejich manželky se v řídicím středisku na Zemi objaly a začaly plakat.
Až po přistání raketoplánu se ukázalo, o jak památný moment tehdy šlo. Gibsonovi se podařilo zachytit strhující snímek McCandlesse plujícího vesmírem. „Skvělá momentka, zčásti i kvůli tomu, jak mi slunce svítí přímo do tváře,“ nechal se slyšet McCandless. Právě kvůli slunci měl astronaut zataženou speciální clonu a není mu vidět do obličeje. „Jsem tam jako zcela anonymní člověk. Kdokoli si tak mnohem lépe představí, že může dokázat něco stejného,“ prohlásil.
Senátor John McCain k tomu později dodal: „Tento snímek inspiroval celou generaci Američanů a ukázal jim, že potenciál lidstva nemá žádné hranice.“
27. ledna 2016 |
