Legendy o tvoru s opičími rysy, který chodí vzpřímeně a měří až dva a půl metru, se po generacích předávají po celém světě. Liší se jmény a různými detaily, podstata je však vždy stejná: dvounohé chlupaté zjevení žijící v divočině, s potenciálem ublížit člověku. V Himálaji mu říkají yetti, na Floridě Skunk Ape a v Austrálii Yowie.
Kde tedy začíná příběh severoamerického Sasquatche neboli Bigfoota?
Američtí domorodci na severozápadním pobřeží Pacifiku se od dávných dob obávali tvora jménem Tsonoqua. Tradovalo se, že krade jídlo a děti. Právě na jeho příběhu pravděpodobně stojí legenda Bigfoota. Z jeho jména je zřejmé, že disponuje velkými chodidly – a právě jeho stopy byly tím, co ho v roce 1958 dostalo do širšího povědomí.
 |
Jako první je našel řidič buldozeru Jerry Crew poblíž svého pracoviště v severní Kalifornii, vytvořil z nich sádrové odlitky a odnesl je do místního deníku Humboldt Times. Byl to jen vtip, jak o mnoho let později naznačovali někteří jeho známí? To je vlastně jedno, protože Bigfoot už byl na světě.
O bájném tvorovi si přečetl i devětadvacetiletý kovboj Roger Patterson. Když se dozvěděl o posledním nálezu podobných stop v oblasti říčky Bluff Creek, rozhodl se místo navštívit a vyzpovídal mnoho lidí, kteří v existenci tvora věřili nebo spatřili jeho stopy.
O dva roky později se Patterson nechal odvézt do Laird Meadows, na louku uprostřed hlubokých lesů na pomezí severní Kalifornie a Oregonu. Tam poprvé na vlastní oči spatřil čerstvé stopy. Později řekl, že to pro něj byl téměř nesnesitelně vzrušující zážitek, ze kterého mu běhal mráz po zádech.
Začala ho lákat představa, že by se právě jemu podařilo dokázat, že bájný lidoop není jen dílem vtipálka či historkou vyprávěnou při černé hodince. Chtěl podložit to, čemu sám věřil – právě našel stopy dosud neobjeveného tvora. A tak se pustil do intenzivního výzkumu.
Investoval do něj tisíce dolarů, prohledával území, kde byl Sasquatch spatřen, a shromažďoval veškeré informace a indicie. S přestávkami pátral sedm a půl roku. „Ale poslední čtyři roky jsem do toho vložil mnohem větší úsilí, než kdy jindy,“ řekl později.
Američané se ztratili při pátraní po bigfootovi, policie je našla mrtvé |
Dokonce založil výzkumnou nadaci a z vybraných peněz zaplatil několik expedic. V roce 1966 na vlastní náklady vydal knihu s názvem v překladu „Opravdu v Americe existují odporní sněhoví muži?“.
Výpravy do divočiny pokračovaly, úspěch se však stále nedostavoval. Nadšencům kolem něj se nikdy nepodařilo stvoření spatřit a postupně jim docházela naděje. Patterson ale nadále věřil. V roce 1967 začal natáčet dokumentární drama o kovbojích na lovu Bigfoota. Měl je vést indiánský průvodce, jehož měl hrát Pattersonův kamarád Robert Gimlin v paruce.
Kovbojové měli ve filmu vzpomínat na incident s tvorem ve washingtonském Ape Canyon v roce 1924, kdy na malou chatu s horníky údajně opičí muži házeli kameny, jejich rozhovory měly doprovázet záběry z prohledávání okolí Bigfootova výskytu. Patterson shromáždil nejméně devět svých známých, vzal do ruky kameru a začal točit.
„Něco jsem koutkem oka zahlédl“
Psal se 20. říjen 1967, když se po osmi měsících natáčení Patterson s Gimlinem vydali autem s přívěsem a koňmi do národního lesa Six Rivers na severu Kalifornie. Patterson ze svých zkušeností a rozhovorů věděl, že právě tam se několikrát objevily obří stopy.
Nejnovější ze zpráv dvojici nasměrovala do oblasti Blue Creek Mountain. „Měsíc předtím, než jsme tam vyrazili, lidé našli tři různé sety stop,“ vyprávěl Patterson. Přestože Gimlin o úspěchu zdaleka tak přesvědčený nebyl, kamarád ho přesvědčil, že by se stvoření měli pokusit najít a zastřelit.
Zabijácký lesní muž je v Portlocku turistickou senzací. Nikdy neexistoval |
Hodinu po poledni jeli na koních podél jednoho z přítoků řeky Klamath, když dorazili k převrácenému stromu s velkými kořeny. A pak se to stalo. „Natáčel jsem záběry okolí a sebe samotného. Najednou jsem koutkem oka něco zahlédl,“ vyprávěl Patterson.
Korytem potoka se klidně promenovalo velké chlupaté stvoření a dvakrát se na něj otočilo.
Patterson byl v mírném šoku, zachoval se však duchapřítomně. Stihl sesednout ze vzpínajícího se koně, vytáhnout z brašny kameru a Bigfoota následoval podél potoka. Nejblíže se k němu dostal na 7,5 metru. „Neutíkal, nechoval se vyděšeně,“ vzpomínal.
„Viděl jsem, jak se mi vzdaluje. A věděl jsem, že je tam Bob. Došlo mi, že jestli chceme nějaké fotky, musíme je udělat teď. A běžel jsem, jak nejrychleji jsem dovedl,“ popsal Patterson. „Kryj mě!“ křičel na svého přítele.
Gimlin později vyprávěl, že byl přímo za Pattersonem a seděl na koni, kterého se mu jen tak tak podařilo ukočírovat. „Když jsem tvora viděl poprvé, stál a díval se přímo na mě,“ líčil. Vzápětí popadl do ruky pušku a na pohybujícího se tvora začal mířit.
Na autenticitě filmu přidává zejména moment, kdy se velká postava podívá přímo do kamery. Bigfoot vzpřímeně míří z planiny do lesa, když se ohlédne přes pravé rameno. V ten moment Patterson padl na kolena.
Pohrdání a znechucení
Pohled, který mužům bájný tvor toho dne věnoval, okomentoval jeden výzkumník jako výraz „pohrdání a znechucení“. Tento moment však přinesl něco neuvěřitelného – kamera zachytila Bigfootovu tvář.
Jak později popsal Gimlin, měl téměř lidský nos bez výrazných nosních dírek. To se stalo jedním z mnoha argumentů, proč nemělo jít o gorilu či jiného primáta. Ochlupení chybělo také v oblasti tváří.
Stvoření pak otočilo hlavu zpět a šlo dál. Na 14 sekund zmizelo v lese mezi stromy, znovu se však objevilo v posledních 15 sekundách záběru. Patterson se mezitím přesunul na lepší místo.
Dva kuchaři vyfotili UFO nad Skotskem, pak zmizeli. Armáda záhadu tutlá dodnes |
To už ale Bigfoot, kterého oba muži později popisovali jako samici, kompletně zmizel mezi stromy. Když byl od dobrodruhů zhruba 80 metrů, došel jim film. „Přestal jsem ji následovat zhruba ve chvíli, kdy mi došel film v kameře. Bob nasedl na svého koně a jel za ní. Já už jsem ji pak znovu neviděl,“ přiblížil Patterson.
Patterson byl neozbrojený, bez koně a necítil se příliš bezpečně. Uvědomoval si, že Bigfoot nemusí být sám. „Stvoření, o kterých jsme slyšeli, se pohybovala po třech. A byl tam i jeden větší kus. Myslel jsem si, že tam někde může být chlap,“ řekl.
Celé setkání trvalo pouhé dvě minuty, oběma mužům však změnilo život. Zjevení později popsali jako velkou, chlupatou opičí postavu, která se k potoku přišla napít či ulovit rybu. Různé zdroje se rozcházejí v barvě, kterou v průběhu let živočichovi přisoudili, mluvili o červenohnědé, hnědé se stříbrným nádechem i černé. Rozcházeli se i v odhadu výšky – zatímco Patterson svůj odhad několikrát měnil a nakonec ho zvýšil na 2,29 metru, Gimlin tipoval 1,8.
Oba se shodli v tom, že šlo o samici. „Mně to přišlo jako obří muž, akorát to mělo prsa,“ popsal Patterson. Podle něj tuto zvláštnost nadnesli i zoologové a antropologové. Stvoření totiž jinak nemělo ženskou postavu, nemělo užší pas ani široké boky. Dobrodruzi mu začali podle Pattersona říkat „Patty“.
Když jim došel film, sehnali splašené koně a Bigfoota se ještě několik metrů pokoušeli stopovat. Uprostřed hustých lesů ho ale ztratili. Vrátili se tedy aspoň do auta pro sádru a z nejkvalitnějších stop vytvořili odlitky.
Kostým z Hollywoodu?
Jejich další kroky vedly do města Eureka. Film poslali domů a místním novinám Times-Standard podali svědectví o unikátním setkání v lesích. Patterson po návratu do civilizace začal s filmem objíždět prezentace a přednášky, záběry se později objevily také v mnoha televizních pořadech.
Senzační dokument ovšem zahalila mlha kontroverzí a pochybností. Skeptici tvrdili, že nejde o neznámého tvora, nýbrž o herce v kostýmu. „Já vím, že tam jsou, a že jednoho během příštích pěti, deseti let dostaneme. Možná dříve. A až ho dostaneme, myslím si, že hodně lidí i vědců se k nám ještě připlazí,“ odmítal pochybovače Patterson.
Bigfoot se však už nikdy z lesů nevynořil. Patterson v roce 1972 po dlouhé nemoci zemřel a jediným svědkem setkání zůstal Gimlin. Podle webu Outside litoval, že se výpravy rozhodl zúčastnit. „Zničilo mě to,“ řekl. Čelil náporu kritiků, kteří o něm prohlašovali, že lže, nebo že je blázen.
Místo lochnesky v jezeře plavala hračka, švindl podfukářům procházel 60 let |
Pochybnosti přiživovala také otázka, proč Gimlin tvora nezastřelil. Musel si přece uvědomovat jedinečnost takové příležitosti. „Nemyslím si, že bych to dokázal,“ vysvětloval kovboj. „Jak řekl Roger, byl tam zmatek,“ dodal s tím. Oba se prý shodli, že by chlupaté stvoření zabili jen v případě, že by se báli o vlastní život.
„Chápu, proč tomu lidé nevěří – protože já jsem tomu také nevěřil,“ přesvědčoval jednoho z vědců. „Ale já jsem jednoho skutečně viděl. A vím, co jsem viděl. A vím, že to nebyl člověk v kostýmu. Nemohl být!“
Nejasnosti panují dodnes. V roce 2004 se deníku The Washington Post přihlásil jistý Bob Heironimus s tím, že za Bigfoota byl tehdy převlečený právě on. „Někdo na tom vydělává spoustu peněz, jenom já ne. Ale o to nejde – je na čase, aby se lidé konečně dozvěděli pravdu,“ řekl.
Za výrobce kostýmu označil výrobce gorilích převleků ze severní Kalifornie. Ten potvrdil, že kostým skutečně Pattersonovi za 435 dolarů prodal. Heironimus podle knihy „Making of Bigfoot“ dostal za svou roli tisíc dolarů, údajný představitel Bigfoota to však popřel.
Na autenticitě filmu se neshodnou ani antropologové a hollywoodští filmaři. Podle některých vědců na světě neexistuje člověk, který by parametrům stvoření na filmu odpovídal a dokázal napodobit pohyb styl jeho chůze. Podle jiných zase odlitky stop vůbec neodpovídají uváděné výšce tvora.
Mnohé, kdo v Bigfoota dodnes věří, přesvědčil výrok Johna Chamberse, Oscarem ověnčeného autora masek pro film Planeta opic. Když ho v roce 1997 nařkli, že mohl stát za Bigfootovým kostýmem, pronesl: „Jsem dobrý, ale ne tak dobrý.“
„Kdyby to byl kostým, trvalo by velmi dlouho ho vyrobit. Dělám to od roku 1939 a jestli to byl kostým, pak ten nejlepší, který jsem kdy viděl,“ přisadil imitátor zvířat Janos Prohaska.
Jejich tvrzení podpořil i pokus o rekonstrukci, který v roce 1998 zprodukovala stanicí BBC. I přes použití nejlepších prostředků, které si Patterson rozhodně nemohl dovolit, je zřetelné, že na vzniklých záběrech se prochází člověk. A behaviorální psychologové našeptávají, že kdyby tehdy šlo o herce v kostýmu, zřejmě by bájného tvora ztvárnil děsivěji – měl by totiž pocit, že to bude uvěřitelnější.
Existenci Bigfoota dnes podle průzkumu Civic Science věří 13 procent dospělých Američanů. Bob Gimlin stále žije v městečku Yakima ve státě Washington a na stará kolena si celkem slušně vydělává prodejem podepsaných fotek, vystupováním v dokumentech a objížděním záhadologických konferencí.
Jeho právní zástupce rozhodně vylučuje, že by šlo o podvrh. „Jsem oprávněn vám sdělit, že gorilí ani opičí kostým tehdy na sobě nikdo neměl. Pan Gimlin zastává názor, že se jedná o absolutní lež a nepravdu,“ řekl deníku The Washington Post.
Ten, který potkal Bigfoota. Bob Gimlin dodnes žije ve městě Yakima a na stará kolena si vydělává prodejem podepsaných fotografií.
