Prosinec 1984, Afghánistán už pět let ničí válečný konflikt, který svádí sovětská vojska, afghánská komunistická vláda a povstalecké skupiny podporované financemi i zbraněmi ze zahraničí. Ze země prchl milion lidí, bezpečí hledali v Íránu a Pákistánu. Válku i uprchlickou krizi přímo v terénu sledoval fotograf magazínu National Geographic Steve McCurry. Druhým domovem se mu stala hranice mezi Afghánistánem a Pákistánem.
„V mnoha případech končily desetitisíce Afghánců v táborech. Byli na sebe namačkáni a žili v opravdu příšerných podmínkách. Žádná kanalizace, elektřina, vodu si museli nosit. Bylo to tam prodchnuté nemocemi, popsal bych to jako mizérii,“ vzpomínal po letech slavný fotograf. V jednom z podobných táborů nedaleko pákistánského Péšávaru na něj čekalo překvapení, které mu změnilo život.
 |
Z jednoho velkého stanu uslyšel dětský smích a když nahlédl dovnitř, zjistil, že je to improvizovaná škola pro dívky. „Jedna z nich mě zaujala, měla neuvěřitelné oči. Hned mi bylo jasné, že je to jediný snímek, který tady musím pořídit,“ popisuje McCurry. Dívku po domluvě s učitelkou poprosil, zda by pro něj nezapózovala.
„Nejdřív si ta dívka, až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že se jmenovala Šarbat, snažila zakrýt tvář rukama,“ vypráví. Její učitelka ji požádala, zda by nemohla dát ruce dolů, aby „celý svět viděl její tvář a uslyšel její příběh“.
Brodil se po hruď mezi zdechlinami. Jeho snímky záplav hraničily s masochismem |
„Dala ruce dolů a pohlédla přímo do objektivu. Byl to pronikavý pohled, ta dívka vypadala úžasně. Šátek, který měla na sobě, vytvořil dokonalou barevnou harmonii. Jediné, co jsem musel udělat, bylo zmáčknout spoušť,“ popisuje McCurry vznik jedné z nejslavnějších fotografií historie. Závěrka ve stroji Nikon FM2 s objektivem Nikkor 105mm Ai-S F2.5 klapla a strhující obraz se přenesl na jedno z políček filmu Kodachrome 64.
Poetická chvilka však byla rychle pryč, Šarbat se začala bavit se svými kamarádkami. „Tím to skončilo. Ani jsem nevěděl, jestli se fotka povedla. Bylo to dávno před dobou digitálních fotoaparátů. Vyvolaný film jsem viděl až o dva měsíce později,“ vzpomíná. Pro prezentaci editorovi National Geographic vybral dvě fotografie, jednu, kde má Šarbat zakrytou tvář, a druhou s hypnotickým pohledem do objektivu.
Slavné snímky Stevea McCurryho |
„Jakmile editor uviděl tu druhou, vyskočil na nohy a prohlásil: máme fotku na obálku! Jednou za čas se v životě i fotografické kariéře stane, že si všechno sedne a dá se to považovat za zázrak. Fotografie Šarbat byl jeden z těchto okamžiků,“ dodává. Snímek mu podle jeho slov změnil život. Po utichnutí bojů v Afghánistánu po dívce dlouho pátral.
26. listopadu 2021 |
Hledání dívky s uhrančivým pohledem
Společně s týmem dokumentaristů ji objevil až v roce 2002. Až tehdy mu při jejich druhém setkání vylíčila svůj životní příběh. Narodila se v roce 1972 do paštunské rodiny, na počátku osmdesátých let srovnal její vesnici se zemí vrtulník sovětské armády. S rodinou prchli do uprchlického tábora Nasir Bagh v Pákistánu, kde svého času žilo na sto tisíc lidí. Tehdy do života dívky s uhrančivým pohledem vstoupil na pár minut jakýsi cizinec s fotoaparátem, o kterém nic nevěděla.
V druhé polovině osmdesátých let se provdala za pekaře, v roce 1992 se přechodně vrátila do rodného Afghánistánu, kde vychovávala své tři děti. O manžela přišla v roce 2012, kdy zemřel na komplikace spojené se žloutenkou typu C. Šarbat dlouhé roky netušila, že její tvář zná takřka celý svět. Když se s ní v roce 2002 McCurry sešel, cítila se nesvá.
Válečné porno? Zmrzačil ji manžel, portrét měl obhájit boj s Tálibánem |
„Překvapilo mě to, nemám příliš ráda novináře a už vůbec ne vytahování starých fotografií. Sláva toho snímku mě nejdřív znepokojovala, když jsem se ale dozvěděla, že se díky němu dočkalo pomoci mnoho uprchlíků, byla jsem za něj ráda,“ popsala. Ani sláva jí však nepomohla při boji s úřady v letech následujících.
S rodinou, v závislosti na bezpečnostní situaci, pendlovala mezi Pákistánem a Afghánistánem. Pákistánské úřady ji v říjnu 2016 zadržely kvůli padělání dokumentů, na patnáct dní skončila v detenci. Po zaplacení pokuty ji společně s rodinou čekalo vyhoštění do Afghánistánu.
Stalo se tak v době, kdy se Pákistán snažil vrátit 2,5 milionu afghánských uprchlíků zpět do jejich vlasti, a to navzdory stále trvajícím útokům Tálibánu. Mediálně propíraný případ kritizovala řada lidskoprávních organizací.
Od zajištěného života k azylu v Itálii
V Afghánistánu se však rodině dostalo poměrně vřelého přijetí, v prezidentském paláci ji uvítal Ašraf Ghaní i jeho předchůdce Hamíd Karzáí. Afghánská vláda rodině přislíbila finanční pomoc. V prosinci 2017 si Šarbat převzala rozsáhlou rezidenci v Kábulu, od vlády dostávala i měsíční rentu 700 dolarů.
O čtyři roky později uťal její bezstarostný život návrat Tálibánu k moci, lídři radikálního hnutí vyhlásili válku prominentním afghánským ženám a Šarbat se proto rozhodla ze země prchnout. Na sklonku listopadu téhož roku jí Itálie poskytla azyl.
Afghánská Mona Lisa utekla ze země před Tálibánem. Útočiště našla v Itálii |
Její snímek byl jediným, který se rovnou třikrát objevil na titulní stránce magazínu National Geographic. Poprvé v červnovém vydání roku 1985, následně po sedmnácti letech v době, kdy McCurry Šarbat vypátral, a nakonec v roce 2013 v rámci speciálního čísla s nejlepšími fotografiemi slavného magazínu v rámci oslav jeho 125. narozenin.
I když zprvu Šarbat oceňovala přínos svého portrétu, který se do povědomí lidí zapsal pod názvem „Afghánská Mona Lisa“, při bilancování v rozhovoru pro list La Repubblica v roce 2022 byla kritická.
„Ta fotografie mi přinesla spoustu problémů. Možná bych byla radši, kdyby nikdy nevznikla. Pamatuju si na ten den velmi dobře, fotograf přijel do našeho uprchlického tábora. Byla jsem dítě, fotografování jsem ráda neměla. V afghánské kultuře se dívky na fotografiích neobjevují. Ale neměla jsem moc na výběr,“ prozradila.
