Karikatura z tisku: policisté v uniformách jsou připraveni vpadnout do domu, když se jeden obrátí na druhého: „A za koho tam vlastně jdeme?“ Tato ilustrace je výstižná zkratka mexické reality: muži zákona mají zmatek v tom, komu slouží. Jednou zastupují svého erárního zaměstnavatele, jindy si přijdou vyřídit účty za svého ještě štědřejšího chlebodárce z podsvětí a někdy se to propojí. Jako před třemi měsíci v Iguale.
Zapadlá oblast ve státě Guerrero se dostala do centra pozornosti, když tu 26. září zmizelo přímo z vězení 43 mladíků, kteří byli zatčení při divoké demonstraci. Jak ukázalo dosavadní vyšetřování, policisté je předali do rukou členů zločinecké sítě Guerreros Unidos, kteří je zabili a jejich mrtvoly spálili. Podle všeho na příkaz ambiciózní manželky místního starosty, jejíž tři bratři v tomto kartelu figurovali na významných postech (více zde).
Portréty pohřešovaných studentů před Národním palácem v hlavním městě Mexiku
Flagrantní ukázka toho, jak správa prorostla se zločinem, přivedla do ulic statisíce Mexičanů, kteří mimo jiné volají i po odstoupení současného prezidenta Enriquea Peňi Nieta. Už jsou to skoro tři měsíce, ale protesty neslábnou. Centrem nepokojů je Chilpancingo, metropole státu Guerrero. Rozezlení demonstranti tu začátkem listopadu podpálili lokální parlament a tuto neděli při střetech s uniformovanými ozbrojenci stavěli v centru města barikády.
Dávno už nejde o oněch 43 zmizelých, kteří se stali symbolem protestů. Na nich občané požadují bezpečnost, kterou jim stát nejenže neumí poskytnout, ale navíc mnozí ochránci veřejného pořádku jsou těmi, kdo ho sami narušují. „Především lidé v indiánských vesnicích na jihu země nevědí, jestli se bát více „obyčejných“ gangsterů, nebo policistů, kteří masivně překračují svoje pravomoci,“ rozčileně vykládá politoložka Araceli Mondragónová Gonzálesová.
Narkoválka si vyžádala sto tisíc obětí
To, že je Mexiko Divokým západem současnosti, není žádná novinka. Krvavý konflikt mezi státem a kartely, které bohatnou na pašování drog na největší spotřebitelský trh do USA, probíhá od roku 2006. Počty jeho obětí navyšuje fakt, že padouchové se nemilosrdně i za použití těžkých zbraní a brutálního mučení vybíjejí i mezi sebou.
Na rozdíl od dřívějších nepsaných kodexů mafiánské cti se neohlížejí na rodinné příslušníky nebo „civilisty“, kteří s jejich boji o pašerácké stezky pro kokain a marihuanu nemají nic společného. Za osm let narkoválky, kterou svým vyhlášením akceleroval předchozí prezident Felipe Calderón, v ní zahynulo přinejmenším 100 tisíc obyvatel. Zvláště to dopadlo na mladé Mexičany. Kulka je pro ně nejčastější příčinou smrti, zatímco jejich vrstevníky z vyspělých zemích nejvíce na životě ohrožují dopravní nehody.
Od zvolení nového prezidenta Enriqua Peña Nieta ze Strany institucionalizované revoluce (PRI), která autoritářsky vládla Mexiku po sedm desetiletí až do roku 2000, si voliči slibovali, že situaci vrátí do starých časů, kdy stát dává volnou ruku narcos pro jejich drogový byznys a zločinci na oplátku nechají obyvatelstvo volně dýchat.
Jenže takový návrat už byl nemožný. Demokratizace dříve všemocnou PRI oslabila a naopak kartely se poté, co z kšeftů vyštípaly kolumbijskou konkurenci, staly bohatší a vlivnější než kdy předtím. Není pochyb o tom, že volební kampaně v Mexiku jsou financovány galerkou. Dohady se vedou jen o tom, kolik politiků ještě nefiguruje na výplatních páskách narkobossů.
A v podezřívavém Mexiku se pochybuje i o prezidentovi. Peňa Nieto se snažil dokazovat, že on s kmotry nekamarádí. Podpořil to zatčením zdánlivě nepolapitelných kápů dvou hlavních skupin: Joaquína „Skrčka“ Guzmána z kartelu Sinaloa a Miguela Treviňa Moralese, šéfa organizace Zetas. Nutno dodat, že tyto nepochybné úspěchy k bezpečnějšímu životu obyčejných obyvatel nijak nepomohly, protože kormidla v řízení chobotnice se chopili pro tento případ připravovaní následníci. Takže vše při starém.
Zatímco Calderón měl boj s kriminálníky za vlajkovou loď svého mandátu, jeho nástupce naopak preferoval o špatné bezpečnosti nemluvit. Místo toho svoji agendu soustředil na ekonomické reformy, které mu v zahraničí získaly velké uznání.
„Dokonce zrušil i zveřejňování počtu zavražděných, aby statistika přestala stimulovat zabíjení. Téma se začalo méně objevovat v médiích, čímž vznikl falešný dojem, že se situace lepší, což však zkušenosti lidí v žádném případě nepotvrzují,“ dodává Mondragónová.
Jako po vymření ve městě hříchu
Odráží se to třeba na běžném životě. V sobotu v deset večer bývají ulice Latinské Ameriky plné, ale centrum pohraničního města Matamoros, o jehož kontrolu se perou vrazi náležící k Zetas a Kartel ze zálivu, je jako po vymření. Zatímco dříve sem za levným sexem, drogami a alkoholem v noci mířily tisíce Texasanů, nyní Mexičané s propustkami stojí fronty na mostě přes Rio Grande, aby si na druhém břehu ve městě Brownsville mohli zajít do baru beze strachu, že se připletou do nějaké přestřelky.
Pátrání po zmizelých studentech v Mexiku (7. listopadu 2014).
Když v Monterrey, které je se čtyřmi miliony obyvatel třetím největším města Mexika, jedu taxíkem do kampusu univerzity, nepustí mě dovnitř. Do areálu mají přístup jen registrované vozy.
Ani pěšky to nejde snadno. Zamračený vrátný nejprve prověřuje můj pas a po telefonu si ověřuje, zda mě smí vpustit. Bezstarostný vysokoškolský život tu narušuje strach, že by gangsteři mohli některého z movitých studentů unést a vyžadovat od rodičů výkupné. Podle odhadů statistického úřadů dojde ročně k více než 100 000 únosů, ale policii jich nahlásí sotva dvě procenta.
Po ulicích Monterrey neustále cirkulují pick-upy, ze kterých okolí bedlivě pozorují zakuklení strážníci v helmách a neprůstřelných vestách. Jeden má pod kontrolou kulomet a ostatní samopaly připravené k výstřelu. Patří ke tři roky staré jednotce, kterou zde zřídili poté, co počet vražd nebývale vzrostl.
„Monterrey politici kartelům nenechali, ale některá menší města tady na severu jsou pod kontrolou mafií. Některé jejich obyvatelé úplně opustili, takže se změnila v města duchů,“ říká expert Fernando Chinchilla, který ve svých studiích mexické násilí analyzuje.
„Bohužel práce policisty u nás není lidmi vůbec respektovaná. Na to, jak je nebezpečná, je velice špatně ohodnocená. Navíc nemá žádnou služební jistotu, protože jejich mzda záleží na libovůli starosty. Není divu, že se lehce nechají přetáhnout na druhou stranu, která mnohem lépe platí,“ vysvětluje mladý akademik, kde vidí Achillovu patu mexického boje proti zločinu.
„Problémem je také rozdrobenost policie. Každá větší obec má svůj útvar. Do toho nový prezident či guvernér vytváří novou jednotku, aniž by zrušil ty předchozí. V posledních letech se zdesetinásobil počet členů federální policie a v nejhůře postižených městech za Calderónovy vlády začala bezpečnost zajišťovat armáda. To vše vytváří kompetenční chaos,“ říká Chinchilla s tím, že v některých státech by po vzoru středoamerického Salvadoru bylo lepší služebny mužů zákona úplně rozpustit, protože právě oni mají nejzásadnější podíl na trestní činnosti.
Pozitivně vidí návrh Peňi Nieta, který pod tlakem událostí v Iguale vyhlásil, že vedení policie zcentralizuje. Je to nezbytné, protože mexické zdroje se ani neshodnou na tom, kolik jejích jednotek v zemi vlastně existuje. Rozptyl je široký: od 1 800 do 2 500 útvarů. Mimochodem součástí reformy je i zavedení jednotného telefonního čísla na policejní pohotovost. Dosud se lišila stát od státu.
Nikdo neví, kudy ven
Lidé zapalují svíčky u portrétů 43 studentů, kteří zmizeli 26. září (Monterrey, 23. října 2014).
Pokud se reforma nepovede, čeká Mexiko návrat do dávných časů, kdy byl člověk člověku vlkem. Protože se na erár spoléhat nelze, začínají lidé organizovat domobrany. Příkladem je stát Michoacán, kde občané letos v létě vzbouřili proti diktatuře tamního kartelu La Familia a ovládli venkov - především v oblastech osídlených Indiány. Jenže nyní se podřídit nechtějí ani policistům, které vidí jako přisluhovače podsvětí.
Jenže o „narcos“ je známé, že dokážou v Mexiku prorůst jakoukoliv organizací. Množí se tedy zprávy o tom, jak se členové protimafiánských oddílů dříve sami podíleli na zvěrstev v řadách galerky. Takže je pravděpodobné, že kápové využívají domobran jako nové formy boje o moc proti státu. Každopádně další ozbrojené skupiny by ještě zvýšily bezpečnostní chaos, který trápí občany více než sebepalčivější ekonomické problémy.
Každopádně nikdo neví, jak z toho svrabu ven. Někde se situace výrazně zlepšila jako například v Ciudad Juárez, kterému se před pěti lety přezdívalo mexický Bagdád, ale jinde jako například ve státě Tamaulipasu na hranicích s Texasem se v posledních třech letech spirála násilí roztočila do prudkých otáček. Celkově se země neposouvá z místa.
Dokonce ani staré (a nereálné) teorie přestávají být tím, k čemu se mohli Mexičané upínat. Dříve se říkávalo, že by násilí zastavilo, kdyby Američané přestali ze dne na den fetovat nebo kdyby naopak veškeré omamné látky legalizovali. „Jenže nyní velké kartely už nežijí jen z narkotik jako dříve. Rozmnožily se tak, že se všechny prodejem drog nemohou uživit,“ říká reportér Javier Martín Gómez, který píše pro agenturu Al Momento.
„Musely se obchodně diverzifikovat na vydírání, vybírání výpalného, únosy, obchod s bílým masem anebo kšeftování s lidskými orgány. Konec konzumu nebo legalizace kokainu a marihuany by tedy mafiánům zarazily jejich hlavní zdroj příjmů, ale konec násilí v Mexiku by to rozhodně nebyl,“ uzavírá Gómez.
Cestu autora textu, který se dlouhodobě zabývá děním v Latinské Americe a Africe, podpořilo mexické ministerstvo zahraničí.
