Změnilo se město hodně za dobu, co tu žijete?
Určitě. V Turecku se hodně rychle přebírají novinky z Evropy a ze zahraničí. Za těch deset let je to velký skok k lepšímu. Konkrétně Izmir je město, které hodně investuje do prostředí, do ekologie, do čistoty. Z tohoto pohledu se to hodně změnilo a životní úroveň se zvýšila. Pokud máte na mysli uprchlíky, tak situace se změnila v posledních dvou, třech letech.
Jak přesně?
Vidíte často žebráky, a to i malé děti nebo ženy s dětmi. Někteří si přivydělávají sběrem odpadu. Na náměstí před magistrátem je hodně syrských děcek, které prosí o peníze. Žebráků tu vždycky bylo hodně, ale teď si člověk ani v klidu neposedí, aby za ním nepřišlo pět dětí s tureckým nápisem „Jsem ze Sýrie a potřebuju peníze“ a nechtěly po něm nějaké drobné. Jsou vidět i v centru, kde nebydlí.
Máte ve městě strach?
Ne, to určitě ne. Pokud nechodíte do čtvrtí, kde to je s bezpečnostní horší, tak není problém. Ani jsem neslyšela, že by mí známí měli jakýkoliv problém s uprchlíky. Většina lidí z lepších čtvrtí je potká někde na ulici, jinak do styku s nimi nepřijdeme. Vlastně nemáme ani důvod se s nimi dát do řeči.
Kdy vám došlo, že uprchlická krize zasáhla i Izmir?
Nejdřív to byly takové smutné zprávy o masakrech v Sýrii až postupně začali ti lidé utíkat i ze sběrných táborů a přemísťovat se do velkých měst, kde mají lepší šanci se uživit. Moment, kdy mi došlo, že jde o uprchlickou krizi byl, když jsem šla do parku u magistrátu, kde začali uprchlíci stanovat. Celé rodiny si tam rozložily věci a prakticky tam žily. To bylo tak před dvěma lety. Pak si postupně nacházeli ubytování v levných čtvrtích. Lidé se na ně dívali se soucitem a snažili se jim pomáhat.
Takže turecká společnost je migrantům podle vás nakloněná?
Turci jsou pohostinní a nápomocní. Oni by vám řekli, že pomáhají a je to pravda. Těch 2,5 milionu lidí přijali, otevřeli jim hranice a snaží se je ubytovat. To, že si teď neví rady a už je to na ně příliš, je druhá věc.
Turci dnes Syřany považují za nekalou konkurenci na pracovním trhu, protože jsou ochotní pracovat za menší platy a Turecko jim před časem udělilo plošné povolení k práci. Také studenti si stěžují, že jim Syřané zabírají místa na univerzitách, protože vláda jim udělila nějaká stipendia.
Silvie Haktanir FilipováNarodila se ve Zlíně v roce 1982. Vystudovala historii a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. V mládí se věnovala basketbalu, o kterém napsala i knihu „Zlín pod koši“. Do Turecka se přestěhovala za manželem. Už devět let tak žije střídavě v Izmiru a ve Zlíně. Čas od času se věnuje překladatelství. Má jednu dceru, se kterou je nyní na rodičovské dovolené. |
Vznikly od té doby ve městě nějaké uprchlické tábory?
Tady v Turecku jsou jen tábory podél syrsko-tureckých hranic. Ty plnily na začátku války funkci sběrného uprchlického tábora než z nich Syřané začali utíkat. Tady na pobřeží žádné tábory nejsou.
Máte dobrý přehled i o situaci v Česku. Dá se atmosféra u nás srovnat s náladami v turecké společnosti?
Není to tu tak vyhrocené. V téhle společnosti je pomáhání běžnou součástí islámské kultury. Každý má povinnost pomoct, přispět nebo zachránit někoho v nouzi. Není to jako v Česku, neexistují tady skupiny „Syřany tady nechceme“. Je to dané i tím, že ty kultury a náboženství jsou si blízké. Je však třeba zdůraznit, že Turci a Arabové nejsou totéž a Turci Araby nemají rádi.
Turecko jedná kvůli migrantům s EU. Žádá například uvolnění vízové povinnosti. Jak to vidíte vy?
Myslím si, že to není dobrý nápad. Víza by neměla být zrušena. Muslimská země jako je Turecko do Evropy nepatří. Nemá na to kulturně ani ekonomicky, a to říkám i přesto, že manžel je Turek. Když zrušíte Turkům víza, podpoříte imigraci do Evropy, takže doufejme, že k tomu nedojde.
