S.Y. (celé jméno agentura AP s ohledem na její bezpečnost nezveřejnila) byla před jedenácti lety vylákána do Číny. Slibovali jí, že za hranicemi sežene práci, ale místo toho ji prodali jako nevěstu čínskému rolníkovi trpícímu obrnou.
Sousedé na ni hledí s opovržením jako na cizinku. S. Y. se každý den bojí, že bude deportována do KLDR, kde by ji čekal kriminál a mučení. Ale nejvíce ji trápí vzpomínky na dva syny, které zanechala v Pchjongjangu. „Když jsem sem přišla, tak jsem celé dny pila. Strašně jsem se bála o své děti v Severní Koreji,“ vzpomíná. „Málem jsem přišla o rozum.“
Odborníci soudí, že od katastrofálního hladomoru, který v polovině 90. let postihl KLDR, byly za hranice prodány tisíce, ne-li desetitisíce severokorejských žen. O nevěsty ze zbídačené země mají často zájem zemědělci z čínských provincií sousedících s KLDR, na které kvůli politice jednoho dítěte nezbyla žena.
Některé Severokorejky si v Číně zvykly a jsou s novým životem spokojené. Jiné se dostaly do rukou násilníků a ze strany nových příbuzných trpí ústrky. Jedna žena se například agentuře AP svěřila, že když její čínský muž zjistil, že chtěla utéci, tak ji na několik hodin přivázal ke sloupu.
Ženy zavlečené do Číny žijí jako ve vězení. Nemají tam žádné přátele, neovládají pořádně jazyk, nemají přístup k lékařské péči. Z pohledu čínských úřadů v zemi pobývají nelegálně a jejich sňatek není oficiální. Pokud se dostanou do rukou policie, před vydáním do KLDR je nic neochrání.
Moje dcera mě potřebuje
S.Y. v roce 2006 odjížděla do Číny narychlo. Tehdy dvaačtyřicetiletá vdova se ani nerozloučila s dětmi, protože si myslela, že si vydělá trochu peněz a brzy se vrátí. Jenže brzy zjistila, že své děti jen tak neuvidí. Zprostředkovatel ji za 14 tisíc jüanů (asi 46 tisíc korun) prodal novému manželovi.
Muž se k ní prý chová slušně, po několika letech mu porodila dceru. „Byl jsem velmi šťastný, když jsem ji potkal,“ pochvaluje si její manžel. „Ale jsem postižený člověk, věděl jsem, že je to pro ni nefér. Mohla si najít lepšího manžela,“ zamýšlí se.
S.Y. na své děti v totalitní říši ovládané dynastií Kimů nikdy nezapomněla. Jednoho dne byla tak zoufalá, že spolykala hrst prášků na spaní. Podařilo se ji však oživit. A ona si uvědomila, že sebevraždu spáchat nemůže, protože ji potřebuje její dcera.
Severní KoreaHROZBA VÁLKY: Čína chystá uprchlické tábory MANTAP: Jaderné testy narušily celou horu SATELITY: Američané studují každý pixel NATO: Válka s KLDR by byla katastrofa LODĚ DUCHŮ: Severokoreské bárky u Japonska HWASONG-15: Co dokáže nová Kimova raketa VIDEO: Útěk ze Severní Koreje JÍDLO: Severokorejci baští odpad ze sóji KOMENTÁŘ: Seberte Kimovi jadernou hračku ANALÝZA: Kimův pád si nikdo nepřeje |
Měla také šanci uprchnout do Jižní Koreje, ale kvůli nové rodině zůstala. Její muž prodal několik prasat a díky tomu mohla svému bratrovi, který se dnes stará o její syny, poslat 15 tisíc jüanů na přilepšenou. Nyní sní, že vydělá dost peněz, aby mohla zaplatit za propašování svých dětí do Číny.
Říkají nám slepice
Některé ženy se rozhodnou prchnout do Jižní Koreje, která severokorejským uprchlíkům nabízí občanství, finanční podporu a velmi levné bydlení. Kim Čungah se k riskantní cestě odhodlala v roce 2009 po dvou a půl letech života v čínské provincii Liao-ning.
„Každou noc jsem se budila. Když jsem zaslechla auto, bála jsem se, že je to policie,“ vzpomíná na každodenní obavy, že ji před zraky malé dcery zatknou a deportují. Myslela si, že svého čínského manžela dokáže časem přesvědčit, aby přijel za ní. On to ale odmítl.
Její dceři je dnes deset let. Kim Čungah s ní nemluvila od roku 2013, kdy její čínský muž zjistil, že se v Jižní Koreji znovu provdala, a změnil si telefonní číslo. „Přijela, porodila dítě a odjela,“ říká dnes její bývalý manžel.
Za severokorejskou manželku dal před jedenácti lety 19 tisíc jüanů (asi 63 tisíc korun). Když k němu Kim Čungah z KLDR dorazila, byla už těhotná. Muž její dceru dál vychovává jako vlastní. I když mu za ni Kim Čungah nabídla 50 tisíc jüanů, odmítl se jí vzdát. Budou se prý moci setkat, až bude dcera plnoletá.
Útěky severokorejských nevěst z čínských pohraničních provincií jsou tak časté, že místní se na ty, které zůstaly, dívají s despektem. „Lidé nám říkají slepice. Říkají, že nejsme skutečné matky, protože tu jen sneseme vejce a uletíme pryč,“ říká S.Y.
