Desítky lidí v identických oděvech se za zvuků atonálního zpěvu svíjejí v podivném tanci v prázdné stodole. Někteří vypadají, jako kdyby je posedl ďábel. Ve skutečnosti však svým zvláštním způsobem komunikují s Bohem. Někteří se v extatickém vytržení sesouvají k zemi a trhají sebou v božské blaženosti.
Když seance skončí, z rozvášněných tanečníků se opět stávají spořádaní lidé. Rozcházejí se do svých skromných příbytků, kde muži a ženy žijí odděleně v přísném celibátu. Ve všední den oslavují Boha tvrdou prací a skládáním písní.
O desítky let později na ně budou lidé vzpomínat jako na jeden z nejzajímavějších proudů křesťanské zbožnosti na půdě USA. Jako na mesianistickou, apokalyptickou a extatickou sektu, která byla ve své zdánlivé obyčejnosti velmi neobyčejná. U shakerů nenajdeme žádného despotického lídra ani zneužívání zaslepených věřících. Byli a stále ještě jsou komunitou lidí, kteří budovali utopickou společnost, ale doplatili na svou interpretaci bible.
Kořeny hnutí oficiálně pojmenovaného United Society of Believers in Christ’s Second Appearing (Jednota věřících v Kristův druhý příchod) sahají do Anglie poloviny 18. století, kdy se od kvakerů odtrhla skupina věřících provozující divoké spirituální tance. Odtud také pochází jejich přezdívka - shaking quakers čili shakers.
Jejich spirituální vůdkyní se stala žena jménem Ann Lee, chudá a negramotná dcera kováře z Manchesteru, která zažila několik božských zjevení. Kázala prostý život a své věrné nabádala, aby se vzdali svých hříchů i pozemských statků. Základem věrouky byl přísný celibát. Členové nově se formující sekty ji brzy začali oslovovat Matka Ann.
Shakeři na setkání, při které trénují zpěv náboženských písní. Obrázek ze 70. let devatenáctého století.
Shakerské ženy na malbě z roku 1850
V květnu roku 1774 měla vizi, která poslala shakery do země zaslíbené: „Viděla jsem velký strom jehož každý list zářil takovým jasem, že vypadal jako pochodeň, která symbolizuje církev Krista. Ta nyní zapustí kořeny v této zemi.“ Ann Lee poslechla volání Boha a s osmi stoupenci vyplula z Liverpoolu do Ameriky.
Ticho a práce
Na druhé straně Atlantiku ji čekalo rychlé vystřízlivění. Shakeři odmítli pronést přísahu věrnosti Spojeným státům, kterou v té době musel složit každý přistěhovalec, a skončili ve vězení. Během šestiměsíčního pobytu za mřížemi si získali značnou sympatii Američanů, kteří jejich uvěznění považovali za omezování náboženské svobody.
Po propuštění vyrazila Ann Lee na misionářskou cestu po severovýchodě dnešních Spojených států, kde kázala svou radikální interpretaci bible. Měla úspěch, mezi věřícími pohybujícími se mimo hlavní proud protestanství našla stovky ochotných posluchačů, kteří brzy zformovali první shakerské komunity v New Yorku a Massachusetts.
Ann Lee zemřela v roce 1784 v pouhých 48 letech. „Matka Ann Lee zemřela, aniž by v písemné formě zanechala záznam své nauky, nebo instrukce, co dál. Zůstala po ní jen ústní tradice, legendy o zázracích a aforismy jí připisované s úvodem - Matka říkávala...,“ píše religionista Martin C. Putna ve své knize Obrazy z kulturních dějin americké religiozity.
Nástupci Ann Lee zavedli v shakerských osadách komunalismus - veškerý majetek byl společný. Kdo podepsal speciální úmluvu, vzdal se svého majetku, hříchů, slíbil zasvětit život práci pro komunitu a upsal se k životu v celibátu. V tomto ohledu však shakeři byli vcelku tolerantní - ve svých řadách vítali i sympatizanty, kteří chtěli žít v manželství a vychovávat děti. Ti praví shakeři se však museli intimních vztahů s opačným pohlavím zcela vzdát.
Osada shakerů v Canterbury ve státě New Hampshire. Obrázek zachycuje podobu osady v 50. letech devatenáctého století.
Zlatá éra shakerů nastala v polovině 19. století, kdy se k nim hlásilo několik tisíc lidí. V této době, která v dějinách hnutí nese označení Éra zjevení, také shakerské tance začaly poutat pozornost americké veřejnosti.
Z tohoto období pochází unikátní svědectví neznámého autora, který mezi shakery strávil několik měsíců. „V létě jsme vstávali v pět hodin ráno, v zimě pak v půl šesté. Sestry během pár minut ustlaly postele a poklidily, aby bylo před snídaní vše v naprostém pořádku,“ cituje jeho zprávu server Eyewitness to History.
Muži nakrmili koně a podojili krávy. V sedm hodin ráno zazvonil zvon, který ohlašoval snídani. Do společné jídelny přicházeli jako první muži, následovaly ženy. Vše v absolutní tichosti. Muži i ženy seděli na opačných stranách místnosti. Po snídani všichni mlčky odešli od stolů ve stejném pořadí, v jakém usedali.
Tanec shakerů před jejich cestou do Spojených států. Výjev pochází z roku 1774.
Shakeři byli po většinu času mírumilovní. Čas od času se však dostali do ostré výměny názorů s jinými věřícími. Na snímku konflikt v Kentucky v roce 1871.
Náplní celého dne byla tvrdá rutinní práce, která, jak shakeři věřili, je jedním z hlavních způsobů uctívání Boha. Ženy šily, vařily, uklízely či připravovaly k prodeji zboží vyprodukované na shakerských farmách. Muži pracovali na polích či v dílnách. Jedinou chvíli oddychu představovala přestávka na oběd, v devět hodin večer všichni uléhali ke spánku.
Tanec na oslavu Boha
Narušení stereotypu přicházelo ve dnech rituálních tanců. „Během tanečních dnů se lidé v půl osmé nejprve rozešli do svých pokojů, kde v absolutní tichosti čekali na povel. Zvuk zvonu jim pak signalizoval, že se mají sejít v hlavní hale,“ popisuje neznámý reportér. Na nohou měli tenké boty podobné baletním piškotům. Každý tanečník měl své pevně dané místo.
Shakerské písněShakeři prosluli také celou řadou svých písní. Většina z nich oslavovala jednoduchost. Zřejmě nejslavnější píseň se dostala díky skladateli Aaronu Coplandovi také do vážné hudby. Její text zní: „Toto je dar být prostý, toto je dar být svobodný, toto je dar sestoupit dolů, kde se nám patří přebývat. A když se ocitneme na tom správném místě, bude to v údolí lásky a radosti“ (překlad pochází z knihy Obrazy z kulturních dějin americké religiozity) |
Muži nejprve pochodovali kolem místnosti. Uprostřed stálo několik žen zpívajících náboženské písně. Po zahřátí se všichni dali do zuřivého a chaotického tance. Zmítali sebou s neuvěřitelným nasazením, přerušovaným jen náhodnými výkřiky. Toto uctívání Boha pokračovalo až do absolutního vyčerpání tanečníků, kteří mnohdy končili na pokraji sil na podlaze.
Základem jejich věrouky byl boží dualismus - shakeři věřili, že Ježíš byl mužskou podobou Boha, Ann Lee ženskou. Z toho vyplýval také na svou dobu revoluční přístup k rovnosti pohlaví. Na každé úrovni vedení jejich komunit byli zastoupeni muži i ženy. Rozdíly panovaly pouze při rozdělení prací v osadách.
Pohlavní styk shakeři považovali za akt nečistoty. Žili proto v absolutním celibátu a mužská a ženské pokoje v shakerských domech byly striktně oddělené. Nemožnost plodit děti shakeři řešili prostřednictvím adopcí či lákáním rodin s dětmi, sirotků či lidí bez domova.
Farma shakerů ve městě Alfred ve státě Maine.
Fotografie z roku 1900 ukazuje domy a farmu shakerů
Otevřenost sekty dokazuje i to, že každý člen měl po dovršení 21 let na výběr. Mohl v komunitě zůstat, nebo svobodně odejít. I kvůli celibátu si mnozí zvolili druhou možnost.
Vymírající shakeři
V průběhu let shakeři vybudovali na severovýchodě Spojených států asi dvacet prosperujících osad. Proslavili se pěstováním a prodejem léčivých bylin, shakerské dílny produkovaly nábytek vyhlášený svojí dokonalou kvalitou a minimalistickým designem, připomíná server The New Yorker.
„Z shakerského programu prostoty všech věcí vzešla estetika, jedna z nejpozoruhodnějších původních estetik amerického kontinentu. Žádné ornamenty, samé hladké plochy, žádné formální experimenty, samé základní geometrické tvary - přímky a kruhy,“ popisuje unikátní nábytek shakerů Putna.
Shakeři stojí také za celou řadou vynálezů. Jako první údajně používali takzvané kompozitní materiály, vynalezli cirkulárku či pračku na ruční pohon.
Velký zlom v dějinách hnutí představovala americká občanská válka. Shakeři jako zatvrzelí pacifisté odmítali násilí a Abraham Lincoln je proto vyňal z povinnosti účastnit se bojů. Shakeři však nezůstali zcela stranou a pomáhali krmit a ošetřovat vojáky Jihu i Severu. Konec války přinesl pozvolný nástup průmyslové doby, se kterou shakerské hospodářské komunity nedokázaly držet krok.
Od počátku 20. století začaly shakerské vesnice pozvolna mizet. Svou roli hrál i celibát. Starost o sirotky převzal stát a konvertité, se kterými by do osad přišla čerstvá krev, podléhali lákadlům prudce se rozvíjející společnosti.
Dnes ve Spojených státech najdeme poslední fungující shakerskou osadu v Sabbathday Lake ve státě Maine, kde žijí poslední tři vyznavači učení Matky Ann. Všem už je hodně přes padesát.
Blížící se zánik sekty symbolizuje příběh Wayne Smitha, který byl ještě před deseti lety čtvrtým obyvatelem Sabbathday Lake. Když do vesnice dorazila reportérka listu Boston Globe, aby o shakerech napsala článek, zamiloval se do ní, hnutí opustil a oženil se s ní.
Shakeři se nevyhnutelného konce nebojí, přestože vědí, že s posledním z nich zmizí i jejich pozoruhodná víra. „Tak to bude. Hotovo. Můžeme jen doufat, že po nás zůstane důstojná interpretace víry, kterou jsme tady zanechali,“ říká Bratr Arnold Hadd, jeden z posledních tří shakerů na světě.
