To je ale také opravdu vše, co lze dnes říct s relativní jistotou. Zbytek zpráv o této události je spíše docela neuvěřitelnou přehlídkou všeho, čemu všemu jsou dnes lidé ještě schopní uvěřit, když to jenom trochu odpovídá jejich iluzorní představě současného světa nebo alespoň jejich politické agendě.
V tomto iluzorním světě chytré hodinky nahrávají na dálku ve vysoké kvalitě zvuky a možná i obraz a satelity je pak sledují dovnitř diplomatických budov. A zrovna na takový satelit se zpětně připojuje neuvěřitelně technicky zručná turecká rozvědka, stáhne si z hodinek přes orbit nahrávku a ještě ji pak obratem dodá americkým kolegům, se kterými opravdu upřímně spolupracuje.
Určitě to není tak, že by si na konzulátu někoho staromódně zaplatila a nastrkala tam normální štěnice. Tímto se jim podaří takřka obratem odhalit rozsáhlé spiknutí. Ve dvou pronajatých soukromých letadlech Gulfstream a ještě několika soukromými spoji „nenápadně“ přijede do Turecka saúdské komando, a aby si ho nikdo nevšiml, má diplomatické pasy a pouhých 15 lidí.
Celkem dost na to, aby se postarali o jedno tělo významného disidenta. Nejspíš tak, že si každý odveze jeden prst. Saúdský disident by totiž jinak publikoval článek ve Washington Post, který by si tady přečetlo určitě víc než dvacet lidí, a tím by pouštní království úplně zničil. Tomu je třeba zabránit za každou cenu.
Proto nakonec Američané i přes tureckou nahrávku z hodinek přijmou překvapivou oficiální verzi, že se na konzulátu 58letý svatebčan tak popral, až z toho zemřel. Ekvilibristickým spolknutím takhle nesmyslné výmluvy si USA zachrání největší vojenský kontrakt historie ve výši 110 miliard dolarů.
Konec thrilleru. A realita?
Také máte pocit, že tohle všechno je spíše z nějakého slabomyslného amerického thrilleru, kde se navíc střídali nejméně čtyři scenáristé? A že v téhle úplně nesmyslné historce prostě chybí odpověď na zcela základní otázku, tedy proč?
Proč by měl zemřít právě tenhle žurnalista? Proč právě na saúdském vládním úřadu v Turecku, tedy tak, aby o tom všichni věděli? Komu to poslouží a k čemu?
Podívejme se tedy nejdříve na oběť samu. V reálném světě racionálních rozhodnutí je jasné, že žádný článek žádného novináře ještě ani jediný režim nepoložil. Chášukdží byl navíc prominentní novinář s úzkými vztahy k saúdské vládnoucí rodině a vůbec žádný disident.
Když v roce 2017 přesídlil do Washingtonu, neorganizoval tu žádnou opozici, nesvědčil proti Saúdům v Kongresu. Právě naopak – stýkal se normálně s místním saúdským velvyslancem, kterým ale není nikdo jiný než sám bratr korunního prince Muhammada Bin Salmána, údajného zadavatele Chášukdžího násilné smrti.
V září loňského roku pak Chášukdží v USA publikoval článek, ve kterém kritizoval uvěznění 30 saúdských veřejných činitelů. Nikoliv ovšem přímo korunního prince a jeho politický program Agenda 2030, který navíc v kritice výslovně podpořil.
Ostatně celá jeho kritika byla spíše textem vysvětlujícím, že některé uvězněné zná osobně a oni všichni přece podporují „stranickou linii“ mladého nástupníka trůnu. Říci, že byl v kritice opatrný, je přehánění. Byl super opatrný, aby ukázal, že s ním bude řeč. Nakonec i viditelně byla, byť proběhla hodně jinak, než obě strany nejspíš chtěly.
Chášukdží se ovšem v minulosti kvůli svojí reformní agendě, což je ale něco, co korunní princ podporuje, skutečně několikrát dostal do problémů. Obvykle se saúdskými konzervativci a obvykle ho zachraňoval a zaměstnával princ Turkí, dlouholetý šéf saúdské rozvědky a velvyslanec v Londýně a Washingtonu.
Nejspíš se s Chášukdžím znali ještě ze starých časů z Afghánistánu od společného známého, jistého Usámy bin Ládina. Pokud tedy existoval nějaký racionální důvod k vraždě Chášukdžího, hledal bych ho tady. Ve vnitřních sporech saúdské královské rodiny, kde Chášukdží byl až trochu příliš blízko „starým reformátorům“, které se dnes mladý princ současně pokouší nejen odstavit, ale ještě obrat o jakoukoliv roli v historii agendy změn.
Když běháte léta mezi Turkím a Muhammadem bin Salmánem, je celkem pravděpodobné, že nezahynete na úder novinovým článkem. Pravdu se ovšem nikdy nedozvíme, protože nejsme saúdská vládní rodina. Ostatně, ani v ní to nebudou vědět všichni.
Pravděpodobnější je ale to, že motiv nikdo nepotřeboval, protože vraždu nikdo v plánu neměl. Zabíjet někoho nenápadně tak, že si na to přivezu půl tajné služby, a ještě na konzulátu, je přece plán tak hloupý, že by to bylo na rozpuštění celého saúdského zpravodajského aparátu.
Kdo všechno si mne ruce
Ještě složitější je to s odpovědí na otázku, proč měl Chášukdží zahynout na saúdském konzulátu. Istanbul je plný podstatně jednodušších míst, kde někoho zabijete zcela nenápadně a nikoli v ostře sledovaném objektu plném lidí pod stabilním dohledem tureckých zpravodajských služeb.
Tady už jsou jenom dvě možnosti – buď bylo nutné z vraždy obvinit Saúdy, anebo mají Saúdové nakonec pravdu, že vražda byla neúmyslná a náhodná. Pak ovšem zase nedává vůbec žádný smysl příjezd obřího týmu saúdských specialistů.
Existuje jedna možnost, která vysvětluje vše. Chášukdží měl být ve skutečnosti unesen, bránil se a při tom zahynul. Pokud platí, že nejspíš ledacos věděl na onu část královské rodiny, kterou se nyní Muhammad bin Salmán snaží porazit, jedině tato verze by relativně logičtěji vysvětlovala, proč se všechno dělo na konzulátu a proč přijelo do Turecka na 24 hodin tolik lidí.
V nedělním washingtonském ránu se Saúdové, zase klasicky polooficiálně, přiznali právě k téhle verzi. V sedmém saúdském pokusu o převyprávění pohádek Tisíce a jedné noci se nejspíš začínáme blížit k pravdě.
Nakonec nejjednodušší otázka – komu tohle všechno slouží. V první řadě Turecku, které prokazuje, jaký je dobrý americký spojenec, a dává si záležet, aby kontrast mezi Erdoganem a Muhammadem bin Salmánem byl pořádně veliký.
Turci nadšeně uveřejňují zpravodajské detaily celé operace, odhalují v novinách identity saúdských rozvědčíků, zasílají do CNN hezky ofocené pasy i s razítky čelných představitelů saúdské zpravodajské komunity.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, zatím bylo vyhozeno pět vedoucích představitelů saúdských služeb, včetně dvouhvězdičkového generála de facto odpovídajícího za válku v Jemenu. Hezky se podařilo Turkům pročistit konkurenční službu, kde nezůstal kámen na kameni, a to ještě vyšetřování ani nezačalo.
Saúdský problém nepřímo slouží také všem, kteří potřebují další kámen na Donalda Trumpa, a to ještě před volbami na začátku listopadu. A samozřejmě všem, kteří souboj o 110 miliard dolarů vojenského kontraktu a návazných dalších 350 miliard během deseti let prohráli, možná ale ne nadosmrti.
NGO monitorující svobodu tisku a vraždy novinářů mají další případ, kdy někdo zahynul pro svobodu tisku. Katařané a Íránci už určitě hledají, jestli by nebylo tureckému úsilí o likvidaci saúdské zpravodajské sítě čím přispět.
Mezitím New York Times uveřejnily další teorii, jak Chášukdží organizoval a financoval (to je obzvlášť zajímavé, z čeho asi) celosvětovou kampaň proti saúdským vládním trollům. Turci naznačili, že novinářovo tělo brzy najdou a že bude v koberci v lese u Istanbulu.
Chášukdží a jeho rodina by si minimálně zasloužili, abychom se dozvěděli pravdu. Namísto toho jsme zpět v úvodním špatném hollywoodském thrilleru, jenom právě dorazil jeho pátý scenárista.
