„To, co jsme našli v táborech [Sabra a Šatíla] v září 1982, se nedá popsat. V domech ležely ženy s roztrhanými sukněmi až k pasu a široce roztaženýma nohama, děti s podříznutým hrdlem, řady mladých mužů, kteří byli střeleni do zad poté, co byli postaveni do řady u popravčí zdi,“ napsal britský novinář Robert Fisk, který tábory navštívil jako jeden z prvních žurnalistů navštívil.
„Byly tam děti – zčernalí kojenci, kteří byli zabiti před více než 24 hodinami a jejich malá tělíčka už byla ve stavu rozkladu – pohozené na hromady odpadků. Šlo o masové zabíjení. Byl to válečný zločin,“ popsal Fisk.
 |
Masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla na jihozápadě Bejrútu 17. a 18. září 1982 spadá do libanonské občanské války (1975-1990), ale i do období palestinských útoků z Libanonu proti Izraeli.
To vedlo v červnu 1982 židovský stát k zahájení ofenzívy Mír Galileji s cílem vypudit ze země palestinské hnutí odporu, což se podařilo. Izrael pak okupoval asi polovinu libanonského území, z něhož se stáhl do června 1985, v květnu 2000 vyklidil i bezpečnostní pásmo na jihu země.
Masakru předcházela smrt prezidenta
Ve značně nepřehledné libanonské občanské válce byli místní křesťané vždy proti přítomnosti Palestinců v zemi. Libanonští muslimové ji ale schvalovali. Masakru předcházela smrt libanonského designovaného prezidenta, křesťana Bašíra Džamáíla, který zahynul při atentátu 14. září 1982.
Autorství útoku bylo dlouho přisuzováno Palestincům, později se k autorství přihlásily prosyrské milice. Soud až v říjnu 2017 vynesl za atentát tresty smrti nad dvěma Libanonci, členy prosyrských milic. Odsouzeni byli ale v nepřítomnosti a tehdy ani nebylo známo, zda byli vůbec naživu.
Animované drama Valčík s Bašírem léčí šokem |
V odvetu vtrhli o tři dny později křesťanští falangisté nejspíš pod vedením Elieho Hubajky – za nečinného přihlížení izraelských vojáků – do bejrútských palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla, kde za 36 hodin zmasakrovali mnoho set lidí, mužů, žen i dětí.
Počet mrtvých se nejčastěji odhaduje od 760 až do 2000 lidí, nejvíce z nich bylo Palestinců. Novinář Fisk odhadl v roce 2002 v článku pro list The Independent počet mrtvých na 1 700 a například palestinský červený kříž uvádí přes 2000 mrtvých v táborech.
Ministr obrany Šaron přišel o post
Oba tábory byly po celá 70. léta (od vyhnání Palestinců z Jordánska po takzvaném černém září v roce 1970) středisky palestinského hnutí odporu a jejích hlavních orgánů. Palestinští bojovníci byli ale z táborů na pokyn vedení odsunuti již koncem srpna a počátkem září 1982.
Kromě masivních protestů ze strany Palestinců měla akce v Bejrútu značnou odezvu i v Izraeli. Již 24. září proběhla v Tel Avivu čtyřistatisícová demonstrace (v tehdy čtyřmilionové zemi) a o čtyři dny později jmenoval premiér Menachem Begin vyšetřovací komisi.
Izrael požaduje po cizincích, aby nahlásili milostný vztah s Palestincem |
Ta 7. února 1983 zveřejnila své závěry: vina tehdejšího ministra obrany Ariela Šarona nebyla kriminální, ale politická. Neměl přehlédnout, že „falangisté jsou připraveni páchat krutosti a že nenáviděli Palestince“, a měl by z toho vyvodit osobní důsledky.
Podle komise se Šaron a izraelští generálové nepokusili dostatečně rychle a razantně masakr zastavit – kromě Šarona byl za masakr shledán nepřímo odpovědným i tehdejší náčelník generálního štábu Izraelských ozbrojených sil Rafael Ejtan.
Když ani poté Šaron, kterého Palestinci poté léta označovali za „bejrútského řezníka“, z křesla ministra obrany neodstoupil, 10. února následovala další demonstrace a o čtyři dny později vláda svým hlasováním zbavila Šarona křesla ministra.
Záminka pro Usámu bin Ládina
Pozdější libanonský poslanec a ministr Hubajka svou odpovědnost za masakr vždy popíral. V roce 2000 bylo v Libanonu zahájeno vyšetřování jeho podílu na masakru, koncem roku 2001 údajně hodlal vypovídat proti Šaronovi, který byl tehdy premiérem, u soudu v Belgii s tím, že může dokázat svoji nevinu a Šaronovu plnou odpovědnost.
Ještě před výpovědí byl ale Hubajka zabit při pumovém atentátu v Bejrútu v lednu 2002, vedení Libanonu z jeho vraždy obvinilo Izrael, ten to ale odmítl.
Konfederace Izraele a Palestiny. Nový plán míří do OSN, řeší otázku osadníků |
Francouzský dokumentarista Pierre Rehov, který natáčel s bývalými libanonskými vojáky, ve svém snímku Svatá země: křesťané v ohrožení tvrdí, že za masakr byl odpovědný právě Hubajka, a to i přesto, že jej Šaron údajně měl nabádat, aby se choval humánně.
Hubajkův bývalý osobní strážce Robert Marún Hátim ve své knize Z Izraele do Damašku zase napsal, že masakr nařídil Hubajka navzdory izraelským pokynům a ve snaze se chovat jako velitel „důstojné“ armády.
Šaron s přímočarostí sobě vlastní vždy tvrdil, že s masakrem „nemá žádný problém“.
Tábory Sabra a Šatíla byly ale v centru bojů i jindy. Již v červenci 1981 v nich bylo při izraelském náletu zabito asi 300 lidí a 800 zraněno. A v takzvané válce o tábory, ve které od května 1985 do dubna 1987 mezi sebou bojovali Palestinci a bojovníci šíitského hnutí Amal, bylo na 2400 osob zabito a 3500 zraněno. Tábory byly tehdy téměř zcela zničeny.
Podle novináře Fiska zmiňoval terorista Usáma bin Ládin Sabru a Šatílu jako jeden z důvodů útoku Al-Káidy na americkou vojenskou základnu u saúdského města Zahrán v červnu 1996, při kterém bylo při explozi bomby v cisternovém voze zabito 19 Američanů a jeden civilista.
