Vyšlo to najevo až nyní, při návštěvě českých novinářů.
Ráno 14. září 1954 odstartoval z letecké základny pod Stalingradem bombardér TU-4 s atomovou bombou na palubě.
V devět hodin třicet tři minut shodil svůj náklad z výšky osmi kilometrů, jen třináct kilometrů od městečka Tockoje nedaleko Buzuluku.
Jaderná puma o síle čtyřiceti kilotun (dvakrát silnější než americká puma, která vybuchla nad Hirošimou) vybuchla ve výšce 350 metrů. Jaderného testu se podle ruských zdrojů zúčastnili i českoslovenští generálové.
Irina Zalavinová, tehdy třicetiletá matka, dnes vzpomíná: "V okamžiku výbuchu jsem stála se synem na ulici a kupovala meloun. Oblohu prudce rozjasnilo bílo-růžové záření, které na několik vteřin zastínilo i slunce. Bylo to světlo jakoby z onoho světa."
Irina chlapce okamžitě popadla a běžela s ním domů. Stačila ho ještě posadit zády ke stěně, když přišla tlaková vlna výbuchu. Náraz vytrhl všechna okna i s rámy. Místnost zasypala skleněná tříšť. Manžel Iriny zemřel v roce 1971 na rakovinu vnitřností a onkologická onemocnění dnes trápí i jejího syna Valerie.
Vyčkávající sovětské motostřelecké a tankové pluky mezitím vyrazily do epicentra výbuchu, který prolomil obranu "protivníka". Důstojníci své vojáky už před cvičnými manévry uklidňovali: "Projet epicentrem? Nic hrozného. Dostanete stejnou dávku radiace, jako kdybyste šli v jednom roce dvakrát na rentgen."
Realita byla poněkud jiná. Jiný pamětník výbuchu, generál ve výslužbě Alexandr Michajlov, který v roce 1954 velel vojenskému výcvikovému prostoru u Buzuluku, říká: "Vyšel jsem z úkrytu a uviděl strašný obraz. Rozsáhlý dubový les před námi zmizel. Bojová technika byla roztavena ještě v několika kilometrech od epicentra. Akademik Kurčatov jen prohodil: Ten ‚míč' předčil všechna naše očekávání."
"Výbuch byl dlouhá léta přísně utajován, přesto o něm věděly tisíce občanů Buzuluku, Oremburgu a samozřejmě městečka Tockoje, které bylo hned na ráně. Ale ani nyní o té tragédii příliš nehovoříme. Nemocemi trpí příliš mnoho lidí," řekl MF DNES zástupce buzuluckého starosty Viktor Fogel.
Jakkoliv už není jaderný výbuch v Rusku utajován, pro české vojenské historiky je pekelný test na lidech zcela neznámý. Byť k němu byla přizvána i československá generalita. "Snad najdeme zmínky v archivech," doufá Eduard Stehlík.
V sedmdesátých letech pracovaly v blízkosti epicentra stovky českých naftařů na orenburském plynovodu. Zdeněk Prouza ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost říká, že tehdy už byla oblast bezpečná: "Když jste nás na explozi upozornili, zjistil jsem si, že šlo o nadzemní výbuch, u něhož je zamoření menší. Větší území zasáhne okamžité záření."
|
Lidé museli zažít peklo, říká Drábová Sovětský jaderný výbuch, při němž se na vojácích testovaly účinky radiace, pekelné teploty i tlakové vlny, nejsou pro předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Danu Drábovou překvapením. "V Nevadské poušti prováděli tyto nelidské pokusy i Američané. V tomto směru se chovaly obě velmoci stejně. Nikdy by mne ale nenapadlo, že se účinky jaderných zbraní budou zkoušet i na civilistech, tak jako jste mne na to upozornili vy. Jde o obrovskou a zcela nepřijatelnou novinku," přiznává Drábová. V čem jsou jaderné testy na civilistech zrůdnější než na vojácích? Vojáci jsou na podobné věci cvičeni a jsou proti radioaktivnímu záření vybavení i výstrojí či odmořovacími prostředky. Nechránění civilisté to museli u Buzuluku schytat na plné pecky. Těžko si představit, co museli tenkrát lidé v Oremburské oblasti prožívat. Muselo to být peklo. Na jaderný test se sovětští maršálové připravovali pět let. O čem to svědčí? K epicentru byla dotažena stáda skotu, značné množství vojenské techniky a vše bylo po výbuchu pečlivě zaznamenáváno, měřena byla úroveň radiace, nacvičoval se odsun nejvíce postižených vojenských jednotek i zasažených civilistů. Nechci, aby to vyznělo krutě, ale i na černobylské jaderné havárii bylo patrné, jak dokonale to mají Sověti natrénováno. Na tohle neštěstí zareagovala sovětská armáda bleskově a profesionálně. |
