„Války nevyhrávají generálové, ale učitelé a faráři,“ připomíná citát mnohdy připisovaný Otto von Bismarckovi ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužková. Právě tato kolektivní paměť země, její sdílený smysl pro vlastní historii, jsou rozhodujícími nástroji ukrajinské mobilizace. Ukazuje se, že na bojišti jsou o nic méně důležitým faktorem než zbraně.
„Ruské síly si razí cestu Ukrajinou, což je z velké části podněcováno jejich výkladem historie,“ napsal v časopise Foreign Affairs ukrajinský historik Georgij Kasjanov. Ten zasazuje dějiny do rámce konfliktu, který může vytvořit nový světový řád. „Historii však také pohání zuřivý ukrajinský odpor. I Ukrajinci mají vlastní chápání minulosti, které je motivuje k boji.
Hlavní ruský historik
O Putinovi se někdy v této souvislosti mluví nikoli jako o vrchním veliteli vojsk, ale jako o hlavním ruském historikovi. Půdu pro tuto válku připravil již svým pseudohistorickým spisem O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, který vyšel v červenci 2021. V tomto dokumentu Putin tvrdil, že Ukrajina je z historického hlediska neoddělitelná od Ruska. Putin se nezdráhal ani citovat výrok proroka Olega z 10. století: „Kyjev budiž matkou všech ruských měst“, říká se v něm.
Bývalý polský ministr zahraničí Radosław Sikorski si byl jistý, že k invazi dojde. Došlo mu to ve chvíli, kdy podle svých slov zjistil, že Putin tento spis nařídil zaslat každému sloužícímu ruskému vojákovi. V plánu stálo znovu provést to, co Rusko v minulosti opakovaně provedlo Ukrajině: vyhlazení jejích elit, rusifikaci její kultury a obyvatelstva a podřízení jejích zdrojů vlastním imperiálním potřebám. „Ukrajině mohl být podle Rusů přisouzen nanejvýš rolnický folklór, ale to, aby svět zemi vnímal jako svobodný a demokratický národ, který si sám volí svůj osud a spojence, bylo nemyslitelné,“ říká Sikorski.
Když Putin hovořil o tom, že se Ukrajina musí odzbrojit a ruština se stane jejím druhým úředním jazykem, nešlo jen o obnovení Ukrajiny jako součásti Ruska, ale o předstupeň k úplnému znovuvytvoření ruského impéria.
Během svého projevu ke Dni vítězství v Moskvě v květnu roku 2022 prezident řekl ruským vojákům, kteří se vrátili z ukrajinské fronty, že bojují za totéž co jejich otcové a dědové, za „vlast a porážku nacismu“. Ukrajinská revoluce z roku 2013 byla podle něj fašistickým banderovským pučem, vláda v Kyjevě juntou, rozšíření NATO anšlusem a EU dekadentní hrozbou pro ruskou kulturu. Rusko v roce 2022 bylo podle Putina jako SSSR v roce 1941. Zemí ohroženou invazí ze Západu.
Pocit křivdy a zrady
Spisovatelka Zabužková tvrdí, že hluboký historický pocit křivdy a zrady pohání nejen Putina, ale celou ruskou společnost. „Jen těžko hledat Rusy, kteří právě teď netonou v sebelítosti. Pocit křivdy je jedním z nejvýraznějších symptomů morálního rozkladu, který charakterizuje velkou část dnešní ruské společnosti,“ dodává spisovatelka.
Také Ukrajina bezesporu má svůj vlastní pocit historické nespravedlnosti. Ukazuje na Rusko obviňujícím prstem. „Ukrajinská historická zkušenost, bezvládí a boj, represe zevnějšku i těžce vybojovaná nezávislost, to vše zformovalo Ukrajinu v národ, který vidíme dnes. Národ odporující imperialismu, jednotný tváří v tvář nepříteli a odhodlaný chránit svou svobodu. Pro ukrajinský lid není svoboda nějakým vznešeným ideálem. Je to nezbytný předpoklad přežití,“ říká ředitelka Ukrajinského institutu v Londýně Olesja Chromejčuková.
Lustry a avataři: jak se válka podepsala pod ukrajinskou slovní zásobu |
Po získání nezávislosti v roce 1991 se identita Ukrajiny formovala delší dobu a soupeřily spolu dva narativy: jeden národní a nacionalistický, druhý sovětský a nostalgický. Mezi postsovětskými státy to nebylo ojedinělé, ale tento proces nebyl nikdy tak intenzivní a konfrontační jako právě zde.
Na Ukrajině se vedly bitvy o školní učebnice, památníky, výběr státních výročí, názvy ulic, státní archivy nebo status hladomoru... Za historického prezidentství Viktora Juščenka v letech 2005–2010 v zemi vyšlo 159 historických dekretů, z nichž se naprostá většina týkala dekomunizace Ukrajiny. Historie přitom byla zneužita. Například Ukrajinský institut národní paměti v letech 2014–2019 ovládla úzká skupina pravicových nacionalistů, kteří Ukrajinu definovali čistě etnicky protirusky.
Nepopulární vůdci, jakým byl i Petro Porošenko, se spoléhali na stále více rozdělující etnické apely na vlastenectví v domnění, že je to zkratka k udržení se u moci. V roce 2015 vláda dokonce vydala soubor „zákonů o paměti“, podle nichž se zpochybňování oficiálního, hluboce protisovětského pohledu na ukrajinskou minulost trestalo až desetiletým vězením.
Lekce učitele dějepisu
„Teprve s příchodem Volodymyra Zelenského a takzvané generace nezávislosti, tedy těch, kteří vyrostli po odchodu Ukrajiny ze Sovětského svazu, se země konečně začala zabývat otázkami minulosti, identity a jazyka citlivějším způsobem,“ uvádí Olga Onuchová ve své knize Efekt Zelenského. Teprve Zelenskyj, bývalý komik a herec zvolený v roce 2019, chápal skutečný význam historie.
Ve svém novoročním projevu v roce 2020 požádal Ukrajince, aby si položili otázku „Kdo jsem já?“. Poprosil je, aby nehledali odpověď tak, že ostatní odpovědi prostě vyloučí. „Naše pasy neříkají, zda jsme správný, nebo špatný typ Ukrajince. Není tam žádný zápis, který by říkal ‚vlastenec‘, ‚maloros‘ (hanlivý výraz označující ukrajinského rodáka bez národní identity), ‚vatnik‘ (hanlivý výraz pro proruského občana) nebo ‚banderovec‘ (hanlivý výraz pro ukrajinského nacionalistu). Říká: „občan Ukrajiny“, který má práva a povinnosti. Všichni jsme velmi rozdílní. Jde o to, abychom žili společně a s respektem,“ řekl tehdy Zelenskyj.
Bez proudu je 9 milionů Ukrajinců, Rusové drží jednotky podél hranice |
Právě on měl zásadní význam pro to, aby si Ukrajinci „uvědomili, že sdílejí bohatý společný osud, který přesahuje jazykovou, národnostní a náboženskou rozmanitost,“ říká spisovatelka Onuchová. Tato generace se nechtěla jen zbavit své ruskosti, ale najít novou ukrajinskou občanskou identitu spojenou s těžce vybojovanou představou společných hodnot. Jako ruskojazyčný žid z jihovýchodní Ukrajiny Zelenskyj dokonale demonstroval, jak se ruskojazyční Ukrajinci, včetně těch z východu, mohou plně ztotožnit s ukrajinským státem a vyjádřit své vlastenectví.
„To mělo velký význam, když začala válka,“ říká polský historik Adam Michnik. Tvrdí, že budoucnost Ukrajiny jako součásti Evropy měla vždy záviset nejen na západních městech Lvově a Kyjevě, ale také na městech na jihu a východě, Charkově a Oděse. „Není dnes už pochyb o tom, že pod Putinovými raketami si Charkov i Oděsa jednoznačně vybraly Evropu,“ dodává. Putin zkrátka napadl zemi, která již existovala a které už nerozuměl.
Brokovnice místo květin
Ruská tajná služba FSB ruskému prezidentovi krátce po začátku invaze hlásila, že přesila armády by mohla Kyjev obsadit a jeho vedení neutralizovat během několika hodin. Bohužel agenti FSB údajně zfalšovali údaje o proruských postojích, aby se zavděčili Moskvě. Výsledkem bylo, že mnozí ruští vojáci, špatně informovaní o invazi, byli skutečně zmateni ukrajinskými dobrovolnickými obrannými silami odhodlanými chránit svou vlast. Když dorazili do měst, jako je Cherson, nevítaly je květiny, ale brokovnice. „Ukrajina ve vašich zprávách a Ukrajina v reálném životě jsou dvě zcela odlišná místa,“ varoval Zelenskyj Putina v předvečer invaze. „Rozdíl je v tom, že ta druhá je skutečná,“ dodal.
Emigrace Rusům otevírá oči. Víc věří lidem kolem sebe než doma |
Třetí den invaze už bylo ruským velitelům zřejmé, že došlo k závažným chybám, z nichž se operace nikdy nedokázala plně vzpamatovat. Ruská pýcha a přílišná sebedůvěra vedly k chybným předpokladům, které misi sabotovaly.
Ukrajinci poměrně chytře vyhnali vojáky z kasáren, rozptýlili svůj arzenál nebo použili účinné klamání protivzdušné obrany. Protože věděli, že k tomu dojde, použili falešné stopy, kde se jejich protivzdušná obrana nachází. Rusové pak zasahovali všechna, jen ne ta správná místa. Deset měsíců po invazi sice odvrátila porážku Ukrajiny mimořádná odolnost a odvaha jejích obyvatel, ale nezaručila jí ještě vítězství.
Nejhloupější chyby dějin Ruska. Selhání jsou horší, než se ví, zjistil list |
„Je to spíše poker než šachy,“ definuje válku na Ukrajině ruský šachový velmistr Garry Kasparov. Na šachovnici jsou všechny figurky hlavou nahoru, kdežto poker je v podstatě hra s neúplnými informacemi. Hra, kde musíte hádat a podle těchto hádanek jednat,“ dodává. Nejtěžší je podle něj odhadnout, jak dlouho může druhá strana vydržet takovou míru destrukce, pokud jde o lidské zdroje, munici a morálku… „Každá strana musí zvyšovat náklady v naději, že nepřítel je blízko kolapsu,“ říká.
Kdo je tady mesiáš?
Přesto jsou již nyní oběti války obrovské. „V bojích zemřelo nebo bylo zraněno až 100 000 ruských vojáků,“ říká náčelník amerického generálního štábu Mark Milley. Rusové podle jeho odhadů od 24. února ztratili celkem 1 491 tanků, z nichž 856 jich Ukrajinci zničili, 62 poškodili, 55 Rusové opustili, Ukrajinci jich ukořistili více než 518. Rusko se tak, byť nedobrovolně, stalo nejdůležitějším dodavatelem zbraní pro Ukrajinu. Podle jednoho z propočtů USA vynaložily 5,6 procenta svého ročního rozpočtu na obranu, aby zničily téměř polovinu ruského vojenského potenciálu.
Postupné porážky na bojišti také poškodily pověst velké ruské armády. Nejprve Rusové museli „přeskupit“ na severu, když si uvědomili, že nemohou dobýt Kyjev a Černihiv. Dne 6. září přišel ohromující kolaps ruské fronty na severovýchodě v Charkovské oblasti. Dne 11. listopadu se Rusko stáhlo z přístavního města Cherson a ustoupilo z území, které jen o 40 dní dříve vyhlásilo za anektované a součást Ruska. Cíl vytvořit pozemní koridor do Podněstří, Ruskem podporovaného separatistického regionu Moldavska, jednoho ze západních sousedů Ukrajiny, prozatím opustili. Ukrajina uvádí, že od září získala zpět více než 8 000 km2 území okupovaného Ruskem.
VIDEO: Přežili jen zázrakem. Jak vypadá výbuch v bezprostřední blízkosti |
Rusko také zaplatilo daň v podobě ztráty diplomatické prestiže. Při setkáních se středoasijskými republikami se Putin někdy ocitá až v ponižujícím postavení. Pozitivní diplomatická podpora Ruska se nyní omezuje na Bělorusko, Severní Koreu, Sýrii a Eritreu. V jednom mezinárodním diplomatickém orgánu za druhým se objevuje nápis „Rusko není vítáno“. Čínský ministr obrany Wej Feng- čche v červnu prohlásil, že jeho země neposkytne Rusku ani jeden náboj, a vykreslil vztahy jako partnerství, nikoli jako spojenectví.
„Takovýto propad národní prestiže země ochromí schopnost jejího podnikání, vlády a především jejích obyvatel obchodovat a zapojit se do mezinárodního společenství. Bude to trvat roky, ne-li celé generace, a způsobí to větší škody než jakékoli hospodářské sankce,“ říká politolog Simon Anholt.
Jade McGlynnová, oxfordská akademička a autorka připravované knihy Russia’s War, vysvětluje, proč je pro Rusko tak těžké vzdát se Ukrajiny. „Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov například říká, že bez Ruska nemá Ukrajina žádnou historii. Ve skutečnosti je to ale naopak. Bez Ukrajiny ruské chápání vlastní identity, tento třetí Řím založený na pravoslaví, toto shromáždění všech ruských zemí, ve skutečnosti nefunguje. Nemůžete si hrát na mesiáše, pokud nedokážete přesvědčit etnické Rusy, aby se k vám připojili v kulturním společenství, zatímco vy jste je bombardovali. Proto bude pro Rusko velmi těžké se někdy smířit s tím, že tato válka selhala,“ uzavírá podle The Guardianu Glynnová.
