Váš film vznikl krátce po smrti Alexeje Navalného a sleduje reakci lidí v ulicích Moskvy. Co byl pro vás moment, kdy jste si řekla, že právě teď je potřeba tento příběh natočit? Vyrazila jste do ulic s jasným záměrem?
Neměla jsem žádný plán. Už dříve jsem si řekla, že až jednou přijde zpráva o Navalného smrti, odejdu z Ruska i s rodinou, s dětmi. O tři měsíce později jsme opravdu odešli ze země. Jakmile jsem se dozvěděla, že zemřel, koupila jsem letenky. Poté jsem vyšla s kamerou do ulic, abych viděla, co se děje, jaká je situace.
Natočila jsem i zásah proti lidem, kteří pokládali květiny u památníku stalinistických represí v Moskvě. Když jsem pak poslala svému synovi záběry, na kterých policie zadržela mladou ženu, poznal v ní svou studentku Aljonu, kterou učil angličtinu. Tehdy jsem se jí zeptala, jestli můžu natočit její příběh. Byla tou dobou ve vazbě. Propojila jsem ji s týmem právníků, kteří pomáhají lidem, jako je ona. Jeden z nich pracoval s Navalným nebo Borisem Němcovem.
I zdi tam mají uši, to je dědictví Sovětského svazu. Dnes je to tak hluboko zakořeněné, že se to otisklo do naší identity. Musíš být potichu. Nesmíš vyčnívat. Nesmíš mít vlastní názor. V Rusku sedí ve vězení spousta čtrnáctiletých či patnáctiletých dětí jen kvůli tomu, že dali lajk na sociálních sítích.
