Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvPodle zpravodaje ČT je na Ukrajině vidět řadu rozdílů. Když novináři putují z východu na západ, postupně se situace mění. „Byli jsme v oblasti bojů kolem Charkova, kdy jsme viděli zničené budovy, bez elektrické energie, plynu a tekoucí pitné vody. Poté jsme se vrátili do centra Charkova, kde fungují některé restaurace, kde je možné ubytovat se v hotelu, kde fungují v podstatě všechny služby.“
„Potom jsme se přesunuli do Kyjeva, který funguje úplně normálně, je tam letní nálada, válku tam připomíná možná hymna, která budí celé město vždycky v sedm hodin ráno,“ vzpomíná Papadopulos. „Zákaz vycházení platí od jedenácté večerní hodiny, bary a restaurace fungují do 22. hodiny. A potom jsme byli ve Lvově, kde ani nevídáte tolik vojáků jako v hlavním městě. Je možná přelidněný, ale atmosféra před válkou a během ní se tolik nezměnila.“
Od války si zachovávám odstup
Andreas Papadopulos natočil na Ukrajině během války množství rozhovorů. Natáčel mezi vojáky, zpovídal příbuzné obětí, lidi, kterým ruské bombardování zničilo domovy. „Slyšel jsem mnoho kolegů hovořit o tom, že na Ukrajině vystoupili z novinářské role a že se z nich během práce stali psychoterapeuti nebo že pomáhali uklidňovat lidi, se kterými hovořili.“
„Osobně to vnímám odlišně,“ konstatuje Papadopulos. „Jsem novinář, nikoho neobtěžuju, nikomu nepomáhám. Pro mě je důležité zachovat si odstup, podívat se na některé věci chladnou hlavu. V momentě, kdy zapojíte emoce, tak podle mě riskujete to, že budete nevědomě stranit jedné či druhé straně. Možná to zní příliš nihilisticky, ale já to tak mám nastaveno. Příběhy lidí si vyslechnu, něco mě dojme, rozloučím se, odvyprávím jejich příběh, a tím to pro mě končí.“
A jak podle zpravodaje ČT vnímají běžní Ukrajinci válku? Věří v celkové vítězství? Že se Kyjevu podaří získat zpět celé okupované území? „Běžný Ukrajinec ve velkém městě vám nic jiného neřekne. Není se co divit, a teď to neříkám nijak negativně, ale v rádiu a v televizi ani nic jiného neuslyšíte. Média jedou válečnou propagandu, takže se nesetkáte s ničím jiným než s odhodláním a přesvědčením, že válka skončí vítězně.“
„Ale je nutné si uvědomit, že během této války se nedělají žádné sociologické průzkumy. My nevíme, kolik Ukrajinců podporuje prezidenta Zelenského, kolik je pro takový nebo jiný scénář. Podle mého soudu stojí za prezidentem zřejmě většina národa. Sice mu před válkou padaly preference, ale hrdinským odbojem vůči ruské agresi si získal velkou část národa,“ myslí si zpravodaj.
„Ale my nevíme, co si samotní Ukrajinci pod pojmem vítězství vlastně představují. Jestli je to osvobození Chersonské a Záporožské oblasti nebo jestli si pod tím představují i osvobození Doněcka a Luhanska. Nevíme, jestli si pod tím představují i vyhnání teroristů z Krymu a návrat poloostrova zpět pod ukrajinskou správu,“ říká zpravodaj s tím, že o to důležitější jsou věrohodné informace novinářů přímo z válečné oblasti.
Nevěříme, že nás ohrožují Rusové
Podle něj je dojemné a silné hovořit přímo s lidmi na frontové linii. Ale často to vede ke zjednodušení. „Proto poskytnu dva konkrétní příběhy. Když například hovoříte s vojáky na frontové linii, s těmi, kteří vedou aktivně odboj, kteří opravdu válčí s Ruskem, kteří dnes a denně čelí ruské agresi, tak vnímáte jejich obrovské odhodlání.“
„A vedle toho zmíním zkušenost z Kramatorsku, což je město, které je tvrdě zkoušené od začátku ruské agrese a po celou tu osmiletou protiteroristickou operaci, která té válce předcházela. Byli jsme tam ve čtvrti, kterou zničila prokazatelně ruská raketa. Byli tam i ukrajinští vojáci, kteří pomáhali místním lidem s obnovou poničených bytů a my jsme se ptali, co lidé říkají na to, že jim ruská raketa poničila domy,“ vzpomíná zpravodaj.
Bylo pro něj překvapením, že místní prorusky smýšlející lidé jim odpovídali, že útok nemusela spáchat ruská armáda, ale klidně to mohli udělat Ukrajinci, kteří je trestají za to, že mají proruské smýšlení.
„Říkali: my už chceme jenom klid, ať je to Rus nebo Ukrajinec, nám to je v podstatě jedno. A tohle říkali dokonce přímo do očí ukrajinským vojákům, kteří nevěřícně kroutili hlavou. Odpovídali jim, že mají čtyři kilometry od místa útoku kasárna. Proč by přece něco takového měli dělat? Ale ti lidé na to absolutně neslyšeli. Nálady jsou opravdu různé,“ vzpomíná Andreas Papadopulos.
„Mám velkou zkušenost z Ukrajiny i z doby před válkou, jezdil jsem tam na reportážní cesty. Byl jsem v Charkovské oblasti kolem Vovčansku, což je město, kde 80 procent obyvatel bylo před okupací pro to, aby ruské jednotky přišly do města. Problém byl v tom, že oni tehdy absolutně vylučovali možnost, že by Rusové vtrhli do země s armádou a ostřelovali jejich města,“ navazuje reportér ČT.
Visingr: Mobilizace v Rusku? Přijde revoluce a Putin by padl jako carský režim |
„Oni říkali: Přece jsme ruští lidé, my jsme ti, kteří s nimi sympatizují,“ uvádí zpravodaj. „Pozor, není jich v těchto oblastech v tuto chvíli většina, ale je jich tam samozřejmě celá řada. Před válkou ještě říkali: Když Rusové přijdou, bude to po vzoru Krymu. Budeme mít vyšší důchody, jsme sovětští lidé, je jedno, jestli je to Rusko nebo Ukrajina. Neplatí to například o Charkově, což je město, které se pokusili separatisté v roce 2014 obsadit po vzoru Doněcku a Luhansku a nepovedlo se jim to.“
„Místní lidé je vyhnali a Charkov poté budoval ukrajinskou identitu. Ale v oblastech, které jsou teď cílem nejhorší ruské agrese, tak tam před válkou žili lidé, kteří si dokázali představit život pod ruskou správou. Ale teď, když se jich na to ptáte, tak oni se ptají, proč? Po válce bude určitě zajímavé sesbírat sociologická data, vyrazit do terénu a metodicky zjistit, jak se proměnily nálady místních lidí,“ uzavírá reportér ČT.
Jak se teď na Ukrajině žije? Jak důležitý je pro válku ukrajinský patriotismus a nacionalismus? Jak se Ukrajinci vypořádávají se svou národní identitou? Zažil zpravodaj okamžiky, kdy se bál? A jak by porovnal pomoc Ukrajině ze strany Polska a ČR? I o tom hovořil Andreas Papadopulos v Rozstřelu.
