Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Imperiální proud byl ve Spojených státech vždycky přítomen,“ říká Petr Kratochvíl. Připomíná Filipíny, Kubu i intervence studené války, které byly často v rozporu s mezinárodním právem. Dnešní Trumpova éra je ale podle něj v něčem jiná. „To, co teď vidíme nově, je nahý imperialismus.“
Rozdíl je podle Kratochvíla v tom, že Donald Trump už se ani nepokouší své kroky ideologicky obhájit. Podle něj Trump nerespektuje normy mezinárodního práva „...a podle všeho jim vlastně vůbec nerozumí.“
Legitimizace agrese a šokující vzkaz Evropě
Na otázku, zda Trump svým chováním legitimizuje Putinovu agresi proti Ukrajině, odpovídá bez váhání: „Zcela jednoznačně.“ Nejde prý jen o interpretaci – stačí číst, co americká administrativa sama říká.
Nahý imperialismusPolitolog Petr Kratochvíl označuje současné kroky americké administrativy za „nahý imperialismus“. Podle něj nejde o to, že by se Spojené státy staly imperiální mocností – imperiální prvek je podle něj součástí americké politiky už od 19. století. Nové je ale to, že administrativa USA se už ani nesnaží své kroky ideologicky obhajovat. „Donald Trump se ani nesnaží vyprodukovat nějakou imperiální ideologii, něco, co by jeho kroky legitimizovalo. Prostě říká, že Spojené státy mohou cokoliv – a tedy i on může cokoliv,“ říká Kratochvíl. Jediným limitem je podle prezidentových slov „jeho vlastní morálka“. A právě to podle politologa znamená zásadní posun: od systému pravidel a spojenectví k politice čisté moci. A výsledek? Eroze multilaterálního řádu, nejistota spojenců a rychlé přehodnocení bezpečnostních strategií v Evropě. |
Zmiňuje poradce Bílého domu Stevena Millera i národní bezpečnostní strategii z konce loňského roku. „Je tam dlouhá pasáž – extrémně kritická, která vyzývá ke změně režimu v Evropě. To je skutečně šokující,“ říká.
Kratochvíl upozorňuje i na paradox: zatímco Evropa je v dokumentu terčem útoku, Rusko téměř mizí. „Není tam skutečně žádná sekce věnovaná Rusku a jediné, co se tam říká, je, že chce Amerika přinutit Evropu ke strategické stabilitě s Ruskem.“
V americké rétorice vůči Evropě vidí Kratochvíl i prvky kulturní války. Strategie podle něj pracuje se slovníkem „civilizačního kolapsu“ a naráží na konspirační rámec „great replacement“ – tedy představu „nahrazování evropského bílého křesťanského obyvatelstva migranty“.
Podle Kratochvíla tím americká administrativa často mluví hlavně „ke svým vlastním občanům“, ne ke spojencům.
Přímé „povolení“ čínského útoku na Tchaj-wan podle Kratochvíla Trump nevyslovuje, ale v širší logice jeho uvažování se to objevuje. Připomíná Trumpovu vyhýbavou odpověď: „To záleží na čínském prezidentovi, co udělá. A vlastně stojí: stejně jako já si můžu dělat cokoliv minimálně v západní hemisféře, například ve vztahu k Venezuele.“ V podtextu je podle něj stejný princip: transakce, síla a sférický nárok.
Konec Západu?
Kratochvíl nevěří, že by se mezinárodní prostředí dalo jednoduše normalizovat, „vrátit zpátky před Trumpa“, i kdyby po něm přišel v USA k moci demokrat.
„V mezinárodním prostředí mám pocit, že jednotný Západ je prostě pasé,“ říká. Nikdo prý nemůže stavět bezpečnost na tom, že každé čtyři roky bude čekat, zda nepřijde „Trump číslo dva nebo tři“. Výsledkem mohou být i scénáře typu „spící NATO“: aliance by formálně existovala, ale aktivovala by se „jenom v okamžicích krize“.
Budíček pro evropské elity podle něj nastal v souvislosti se situací kolem Grónska – ve chvíli, kdy USA začaly mluvit o získání území „buď po dobrém, nebo po zlém“. Právě tehdy se podle Kratochvíla evropská reakce zlomila z vyjednávání do strategického uvažování.
Přesto Kratochvíl odmítá obraz kolabující Evropy. Odkazuje na průzkum European Council for Foreign Relations: na otázku, zda EU může hrát roli srovnatelnou s USA či Čínou, odpovídali lidé mimo Evropu ve velké většině „ano“. „A jenom Evropané odpovídali ne,“ říká.
Evropané jsou podle něj paradoxně nejvíc skeptičtí i ke své vlastní budoucnosti – a část viny dává domácím politikům, kteří dlouhodobě pěstují dojem, že „je všechno špatně“.
Poučení pro Česko: být v jádru, ne na chodbě
Pro malé a střední státy je podle Kratochvíla eroze pravidel nejhorší možná zpráva. „Mně je nepochopitelné, jak to někdo může tuto situaci oslavovat,“ říká.
Velmoci se v takovém světě „nějakým způsobem“ prosadí, ale Česká republika podle něj potřebuje předvídatelné prostředí a pravidla.
A jak by se mělo Česko zachovat? Podle něj je odpověď jednoznačná: „Je nutná hlubší integrace. Jednoznačně.“
Trump mě zklamal. Dělá katastrofální chyby, ale má i úspěchy, říká Joch |
A pokud se bude formovat užší evropské jádro, Česko si podle něj musí položit jednoduchou otázku: „Chceme být v jádru, které o těchto otázkách rozhoduje? A nebo chceme být někdo, komu je to pouze oznámeno?“
Pohřbil Donald Trump transatlantickou spolupráci s Evropou? Je NATO, tak jak jej známe, mrtvé? Mohla by se Evropa ubránit Rusku sama, bez Ameriky? A měla by Evropa přehodnotit svou jadernou doktrínu? I na to odpovídal politolog Petr Kratochvíl v Rozstřelu.
