Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvZažíváme podle vás začátek třetí světové války?
Zatím tam rozhodně nejsme, ani zdaleka. Ale je pravda, že současná globální situace je mimořádně nestabilní. Řada regionálních konfliktů přešla do horké fáze. A podle mého názoru je to všechno důsledkem vývoje ve Spojených státech – konkrétně toho, jak se USA stahují z globálního vedení a správy světového řádu. Právě to má zásadní dopady. Konflikty, které dnes sledujeme – mezi Arménií a Ázerbájdžánem, Íránem a Izraelem, nebo Indií a Pákistánem – podle mě souvisejí právě s touto změnou paradigmatu v americké zahraniční politice.
A může to podle vás opravdu skončit globálním konfliktem? Hrozí to?
Potenciál k přerůstání regionálních konfliktů do širšího globálního rozměru dnes mají tři hlavní ohniska. Prvním je bezesporu tchajwanská úžina – napětí mezi Čínou, Tchaj-wanem a Spojenými státy. Kdyby došlo ke střetu, mělo by to okamžité a velmi vážné ekonomické důsledky. Druhou oblastí je Blízký východ, kde je konflikt – zejména v Gaze – extrémně brutální, ale zatím stále geograficky omezený. A třetím rizikem je východní Evropa. Tam se ale bavíme spíš o delším časovém horizontu.
Mnozí očekávali, že s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu dojde k uklidnění situace. Místo toho ale napětí roste. Vidíte to tak?
Je to tak – a dává to smysl. Spojené státy byly donedávna globálním hegemonem, když spojíte jejich vojenskou, ekonomickou, kulturní i institucionální moc. A když právě taková mocnost začne zpochybňovat samotné základy mezinárodního řádu, který pomáhala po druhé světové válce vytvářet – například když zpochybňuje článek 5 Severoatlantické aliance a své spojenecké závazky – pak je jasné, že to ostatní státy, ať už spojenci nebo protivníci, vnímají jako výzvu. Jako impuls, že teď je příhodná chvíle udělat krok, který by jindy nebyl možný. Takže ano – mnohé konflikty dnes vnímám jako důsledek politiky Trumpovy administrativy.
Co říkáte na to, že Benjamin Netanjahu navrhl Donalda Trumpa na Nobelovu cenu míru?
Popravdě mě to od Netanjahua vůbec nepřekvapilo. Když si vezmu, kdo z Trumpových současných spojenců a protivníků s ním ještě udržuje blízké vztahy, pak kromě Vladimira Putina zůstává právě Viktor Orbán a Benjamin Netanjahu. Takže si umím představit, že pro Netanjahua to byl čistě pragmatický krok – nic ho to nestojí a může mu to pomoct. Víme, jak Donald Trump reaguje na lichotky. Nevěřím, že by Nobelovu cenu opravdu získal, ale z hlediska taktiky je to z jeho strany vlastně docela chytrý tah.
Určitě jste zaznamenal výrok šéfa NATO Marka Rutteho, který deníku New York Times řekl, že pokud by Čína zaútočila na Tchaj-wan, mohla by požádat Rusko, aby zaútočilo na území Severoatlantické aliance. Je taková úvaha reálná?
Určitě. Podle mě je Rutteho výrok třeba chápat v kontextu přemýšlení o americké zahraniční politice – opět v souvislosti s Donaldem Trumpem. Trump má dvě zásadní tendence. První je izolacionismus – snaha stáhnout se ze světa a říkat: tohle se nás netýká, to nejsou vitální zájmy Spojených států. A za druhé, má hlubokou fixaci na Čínu. Ze všech ostatních regionů se Spojené státy pod jeho vedením stahují, s výjimkou Blízkého východu, ale o to silněji se soustředí právě na Čínu – jak to vidíme třeba v jeho obchodní válce. Tarify vůči Číně to jasně ukazují – Čína je pro něj úhlavní nepřítel. A právě v tomto kontextu je třeba chápat i Rutteho snahu – ukázat, že Evropa a Asie jsou propojené. Pokud chce Amerika oslabit Čínu, nemůže se stáhnout z Evropy. Spojené státy musí být přítomny i v evropském prostoru, protože ten je nepřímo součástí většího geopolitického boje, který se odehrává kolem Číny.
A máte svou teorii o tom, kdy a za jakých okolností by mohlo dojít k útoku Číny na Tchaj-wan?
Donedávna bych řekl, že pravděpodobnost byla poměrně vysoká. A to až do 20. ledna, kdy nastoupil do úřadu Donald Trump. Existuje známý koncept, který říká, že v období mezi lety 2025 až 2028 je pravděpodobnost útoku mimořádně vysoká. V roce 2025 totiž – podle odhadů samotného Tchaj-wanu – Čína získá vojenské kapacity pro invazi, ať už jde o letectvo, námořnictvo nebo pozemní síly. A rok 2027 bude navíc stým výročím čínské Lidové osvobozenecké armády – tedy symbolicky silný okamžik. K tomu připočtěme, že Tchaj-wan je klíčovým výrobcem polovodičů a Spojené státy na něm budou zřejmě závislé až do roku 2030. Všechno tohle donedávna činilo útok pravděpodobnějším spíš dříve než později. Jenže když se podíváme na to, co se děje v posledních měsících a čeho Donald Trump ve své politice dosáhl, vidíme v přímém přenosu kolaps amerického impéria, jak jsme ho znali – tedy impéria, které nestálo jen na vojenské síle, ale na kombinaci ekonomické, institucionální a kulturní moci.
Co to znamená?
Spojené státy prostě ztrácejí svou pozici. A to v řádu měsíců, někdy až týdnů. A jejich vlastní spojenci, jako třeba Kanada nebo Dánsko, se jich začínají logicky obávat. Když po nich Trump požaduje územní ústupky, když neexistuje žádná jistota v obchodních vztazích a probíhá neustálá tarifní válka, pak americký systém před našima očima kolabuje. Kdybych byl čínským prezidentem, nedělal bych teď nic. Ano, Čína má své vnitropolitické problémy, ale v tomto směru stačí vyčkávat a sledovat, jak si protivník sám pod sebou řeže větev. Strom americké hegemonie, budovaný sedmdesát let, se hroutí zevnitř. A v okamžiku, kdyby Čína zaútočila, došlo by paradoxně k efektu, že spojenci by se znovu semkli kolem Spojených států: Evropská unie, Jižní Korea, Japonsko. Pro Čínu je za daných okolností výhodnější nedělat nic. Jen čekat, jak daleko ten proces amerického oslabování zajde.
Hostem pořadu Rozstřel byl profesor Petr Kratochvíl z Ústavu mezinárodních vztahů.
A proč to tedy Donald Trump dělá?
To je otázka, kterou si klademe často. A právě tady se často objevuje snaha zpětně racionalizovat jeho kroky. Třeba známý neorealista John Mearsheimer se pokouší v Trumpově chování nalézt nějakou velkou strategii. Ale já mám za to, že žádná neexistuje. Trumpova politika je chaotická, nekonzistentní a jednoznačně Spojeným státům škodí. Už jenom to, že vůbec nechápe princip pozitivního součtu – že výhra jedné strany nemusí znamenat prohru druhé. Nerozumí multilateralismu, nechápe význam dlouhodobých spojeneckých vazeb ani stabilního mezinárodního prostředí. Zaměřuje se výhradně na krátkodobé výhody, a to hlavně ekonomické. A i ty podle mě často slouží spíš jemu osobně nebo jeho rodině než zemi jako takové. Vzpomeňme třeba na jeho slavný „obchodní“ let do oblasti Blízkého východu. Tam lze sice vystopovat určitý kalkul, ale zdaleka ne ve prospěch amerických zájmů, spíš ve prospěch jeho vlastních kontaktů a sponzorů. A to je klíčové – tyto kroky nelze chápat v logice státního zájmu, ale spíše jako přímé sledování soukromého prospěchu.
Takže je nekompetentní?
Trump často působí, že globální politice vůbec nerozumí. Přistupuje k ní zjednodušeně – jako by šlo o tržní hru s jedním vítězem. Ale přesto to mnohdy funguje. Ne proto, že by byla jeho strategie geniální, ale protože za ním stojí ohromná americká moc, které se mnohé státy podřídí. Jenže snaha interpretovat jeho chování logicky nebo předvídat jeho další kroky je mimořádně obtížná. On sám svou nepředvídatelnost vydává za výhodu – ale žádná ucelená strategie v tom prostě není.
A co to bude znamenat pro Spojené státy do budoucna? Může se Amerika ještě vrátit do pozice globálního lídra? Nebo je její role nenávratně poškozena?
Je potřeba rozlišit dvě věci: hegemonii a velmocenské postavení. Postavení hegemona – tedy země, jejíž vojenská a ekonomická síla převyšuje součet několika dalších států – Spojené státy oslabují už delší dobu. Například Čína už v přepočtu na paritu kupní síly Spojené státy předběhla. Ale Spojené státy zůstávají supervelmocí – vojensky, technologicky, kulturně. Problém je, že americká moc nestála jen na síle, ale i na důvěře – že Spojené státy jsou spolehlivým partnerem, že budou garantem bezpečnosti, stabilním přístavem pro kapitál. Celý systém byl jako pavučina – a ve středu seděly Spojené státy. Nitky byly tvořeny finančními toky, institucemi, pravidly, dolarem jako rezervní měnou.
A to se podle Vás mění?
Ano, to se právě teď hroutí. Například Trumpovy výroky vůči Kanadě – kdy otevřeně vyhrožuje, že se „připojí“ ke Spojeným státům – nejsou brány jako vtip, ale jako hrozba. A to i v zemích, které byly donedávna nejbližšími spojenci USA. I kdyby v dalším období nastoupil v USA demokratický prezident. Neboť co když za čtyři roky přijde další Trump, někdo podobný? Důvěra v americký systém byla zásadně otřesena – a to je něco, co se nedá obnovit mávnutím kouzelného proutku. Donald Trump tímto přístupem zničil důvěru, která se budovala celé generace.
Pokud Čína zaútočí na Tchaj-wan, bude žádat Rusko o útok na NATO, tvrdí Rutte |
Takže liberální globalizace končí? Vracíme se k modelu koncertu velmocí?
Často se používá představa jakéhosi dějinného kyvadla – jednou máme impérium, pak koncert velmocí, pak multipolaritu, bipolaritu… Já jsem vůči tomu skeptický. Mnohem zásadnější je podle mě to, že se mění samotný charakter globálního kapitalismu. Ekonom Yanis Varoufakis mluví o přechodu od kapitalismu k tzv. technofeudalismu. A myslím, že na tom něco je. Typickým příkladem je spor mezi Trumpem a Elonem Muskem, který lze chápat jako střet mezi pokusem znovu posílit stát a mocí nového typu korporací. Těch, které kontrolují identitu, data, platformy. A na těch jsme dnes všichni závislí. Tenhle střet považuji za zásadnější než samotné otázky multipolarity. O budoucnosti rozhodne to, jestli přejdeme do éry technofeudalismu. A podle mě je ten proces téměř nevyhnutelný. Trump navíc v tom sporu zatím vítězí – právě proto, že má na své straně další americké miliardáře a firmy. I jeho poslední „velký krásný zákon“ šel přesně těmto strukturám na ruku.
Kdo bude v budoucím globálním uspořádání řídit svět, když to nebudou státy ani mezinárodní instituce? Může být jaderná válka posledním vzepětím národních států v éře slábnoucích hegemonů? Které státy by mohly mít zájem vyvíjet vlastní jaderné zbraně? Který z aktuálních konfliktů – Blízký východ nebo Ukrajina – je nejrizikovější pro bezpečnost Evropy? Vede Putin válku i proto, že ruská ekonomika je na ní zásadně závislá? Je jisté, že by Severoatlantická aliance přišla na pomoc, kdyby byl napaden stát jako Česká republika nebo Estonsko? Proti komu vlastně Evropa zbrojí, když zvyšuje své výdaje na obranu? I na tyto otázky odpovídal v analytickém rozhovoru profesor Petr Kratochvíl.
