V Rakká jste protestovala proti režimu autoritářského prezidenta Bašára Asada a později proti teroristické organizaci Islámský stát. V čem se protest lišil?
Za Asada se protestovalo a bylo běžné, že bezpečnostní složky střílely ostrými náboji do lidí. Lidé umírali během demonstrací. Na denním pořádku bylo i unášení a zatýkání aktivistů. Za Islámského státu se nestřílelo přímo, ale unášení a zatýkání se dělo stejně. Aktivistům dávali najevo, že to dlouho nevydrží.
Suád NaufalováSyrská aktivistka letos obdržela cenu Člověka v tísni Homo Homini, která je každoročně udělována na zahájení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jeden svět. V Rakká nejprve vystupovala proti režimu Bašára Asada a později proti Islámskému státu. Ze země utekla po výhrůžkách IS v říjnu 2013. Od roku 1994 učila na základní škole děti od 7 do 10 let. Pochází z deseti sourozenců, není vdaná a nemá děti. Nyní žije v Nizozemsku, ráda píše povídky. |
Co bylo impulzem, že lidé v roce 2011 vyšli protestovat proti Asadovi? Do té doby byl v Sýrii relativní klid.
Situace v Sýrii nebyla dobrá čtyřicet let. Člověk neměl právo říci ani slovo o svém názoru. Čtyřicet let žije jako majetek někoho, kdo mu nedovolí se pohybovat ani nic dělat. Myslím, že čtyřicet let bylo dost, aby lidé cítili potřebu ten režim svrhnout. Samozřejmě jiskrou bylo, když děti v Dará napsaly na zdi školy protirežimní hesla a tím to začalo.
Byla to i reakce i na arabské jaro, které probíhalo v Tunisku či Egyptě?
Mohlo to tak být. Revoluce v jiných zemích daly lidem větší kuráž, že také mají šanci režim svrhnout.
Co konkrétně lidem vadilo na Asadovu režimu?
Například desítky až stovky tisíc vězňů, kteří jsou obětí toho režimu od osmdesátých let, nestačí? Ekonomickou situaci vám popíšu na sobě: já jsem si jako učitelka po osmnácti letech nebyla schopná koupit jakýkoliv majetek. Celá ekonomika byla v rukou Asadovy rodiny, jeho bratranců... Všechna důležitá města držela mafie, která tam vládla.
O tom, kam až se dostala Sýrie, nejlépe svědčí, že když začaly nenásilné demonstrace s hesly, že lidé chtějí pád režimu, tak armáda, která by měla chránit zem a lidi, začala střílet na demonstranty. Až tam režim dovedl tuto zemi.
Stačilo si obecně porovnat Sýrii s jakoukoliv jinou aspoň trochu normální zemí a člověk viděl, jaký obrovský rozdíl tam je. Ti nejlepší a nejznámější intelektuálové končili ve vězení. Elita společnosti, nejvzdělanější lidé, utekli mimo Sýrii. Represe byla na takové úrovni, že pokud se někdo chtěl oženit, jeho dokumenty musela přezkoumat tajná policie. To je více než dost důvodů, aby lidé povstali proti režimu.
Proč se podle vás arabské jaro v případě Sýrie nepovedlo? V Egyptě a Tunisku lidé svrhli režim.
To je důkaz jen toho, že diktátor, který je u nás, je hlava všech diktatur a terorismu v celé arabské oblasti. Ten režim je, co se týče brutality, nejhorší. Není to jen za Bašára, ale už to bylo za jeho otce (Háfiz Asad stál v čele Sýrie od roku 1971 do své smrti v roce 2000, pozn. red.), který to všechno vybudoval.
Jaký vliv mají zahraniční mocnosti na tom, že Asad zůstává u moci?
Země, které podporují režim přímo, jako je Rusko, Írán či libanonský Hizballáh, prodloužily životnost režimu a dost mu pomohly, ale nejsou to jen ony. I ostatní státy, které tvrdí, že jsou se syrským lidem, ale zůstaly mlčet a netlačily na režim, se tak nakonec zodpovídají za to, co se tam děje. A za extremismus, který tam je v současnosti.
Pro osvobození Rakká od jednotek režimu si tam po pár měsících zřídil své centrum Islámský stát. Jak se tam islamisté objevili?
Islámský stát se na osvobození Rakká nepodílel. Byly tam jiné skupiny, například Fronta an-Nusrá a lokální skupiny. To trvalo dva měsíce, pak an-Nusrá předala město Islámskému státu. Ale nejsem vojenský expert, abych to přesně popsala, spíše jsme se to dovídali později.
Dva měsíce bylo město svobodné, jak fungovalo a jaká tam byla atmosféra?
Během těch dvou měsíců to bylo skutečně svobodné město, začali jsme vytvářet občanská sdružení. Asadovo letectvo Rakká stále bombardovalo, takže se vytvářely i dobrovolnické skupiny, které pomáhaly dostat lidi z vybombardovaných oblastí. Byla snaha vytvořit v rámci možností město, které by bylo vzorem pro ostatní osvobozená města v budoucna. Lidé byli dost nadšení, fungovali dobrovolně, po dvou měsících se to však začalo měnit s příchodem Islámského státu.
Co se po dvou měsících stalo?
Primárně ta občanská sdružení dostala oznámení, že se musí registrovat u úřadu, který tam Islámský stát vytvořil. Začalo se mluvit o tom, že demonstrace jsou zakázané z náboženského hlediska. Kdo chtěl působit jako dobrovolník, byl vyslýchán. Začali likvidovat ostatní skupiny Svobodné armády, aby Islámský stát byl ve městě sám.
Vy jste začala chodit sama před sídlo Islámského státu v Rakká s transparenty. Nebála jste, že vás můžou zabít?
Ten, kdo zažil střílení Asadových bezpečnostních složek na demonstracích, před jehož očima padli lidé, kdo viděl vybombardované celé budovy, pro něj už Islámský stát byl maličkost v porovnání s tím, co bylo předtím.
Na demonstrace však jdete s někým, ale před centrum jste chodila sama, to muselo být jiné.
Strach jsem samozřejmě měla hlavně první den, ale když jsem viděla reakci svých nepřátel, tak jsem měla více síly. Měla jsem pocit, že oni sami mají strach.
Jak na vaši odvahu reagovali vaši známí a rodina?
Rodina i přátelé měli strach. Často mě přesvědčovali, že to nemá cenu. Slýchávala jsem, že nenásilná demonstrace nemá smysl, že mě stejně jednou zlikvidují.
Co jste měla napsáno na transparentech?
Už je to delší dobu, takže si to moc nepamatuji. Transparenty jsem si schovávala na jednom místě, ale když jsem odjela, tak to spálili, aby to nikdo nenašel. Hesla byla například: „Mešity i kostely jsou místa pro velebení boha“, „My tady umíráme pod nálety a vy si užíváte života“ či „Nemluv o náboženství a nech mě ho vidět ve tvém jednání“, „Islámský stát nereprezentuje islám“.
Islámský stát později vyhlásil, že vás může kdokoliv zabít, a vy jste se pak ukrývala. Jaký byl život v úkrytu a kdo vám pomáhal?
Skrývala jsem se pouze dva týdny, pak jsem utekla ze Sýrie. Schovávala jsem se na různých místech u přátel. Ti mě dokonce zamykali, protože se báli, abych nešla ven.
Co se zlomilo po dvou týdnech, že jste se rozhodla odjet?
Dva týdny mě rodina a přátelé schovávali a tlačili na mě, abych odjela. Nakonec mi říkali: „Když se nebojíš o sebe, tak se alespoň boj o nás, protože my to můžeme také odnést.“
Islámský stát unesl vašeho švagra. Víte, co se s ním stalo?
Nebyl sám, uneseno bylo mnoho aktivistů. Nevíme, co se s nimi stalo.
Z Rakká jste odjela s rodinou?
Když jsem utíkala, tak sama. Ale později odjela i má sestra, které unesli manžela. Ta je v nyní v Turecku.
Cesta musela být nebezpečná, Islámský stát má kontrolní stanoviště, pro uprchlíky je těžké se dostat ze Sýrie a poté do Evropy. Jaká byla vaše cesta?
V době, kdy jsem odešla, tak Islámský stát nekontroloval celé město. Byly tam další lokální skupiny. Hraniční přechod, který není daleko od Rakká, tehdy IS neovládal, takže to bylo celkem bez problémů. V Turecku jsem pak požádala o azyl v Nizozemsku, kde jsem ho později dostala. Ta cesta pak pro mě nebyla nebezpečná.
V Turecku jste bydlela v azylovém domě či uprchlickém táboře?
Ne, pronajala jsem si byt, kde jsem devět měsíců čekala na vyřízení azylu.
Máte v současné době informace o tom, jak to vypadá v Rakká?
Trochu jsem v kontaktu přes Skype s lidmi, co tam zůstali. Občas si trochu promluvíme a mám částečně obraz o tom, jak to tam vypadá.
Jak se Rakká proměnilo za ty čtyři roky, co začala revoluce?
Život se změnil extrémně, vlastně skoro všechno. Změnilo se, jak lidé přemýšlejí, jak žijí, jejich ekonomická situace. Ti, kdo pracovali pro stát, nemají žádné příjmy. Představte si, že žijete ve městě, které nejprve bombarduje režim, pak spojenci a IS tam zavádí různé zákazy a příkazy. Ti lidé toho zažili až příliš moc. Změny jsou obrovské. Denně mají dvě hodiny elektřinu. Situace je velmi špatná, nejen v Rakká, ale možná v celé Sýrii.
Islámský státMOSUL: Islamisté zničili sochy z dob Asyrské říše LIBYE: Nová intervence by byla projevem zoufalství, míní arabista SKOT: Po boku Kurdů bojoval proti islamistům NOVÉ UNIFORMY: Islamisté mění image UPRCHLÍCI: Mrznou v domech bez oken, pomáhají i Češi JORDÁNEC: Islamisty podporují jen lidé s vymytým mozkem AFGHÁNISTÁN: Nahradí IS Taliban? MOSUL: Uprchlík popsal měsíce pod IS KOALICE: Kdo všechno bojuje proti islamistům KURDSKÉ BOJOVNICE: Islamisté se bojí zemřít naší rukou |
Jaký dopad to má například pro výchovu dětí, je ve městě hlad?
Opět nelze mluvit jen o Rakká. Jsou například oblasti, které režim obkličuje a zakazuje tam dovoz čehokoliv. Kolem Damašku je oblast, kde lidé včetně dětí umírají hlady. Nedá se moc hovořit o nějakém vzdělávání dětí. V Sýrii obecně není ani minimum potřeb pro důstojný život. Režim se snaží všemi způsoby, ať už obklíčením či nálety a zákazem dovozu potravin, dostat lidi až tam, že si řeknou, že už nechtějí nic jiného než jídlo, že už ani žádnou revoluci nechtějí. Ztratí kompletní naději.
V poslední době se hovoří o tom, aby se Západ spojil s Asadem, aby společně porazil Islámský stát. Co si o tom myslíte?
To mě úplně udivuje. Přece, kdo je hlavní nepřítel syrského lidu? Primárně je to Islámský stát, každý radikál je nepřítel společnosti, ale je to i Asad. Ten je pustil do země, a dokonce s nimi spolupracoval. To je jako bychom chtěli zabít hada a usekli mu jen ocas. Hlavní nepřítel, radikál a zločinec v oblasti musí být odstraněn a pak všechno ostatní padne s ním.
Asad si schválně udělal ze Sýrie místo boje s těmi radikály. Pozornost světa se tak přesunula ke zločinům těch radikálů a svět se přestal dívat na jeho zločiny. A bohužel je se svou politikou úspěšný.
Zapojujete se v Evropě do syrské opozice?
Ne, nejsem politik. Snažím se stranit politické opozice. Oni mají své zájmy a spojenectví. Já jsem ve spojení s normálními lidmi, kteří se chtějí zbavit toho režimu a neřeší vlastní zájmy. Chodíme na demonstrace a snažím se k lidem dostat to, co se děje v Sýrii.
Jaké to pro vás je sledovat válku zpovzdálí?
Je to bohužel pocit bezmoci, že člověk nic nemůže dělat. Dokonce mě napadá, že se tam vrátím, i když bych tam zemřela.
V pondělí večer jste převzala cenu od Člověka v tísni Homo Homini. Jak jste reagovala, když jste se o tomto ocenění dozvěděla?
Když jsem se to dozvěděla, tak jsem si pomyslela, že jsou v Sýrii lidé, kteří nejsou známí, ale zasloužili by si ji více. Ale zároveň jsem ráda, že vybrali někoho ze Sýrie. Je to malý důkaz, že jsme v právu, že možná v blízké době se za nás někdo postaví. Potřebujeme, aby nám někdo pomáhal nyní uvnitř Sýrie. Až padne ten režim, což doufám, že bude brzo, tak budeme potřebovat pomoc, abychom to dali dohromady.
