Pro server Novosti Donbassa jste pracoval už před „oranžovou revolucí“ v roce 2004, server Donetskaya Pravda jste zakládal krátce před vypuknutím protestů na Majdanu. Zaznamenal jste za tu dobu nějaké výrazné změny v podmínkách pro práci novinářů?
Měli jsme tady několik změn a zároveň výzev. Po oranžové revoluci v roce 2004 jsme na světové mapě svobody tisku měli modrou barvu, alespoň myslím, že byla modrá. To znamenalo poměrně dobré podmínky pro novináře, což nějakou dobu vydrželo. Pak nastoupil k moci Janukovyč a podmínky se razantně změnily, stejně jako barva na mapě svobody tisku. Šlo to ruku v ruce s celkovou změnou nálady ve společnosti po nástupu Janukovyče.
V současnosti píšete hlavně o veřejných činitelích a korupci. Lze vůbec v současné situaci na východě Ukrajiny rozlišovat, kde začíná a končí korupční jednání?
Tohle je samozřejmě velmi problematická věc. Na východě máme vojenský konflikt. Některé věci jsou zcela skryty novinářům. Vláda se je snaží skrýt. Ať už se jedná o některá zákulisní prohlášení nebo celou řadu dalších interních záležitostí na lokálních úřadech. Nyní se v rámci našeho nového novinářského projektu na východě Ukrajiny snažíme pátrat po určitém finančním zázemí separatistických vůdců a jejich napojení na ruské politiky a obchodní společnosti.
Oleksij Macuka
Je dlouholetý investigativní novinář z Doněcka. Pracoval jako editor pro regionální zpravodajský server Novosti Donbassa, který analyzuje už 10 let politiku, korupci a zneužívání autority. V srpnu 2011neznámý útočník zapálil jeho byt poté, co napsal několik článku o zpronevěřování veřejných fondů místními úředníky. V létě 2013 spustil nový projekt Donetskaya Pravda, kde píše hlavně o veřejných činitelích, útratách v místní samosprávě, zneužívání veřejných zakázek a korupci. Krátce poté on a jeho kolegové čelili hrozbám, obtěžování a zastrašování. Nyní vede Hromadske TV Donetsk a pracuje pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda. Zdroj: zanasiavasi.cz |
Jak obtížné je v současné situaci v Donbasu ověřování informací?
Ano, je to opravdu obtížné. My máme přímo v Doněcku tři novináře. Když mi napíšou o nějaké události, vždycky je žádám o fotografie nebo video, které jejich tvrzení jasně potvrdí. Snažíme se používat skrytá nahrávací zařízení. Teď nově používáme také malé letouny na dálkové ovládání opatřené fotoaparátem. Snažíme si pomáhat, jak jen to jde.
Mají lidé v Donbasu normální přístup k informacím a médiím?
Lidé, kteří žijí v oblastech mimo dosah separatistů, mají kompletní přístup k médiím. Lidé přímo v Doněcku pak mají přístup téměř znemožněný. Vůdci Doněcké lidové republiky blokují televizní vysílání i zpravodajské stránky. Lidé jsou však vynalézaví a stále častěji používají malé přenosné antény, prostřednictvím kterých chytají signál z oblastí, které jsou pod kontrolou ukrajinské armády. Tam však zprávy často hraničí s prokyjevskou propagandou.
Funguje na východě Ukrajiny ze strany separatistů nějaká forma cenzury?
Cenzura zde samozřejmě funguje, i když jinak, než by se dalo očekávat. Separatisté oficiálně nedají svolení ke vstupu do citlivých oblastí našim pracovníkům. Ti pak musí pracovat pod krycími jmény a přímo v doněckém regionu se pak nesmí příliš ukazovat na veřejnosti. Cenzura zde tak má spíše tuto podobu. Samotné zprávy ze západu země ani nejde upravovat, protože se k lidem oficiální cestou jednoduše nedostanou.
Jaké největší chyby podle vás dělají zahraniční média při informování o konfliktu na Ukrajině?
Hlavní problém západních médií je podle mě fakt, že často používají nesprávné termíny pro popis konkrétních věcí a událostí. Například když použijete slovo rebel pro popis separatistů, pro Ukrajince to má spíše pozitivní konotace. Proto by se měl podle nás v tomto případě spíše používat pojmenování proruští separatisté.
Vy se od počátku vaší kariéry pohybujete výhradně v oblasti investigativní žurnalistiky. Její stinnou stránkou bývá zastrašování novinářů, výhrůžky a někdy i pokusy o jejich zavraždění. Setkal jste se s něčím podobným?
Investigativní žurnalistika je pochopitelně hodně nebezpečná, nejen na Ukrajině. Snažíme se s tím bojovat, máme společná setkání i s kolegy ze zahraničí, kde se snažíme sdílet metody, jak předcházet vyhrožování a co nejvíce minimalizovat rizika naší práce. Já jsem například měl v jednu dobu policií přidělenou ochranku, trvalo to několik měsíců, když jsem pracoval v Doněcku ještě během vlády Janukovyče.
Až potom, co jsem o ochranku přišel, mi někdo dal výbušninu do auta. Problémem je v tomto ohledu také čas. Velké investigativní články si autor pamatuje tak půl roku. Pokud v tomto čase přijdou výhrůžky, dokáže si to spojit s konkrétním případem. Člověk, o kterém se psalo, si však článek pamatuje mnohem déle a odplatu si může schovávat hodně dlouho. Pak už je jeho případná identifikace obtížná.
Neříkáte si někdy, že by bylo lepší na investigaci zanevřít a přesunout se raději do klidnějších novinářských vod?
To ne. Já si myslím, že všichni novináři a všechna témata by měla být svým způsobem investigativní. Když píšeme o nové události či kauze, vždycky jsme zprvu na nule. Máme jen základní informace a musíme se do tématu ponořit hlouběji. Já žurnalistiku neberu jako prostředek ke sdělování základní faktů, ale jako nástroj, jak o problému zjistit víc. Jak najít něco, co by jinak zůstalo skryto.
Za pár dní uplyne rok od vypuknutí protestů na Majdanu. Ukrajina má však do ideálního demokratického státu stále hodně daleko. Jaký je podle vás hlavní důvod?
Nejdiskutovanějším problémem je pochopitelně fakt, že na východě země zuří boje a byl obsazen Krym. Hlavním problémem naší země je však podle mě stále korupce a neflexibilní rozhodování úřadu Petro Porošenka.
Jak vidíte Ukrajinu za pět let?
Jednoduchá odpověď je, že nevím. Je těžké říct, co se stane v následujících letech. Řekl bych, že to dost záleží na Vladimiru Putinovi. A hlavně na jeho náladě.
