Na jižním trávníku Bílého domu stojí natěšený a rozrušený dav spolu s novináři a televizními kamerami. Všichni tuší, že jsou svědky historické chvíle: je 9. srpna 1974, Richard Nixon o den dříve oznámil abdikaci a nyní se chystá sídlo amerických prezidentů navždy opustit. Strávil v něm 2 026 dní a odchází o dva a půl roku dříve, než měl v plánu.
A už je to tady: Nixon doprovázený viceprezidentem a svým nástupcem Geraldem Fordem kráčí po boku první dámy po červeném koberci k helikoptéře Marine One. V tmavém obleku s bílou košilí a kravatou se na schodech do vrtulníku ještě obrátí k davu. A pak, k překvapení všech zúčastněných, se široce usměje a roztáhne ruce a prsty rozevře do vítězného véčka.
„Tak nějak jsem zvedl ruku. Nevěděl jsem, jestli to byl pozdrav nebo mávnutí. Otočil jsem se a sedl si dovnitř. Slyšel jsem, jak vrčí motory a zavřel oči,“ popisoval Nixon o devět let později. „Je to smutné. Je to tak smutné,“ vzlykala jeho žen Pat, když se stroj odlepil od země.
Jedním z těch, kdo tehdy zmáčkl spoušť, byl i pětatřicetiletý Bob Daugherty z agentury AP.
Rodák z Kentucky je dnes považován za veterána branže, jako jeden z mála mužů ve své profesi se může pochlubit, že fotil devět prezidentů Spojených států. Nixona předtím doprovázel na návštěvě Číny, zachytil mírová jednání v Paříži, později i válku v Perském zálivu a nespočet olympijských her.
Jeho fotka je dokonalým symbolem konce Nixonovy dlouhé a bouřlivé politické kariéry i jeho buldočí povahy: zvednuté ruce s prsty ve tvaru V a vlajka Spojených států amerických v pozadí. Za sveřepým úsměvem však vřely emoce. O den dříve se dokonce při setkání s republikánskými zákonodárci rozplakal.
„Řekl nám, že naše země nemůže mít jen polovičního prezidenta. Pak se rozplakal a musel odejít z místnosti. A pak jsme se rozplakali i my,“ popsal atmosféru na setkání, které předcházelo Nixonově rezignačnímu projevu, senátor Barry Goldwater.
Těsná porážka s JFK
Neslavně se tak završila jedna z nejbolestivějších epizod americké politiky i pozoruhodná kariéra muže považovaného za jejího největšího bídáka. Trochu neprávem. Vždyť Nixonova administrativa vyvedla Ameriku z vietnamské agónie či normalizovala vztahy s Čínou a SSSR. Za jeho pobytu v Bílém domě také američtí astronauti poprvé přistáli na Měsíci.
Životní pouť Richarda Nixona začala v roce 1913 v kalifornském městě Yorba Linda, jeho otec byl řidičem tramvaje. Mladý Dick se ve čtyřicátých letech přihlásil k námořnictvu, prošel boji v Pacifiku a rychle šplhal po žebříčku vojenských hodností, až to dotáhl na poručíka u letectva. Po návratu do civilu se plně pustil do politiky a v roce 1946 se mu podařilo ve volbách do Sněmovny reprezentantů porazit úřadujícího demokratického kongresmana Jerryho Voorhise.
O pár let později si ho Dwight Eisenhower vybral jako svého viceprezidenta a rodák z Kalifornie si tak poprvé ozkoušel pobyt v Bílém domě. Na prezidentský post poprvé kandidoval v roce 1960, tehdy ale těsně prohrál s Johnem F. Kennedym.
Traduje se, že se stal vůbec první obětí televizních debat. Zatímco Nixon se před kamerami potil a po nemoci působil nezdravě, opálený JFK u diváků zabodoval. Nicméně Američané, kteří debatu pouze slyšeli v rádiu, hodnotili Nixonův projev jako přesvědčivější.
Fotka, která rozhodla boj o Bílý dům. Demokraty odrovnal trapas s tankem |
Zmocnit se Bílého domu se Nixonovi podařilo až v roce 1968, kdy demokraté byli hluboce rozštěpení kvůli válce ve Vietnamu. O čtyři roky později mandát s přehledem obhájil, jenže velmi brzy se nad jeho druhým funkčním obdobím začala stahovat mračna největšího politického skandálu v dějinách Spojených států.
Příběh Nixonova pádu se začal psát v polovině června 1972, kdy policie ve Washingtonu D.C. přistihla pět mužů, kteří se pod rouškou noci vloupali do ústředí Demokratické strany v komplexu Watergate. Při zatýkaní u nich nalezla značnou hotovost a navíc se zjistilo, že čtyři ze zadržených pracují pro CIA.
Novináři listu The Washington Post díky informacím od tajného zdroje s krycím jménem Hluboké hrdlo (podle veleúspěšného pornografického filmu) zdokumentovali, že stopy vedou k strašidelně znějící organizaci CREEP (Výbor pro znovuzvolení prezidenta) a nakonec i k samotné hlavě Spojených států.
Vyšetřování odhalilo rozsáhlé zneužívání moci Nixonovou administrativou, včetně ilegálních odposlechů a systematických snah o krytí aféry. Nejvyšší soud nakonec nařídil Nixonovi vydat nahrávky rozhovorů z Oválné pracovny, což by prokázalo jeho účast na spiknutí. Nixon nakonec tváří v tvář jistému impeachmentu oznámil, že odstoupí.
Když to dělá prezident....
„Nikdy jsem nebyl defétista. Opustit úřad před koncem mandátu se naprosto příčí veškerým instinktům v mém těle. Ale jako prezident musím upřednostnit zájmy Ameriky,“ sdělil v projevu, který k televizi přilepil celou Ameriku. Jedině jeho odchodem se podle něj mohl „zahájit proces uzdravení, který Amerika tak zoufale potřebuje“.
Jeho rozhodnutí vstoupilo v platnost následujícího dne v poledne, nástupcem se stal viceprezident Ford. Ten svého předchůdce o měsíc později omilostnil, čímž další vyšetřování aféry Watergate skončilo. Nixon se k ní vrátil o tři roky později, kdy se ho novinář David Frost zeptal, jestli prezident může v zájmu národa porušovat zákony. „No, když to dělá prezident.... tak to znamená, že to nelegální není,“ odvětil Nixon.
Proti všem. Jediná fotka přesně vystihla Trumpův postoj ke zbytku světa |
Po potupném odchodu z funkce se odebral do ústraní na své sídlo v kalifornském San Clemente. Napsal několik knih o mezinárodních vztazích a americké zahraniční politice a poslední roky svého života strávil kampaní za americkou politickou podporu a finanční pomoc Rusku a dalším bývalým státům Sovětského svazu.
Zemřel 22. dubna v roce 1994 v New Yorku na mozkovou mrtvici, deset měsíců po smrti své manželky. Na pohřbu se s ním rozloučili vysocí hodnostáři včetně prezidenta Billa Clintona. Nixona pochovali po boku jeho manželky Pat v rodném městě Yorba Linda.
