Páteční brzké odpoledne. Simferopolské předměstí, místo, kde se po dálnici vyjíždí směrem na Sevastopol. Ne úplně vábná lokalita, do níž lidé přijíždějí z jediného důvodu: nachází se tu autobusové nádraží Západ.
Dnes se tu ale shromáždilo víc lidí než obvykle. Mnohem víc. Na demonstraci za Ukrajinu, přesněji řečeno za to, aby Krym zůstal ukrajinský, jich přijely stovky. Od dětí až po důchodce. Stojí v řadě podél silnice, mávají transparenty a různě velkými ukrajinskými vlajkami.
"Krym je Ukrajina, Krym je Ukrajina!" skandují. A kolem nich poskakují zahraniční televizní štáby a ptají se pořád dokola na to samé: co budete dělat, až většina obyvatel poloostrova v neděli odhlasuje připojení k Rusku?
Vsaďte se, že touhle otázkou, jakkoliv jim už hlavou musela proběhnout tisíckrát, demonstrantům zaručeně zkazíte dosud (v rámci možností) dobrou náladu. Nejčastější odpověď zní: Nemám tušení. Nebo: Odjedu do Kyjeva. "Krym je Ukrajina! Krym je Ukrajina!"
Ti, co zažili rozpad SSSR, už nechtějí žít v chaosu
Paní Larisa, dvaašedesátiletá důchodkyně navlečená ve sportovní bundě, kterou měli ukrajinští olympionici na nedávných hrách v ruském Soči, skoro pláče. "Běžte na ruské ambasády ve svých zemích! Řekněte Putinovi, aby si odsud odvezl své vojáky! Já nechci válku! Pomozte nám!"
Pak už pláče doopravdy. "Zažila jsem SSSR a pak jeho rozpad. Všechen ten zmatek, ten obrovský binec. Už nechci žít v chaosu. Mám toho dost."
Říká, že jediné na co se obyvatelé Krymu (ti, kteří se nechtějí připojit k Rusku) mohou spolehnout, je Západ. "Ale Evropská unie podle mého jedná strašlivě pomalu. A na Ameriku Putin kašle," míní paní Larisa. "Krym je Ukrajina!"
Proč se vlastně tenhle mítink koná na samém kraji města? Proč ne v centru, na Leninově náměstí, kde pořád stojí velká socha otce světového proletariátu? Není to náhodou ze strachu?
Vždyť centrum města, Leninovo náměstí nevyjímaje, je přeci plné těch zelených lidiček, jak se jim tu říká. Mužů v neoznačených zelených uniformách, o nichž ruský prezident Vladimir Putin doteď tvrdí, že nejsou ruskými vojáky, ale členy místní domobrany.
Rustam, místní Tatar (rovněž třímající ukrajinskou vlajku) tvrdí, že místo bylo vybráno s ohledem na efektivitu. "Tam v centru zdaleka není tolik lidí. Jen se rozhlédněte, kolik aut tudy projíždí. Všichni nás uvidí," říká rozhodně.
Pravdu má minimálně v jednom: aut je tu opravdu hodně. Některá na demonstranty troubí souhlasně, povzbudivě. Jiná signalizují odpor, nesouhlas. Poznáte to jednoduše - na těch druhých vlají ruské vlajky.
Hlasujte za Rusko, hlásají billboardy před referendem
Mítink je pokojný, k potyčkám nedojde, s kým taky. Tady, na výjezdu z města. A jak to vypadá v onom centru?
Ano, zelené uniformované skupiny působí přinejmenším podivně, spíše však výhružně. Když kolem nich procházíte, bezděky ztlumíte hlas. Nebo se prostě začnete bavit o počasí. Ti lidé rozhodně nejsou příjemní a zkusit se s nimi dát do řeči může vskutku představovat jisté riziko.
Dalším neklamným důkazem nadcházejícího referenda jsou nesčetné billboardy, které vyzývají místní obyvatele, aby přišli hlasovat za Rusko. "Máte na výběr," hlásá jeden z nich. Ve skutečnosti to není pravda. V referendu si mohou lidé vybrat buď připojení k Rusku, nebo (zjednodušeně) nezávislost na Ukrajině s možností pozdějšího připojení k Rusku. "A kde je varianta 'Chceme zůstat s Ukrajinou?'," ptá se Adelina, další příslušnice místní tatarské komunity.
Večer se pak na Leninově náměstí, přímo pod otcovýma nohama, shromáždí místní motorkáři. Na silných strojích a s obrovskými vlajkami, tentokrát ruskými. "Aha, Putinovi kamarádi," utrousí mladý Ukrajinec Ihor, který teď pracuje jako překladatel pro jakýsi dánský televizní štáb.
Jinak ale život v Simferopolu vypadá na první pohled vcelku normálně. Až do té míry, že když v pátek večer hledáte místo, kde se najíst a dát si pivo, uspějete až na čtvrtý, pátý pokus. Všude je plno. Jak to bude příští týden?
