Naposledy odtud vzlétlo letadlo před devíti lety, od té doby slouží bývalé letiště v centru Berlína různým účelům. Na přistávací dráze se prohánějí Berlíňané na kolech a in-linech, vznikl zde totiž největší berlínský veřejný park Tempelhofer Feld. V terminálech sídlí policejní stanice, konají se zde sportovní i kulturní události. A především: od minulého roku v šesti hangárech funguje uprchlický tábor pro 2 300 lidí.
S takovým využitím zřejmě Albert Speer, nacistický architekt a jeden z Hitlerových ministrů, nepočítal, když v třicátých letech navrhl masivní přestavbu Tempelhofu. Komplex terminálů byl svého času největší světovou budovou. Letiště mělo sloužit hlavnímu městu Třetí říše a následně i celého světa. Tento plán však nevyšel.
Na konci druhé světové války letiště obsadili Sověti, načež jej při půlení Berlína na východní a západní část předali americké správě. Tím však veletoč kolem největšího německého letiště nekončí. Od června 1948, kdy Sověti uzavřeli veškeré přístupové cesty do západního Berlína a přerušili zásobování elektrickým proudem, do května následujícího roku sloužil Tempelhof pro takzvaný letecký most. Přistávalo zde jedno spojenecké letadlo za druhým s potravinami a dalšími zásobami pro víc než dva miliony odříznutých Berlíňanů.
Definitivně radnice letiště uzavřela před osmi lety. Minulý rok se však Tempelhof dostal opět do centra pozornosti. Město pod náporem uprchlické krize rozhodlo, že prostory využije pro ubytování imigrantů žádajících v Německu o azyl. Podmínky však podle dobrovolníků, kteří tábor provozují, nejsou ideální a lidé zde zůstávají déle, než je zdrávo.
Uprchlický tábor vznikl v hangárech loni na podzim:
4. listopadu 2015 |
Berlín je nejlepší!
„Tahle, tahle a tamta jsou moje sestry. Tahleta ne,“ vypočítává třináctiletý Ashlav výbornou angličtinou a ukazuje na hrající si tmavovlasé holčičky. K pokoji číslo D5 v hangáru 2 nás za ním, když jsme ji oslovili, přivedla jeho matka, pětatřicetiletá Lara. Sama totiž angličtinu příliš neovládá, a tak syn tlumočí. V berlínském uprchlickém táboře už sedmičlenná syrská rodina žije dva měsíce.
Syrská rodina v táboře v hangáru číslo 3 přebývá už dva měsíce.
„Čekáme na azyl, ale trvá to dlouho. Berlín je nejlepší! Byli jsme se předtím podívat v Dortmundu, protože tam je naše babička. Bydlení už má, ale azyl zatím také nedostala, jde to moc pomalu,“ říká Aslav a působí při tom starší než na svých třináct. „Je to tu dobré. Chtěli bychom ale svůj domov,“ dodává Lara.
V šesti starých hangárech v centru Berlína žije v současnosti přes 1 400 imigrantů. Z toho přibližně 650 mužů, 350 žen a 400 dětí. Počet obyvatel bývalého letiště nyní spíše stagnuje, noví imigranti zatím nepřicházejí. Loni však byla kapacita téměř plná, v táboře bylo přes dva tisíce lidí.
V obrovských halách jsou příčkami ze sádrokartonu vytvořeny pokoje beze stropu vybavené palandami, v každém přespává kolem dvaceti lidí, většinou dvě až čtyři rodiny. Každý hangár je vybavený umývárnou, toaletami a kuchyňkou.
Obývák v hangáru, nuda a konflikty
„Tohle by mělo být pouze nouzové ubytování, ale systém v současnosti nefunguje tak, jak by měl. Není dost bytů, takže lidé tady zůstávají příliš dlouho. V současnosti tady máme i lidi, kteří přišli v říjnu a listopadu,“ říká Theresa Jochamová z organizace Tamaja, která uprchlický tábor provozuje.
„Toto je v podstatě jejich obývák, nemají žádné místo, kde by měli větší soukromí,“ říká Jochamová, když míjíme rodiny posedávající na gaučích uprostřed hangáru. Naznačuje, že novinářská návštěva obyvatelům nemusí být příliš příjemná. „Žijí tady čtyři, pět měsíců a stále se nic neděje, takže jsou z toho sklíčení. Nechápou, proč to trvá tak dlouho,“ vysvětluje.
Stísněné podmínky a naprostá absence soukromí proto čas od času plodí konflikty mezi obyvateli uprchlického tábora. Loni v listopadu proběhla zatím největší rvačka asi sta lidí u výdejny jídla, zasahovat muselo asi 150 policistů.
Provozovatelé tábora se konfliktům snaží předcházet. „Máme tu lidi mluvící arabsky, persky, kurdsky a rusky. Společně vždy ubytováváme pouze ty hovořící stejným jazykem, aby se domluvili,“ říká Jochamová. Kromě rodinných ložnic jsou i místnosti vyhrazené pro svobodné, zvlášť pro ženy a muže. „Samotné ženy přicházejí jen vzácně. Většina svobodných lidí jsou muži mezi dvaceti a čtyřiceti. Starší lidé nad 55 let jsou tu také velmi vzácní,“ dodává.
Sousedé si zvykají
Kromě nedostatku soukromí obyvatele po dlouhých měsících v táboře sžírá jednotvárnost a nuda. Většina z nich totiž zatím nemůže legálně pracovat. Ty, kteří pracovní povolení mají, využívá organizace Tamaja při údržbě tábora nebo jako tlumočníky. Ostatním nabízí různé zájmové aktivity: „Dobrovolníci pořádají jazykové kurzy, různé sportovní aktivity, kurzy pletení a vaření. Děje se tu spousta věcí, ale neustále sháníme další dobrovolníky, kteří by pracovali na integraci uprchlíků. Dobrovolníků není nikdy dost,“ zdůrazňuje Jochamová.
Jak uprchlický tábor v centru hlavního města přijímají místní obyvatelé? „Snažíme se, aby si lidé v okolí zvykli na novou situaci. Máme už mnoho dobrovolníků ze sousedství. Organizují třeba distribuci oblečení mezi uprchlíky a v půlce května se má otevřít společná letištní kavárna, do které budou moci chodit obyvatelé tábora i lidé zvenku,“ říká Jochamová.
Aslav, jeho rodiče a čtyři mladší sestry však doufají, že tou dobou už budou jinde. Jejich sen nezní nereálně: mít v Berlíně byt, práci a chodit do školy.
