V přístavním městě Çesme od rána prudce fouká. Moře je rozbouřené a vlny naráží na kameny u pobřeží. Vítr cloumá i s většími loděmi v přístavu. „Už dva dny panuje bouře, tak teď uprchlíci nejezdí,“ varoval mě ještě v Izmiru reportér tamější televize A Haber Sefer Ayçe.
I kdyby však bylo moře klidné, nebyl by to restauracemi a hotely obsypaný přístav, odkud by uprchlíci vyráželi na cestu na řecký Chios. Běženci chodí podle místních po pobřežní silnici dál za město, kde asi čtyři kilometry na jih leží malá vesnice Çiftlik Köy. Právě tu podle nich vyhledávají.
Uprchlická krize zblízkaRedaktorka iDNES.cz v seriálu reportáží popisuje situaci uprchlíků v Turecku a na řeckých ostrovech. |
Když dorazím na pláž, dochází mi proč. Protilehlý Chios vypadá odtud vzdálený jen několik stovek metrů. Na pláži Pirlanta dlouhé jen pár set metrů však dopoledne není ani noha. O přítomnosti uprchlíků svědčí jen sem tam pohozené věci mezi stromy nebo v dřevěné budce, která pravděpodobně slouží v letních měsících turistům jako kabinka na převlékání.
„Teď tu nikdo není, ale včera jich tu bylo pět set,“ volá na mě postarší muž z jediného domu v dohledu. V oknech má tureckou vlajku a představuje se jako Ersen Kuru. Když zjistí, že jsem reportérka, nabízí mi, že mě za uprchlíky vezme. „Žijí tady v rozbořených domech v okolí,“ vysvětluje 58letý muž v němčině, která je pro něj druhou mateřštinou. Polovinu roku tráví u syna ve Švýcarsku.
Když vyrážíme na cestu z kopců, akorát schází na pláž skupinka mužů s igelitovými pytli a několik žen v hidžábu. „Vidíte, tady vám jdou,“ ukazuje Ersen a zdraví běžence. Jeho dům znají. Chodí si k němu prý občas pro vodu nebo nabít telefon. Žádné problémy s nimi nikdy neměl. Když vidí foťák, zakrývají si hlavu a schovávají se za stromy.
Migranti spí na zemi v rozpadlých domech u pláže Pirlanta kus za vesnicí Ceftik Köy než se nalodí na čluny. pic.twitter.com/m7YWiKE8PX
Pokračujeme tak s Ersenem do zmíněného domu, kde, jak doufáme, narazíme na další běžence. Cesta autem trvá sotva pět minut a na kopci potkáváme dodávku místní policie. Policista Mustafa a další dva strážníci se zbraněmi jedou zrovna na obhlídku zchátralých domů, a tak se k nám rovnou přidávají. „Jezdíme tam každý den. Někdy tam jsou, někdy ne. Když je najdeme, vracíme je autobusem do Çesme,“ říká mladý policista.
Na prvním stanovišti máme smůlu. V třípatrovém domě bez oken s tureckými graffity nikdo není. Policisté radí další místa, a tak se vydáváme po kamenitých cestách na okružní prohlídku vybydlených domů. Celkem projedeme další tři místa v pustině místních kopců. Všechna jsou prázdná. O tom, že tu ještě nedávno bydlely desítky lidí, však svědčí všechno okolo. Na zemi jsou rozložené matrace a sem tam pohozené záchranné vesty. Před jedním z domů leží i dětský modrý batoh s logem UNICEF.
Někde spí uprchlíci i pod širým nebem, říká Ersen a bere mě ke skalám, kde mi ukazuje rozložené krabice pod stromy a dvě ještě nedávno používaná ohniště. Skupinka, kterou jsme potkali předtím, už na pláži není. Když se s mým průvodcem rozloučím, narážím však na zbytek skupiny na nedaleké autobusové zastávce.
Celkem jich je sedm. Šest mužů a jedna žena a od pohledu jim není ani přes třicet. Podle mladíka se širokým úsměvem, který za skupinu mluví, přijeli všichni ze Sýrie. Kam míří a jak dlouho jsou na cestě, už mi však neřekne. Alespoň jejich cílová destinace pro dnešní den je však jasná. Společně nastupujeme do stejného autobusu zpátky do Çesme.
Nejčastější trasy běženců z Turecka na řecké ostrovy. Na nich se plánuje výstavba takzvaných hotspotů, podobných tomu v přístavu Mytiléné na ostrově Lesbos.
