Šestašedesátiletá Antoinette Farísová kdysi vážila 77 kilogramů. S o pět let mladším bratrem Sabajem se rozhodla nebýt na obtíž příbuzným a zůstala v syrském Homsu. Dnes váží 45 kilogramů, ale přežila. "Chtěla jsem umřít doma," vysvětluje, proč zůstala v obléhaném Starém Městě.
Jak pomociČeský červený kříž Distribuce potravin a přikrývek, poskytování zdravotnické pomoci a dodávky léčiv. Charita ČR Cena všech DMS 30 Kč, z nichž 27 Kč jde na pomoc Sýrii. zdroj: MF DNES |
Sourozenci bydlí v tmavém sklepním bytě v křesťanské čtvrti Bustán ad-Díván. Do bytu se sestupuje po schodech obložených krabicemi a kanystry s vodou. Právě do této části města se povstalci stáhli na konci dvouletého obléhání.
Antoinette a Sabaj zůstali podobně jako 21 jiných civilistů ve svém bytě uvězněni, protože se kvůli častému bombardování a bojům neodvažovali vycházet ven. Spali v obývacím pokoji, ložnice totiž leží příliš blízko ulice, a je v ní tedy nebezpečno.
"Chtěla jsem umřít doma," vysvětluje Antoinetta své rozhodnutí reportérům agentury AFP. Z pokoje je vidět vojáky, kteří na ulici vystřídali bojovníky opozice. Povstalci se z města stáhli minulý týden. "Nechtěli jsme být pro nikoho břemenem, ani pro své blízké. Radši jsme se rozhodli zůstat doma," říká Sabaj. Sám během obléhání zhubl o 27 kilogramů.
Jedli jsme natrhaný plevel
Sourozencům se podařilo přežít díky zásobám rýže, obilí a bulguru, tedy předvařené lámané celozrnné pšenice. Do února, kdy se dohodlo první příměří a z města odešla většina civilistů, pěstovali v krabicích rajčata a petržel, pak už ale nastala bída. "Trhali jsme plevel, který roste na ulici, a míchali ho s bulgurem. To jsme jedli třikrát denně," říká žena, pro kterou maso bylo jenom snem.
Sourozenci si sice poschovávali olej a sádlo pod podlahu, ale povstalci, kteří sami zápasili s nedostatkem, dvakrát přišli a skrýše vybrali. S povstalci se moc debatovat nedalo. "Říkali jsme si jen dobré ráno a dobrý večer," shrnuje Sabaj.
Sabaj je truhlář a s hrdostí ukazuje, jak dokázal rozdělat oheň k ohřátí čaje a kávy: zapálil buď vatu namočenou do pálenky, nebo svazek svíček, jejichž zásobu si pořídil na začátku bojů. Povstalci dodávali vodu ze studní a tu bylo nutné převařovat na ohni z větví sesbíraných venku.
Povstalci si chtěli půjčit tašku
Začátkem května oba šedesátníci, kteří byli bez elektřiny a telefonu odříznutí od vnějšího světa, najednou zjistili, že povstalci balí zbraně a zavazadla. "Několik se jich ptalo, jestli nemám tašku nebo sáček, aby si mohli odnést věci, ale neměla jsem nic," vzpomíná Antoinetta.
Po třech letech zastavené dodávky vody se na ulici objevila první cisterna. A pak přijeli první civilisté, mezi nimi sestra, kterou sourozenci neviděli dva roky. "Bylo to velmi dojemné, všichni zestárli," říká Antoinetta se slzami v očích. Po roce zase může kouřit a přiznává, že jí zatím plně nedošlo, co prožila.
Zvonek ohlašuje další návštěvníky - synovce s manželkou, které neviděli od června 2012. Obě ženy si padají do náručí, Antoinetta vaří kávu a upravuje květináče na stole. Jeden je ještě z Velikonoc a zdobí ho plastová vajíčka, na druhém je červená vánoční stuha.
"Přežili jsme to, ale stále to není ono," přiznává Antoinetta, která dodnes nespí. "Bude nám to trvat ještě dlouho, stejně jako celému Homsu," přitakává její bratr.
