Svobodu, nebo smrt! Jedním z Řeků, kteří se slavným mottem na rtech obětovali vlastní život za nezávislost svého národa na osmanské říši, byl i Athanasios Nikolaos Massavetas. Mezi povstalce ho přitom podle legendy přivedl chtíč. A ani ne vlastní.
Původně mladíka narozeného roku 1788 do zbojnické rodiny takzvaných kleftů čekala dráha duchovního. Už jako chlapce ho na ni vyslal otec, aby se zbavil hladového krku navíc. Zanícenému křesťanovi Athanasiovi se dařilo. Z kláštera svatého Jana Křtitele se brzy přesunul do Athén a stal se tamním diakonem. Církevní funkce mu později zajistila přízvisko Diakos, pod kterým je známý dodnes.
Zlom přišel, když bylo Athanasiovi devatenáct let. Jednoho osudového dne na přitažlivého mladíka svým chlípným okem pohlédl osmanský paša a začal mu dělat návrhy. Pobouřený Athanasios ho během potyčky zabil a aby jej nedostihla turecká spravedlnost, utekl do hor, kde právě řečtí rebelové plánovali boj za svobodu.
Athanasios se tak stejně jako kdysi jeho děd stal kleftem. Netrvalo dlouho a svými výkony na bitevních polích si získal pověst udatného válečníka. Jeho tehdejší životní styl však šel proti jeho zakořeněným křesťanským hodnotám, píše server Interestrip. Řecký bojovník se tak na nějaký čas vrátil do kláštera a svůj život znovu zasvětil Bohu.
Po zradě jednoho z přátel si pro něj přišla osmanská armáda a chybělo jen málo, aby byl Athanasios oběšen. Znovu však vyvázl a úkryt opět nalezl v horách. Jeho kariéra bojovníka za nezávislost se rozjela naplno. Stal se pravou rukou dalšího národního hrdiny Odyssea Androutsose a také členem tajného spolku Filiki Eteria, který už na svržení Osmanů pilně pracoval.
Revolucionář Athanasios se svou vlastní jednotkou kleftů z Rumélie ve středním Řecku byl pro sultánovy vojáky noční můrou. Turky vyhnal z významného města Levadia, zničil jim, co se dalo. V dubnu 1821 se za ním proto – cestou na Peloponés, kde chtěli odstranit klíčového generála Řeků Theodora Kolokotronise – vydali generálové Omer Vrioni a Köse Mehmed i s početnou armádou.
Proti nim stála desetkrát menší řecká jednotka. Krvavý boj ironií osudu probíhal nedaleko Thermopyl, kde kdysi slavný král Leonidás hrdinně čelil perské přesile. I k němu dnes někteří Athanasia přirovnávají. Patnáct set Řeků se rozdělilo na tři skupiny a Diakosova jednotka bránila most u Alamany. Část válečníků utekla, mnohé Turci pobili. Bylo po všem.
Ale i když měl řecký jáhen možnost uprchnout do bezpečí, odmítl a dál vedl prohranou bitvu s hrstkou osmačtyřiceti zbývajících mužů. Nakonec ho Turci vážně zranili a konečně dopadli. Osmanští generálové svého statečného soupeře, byť zabil stovky jejich mužů, obdivovali.
Chtěli jej přetáhnout na svou stranu. „Můžeš si zachránit život. Odvrhni své řecké kořeny, konvertuj k islámu a můžeš žít,“ nabídli mu. Athanasios však slavně pronesl: „Narodil jsem se jako Řek a jako Řek také zemřu.“
Po celém světě se nejen budovy zahalily do modré a bílé:
Happy Birthday, Greece!
— DrCoursaris (@DrCoursaris) March 26, 2021
200 years since your inspirational revolt against a ~400-year Ottoman oppression and our nation's rebirth.#GreekIndependenceDay 1821 - 2021#WorldTurnGreek #WeAreGreece
Ζήτω η Ελλάς! pic.twitter.com/e07dj2pMTY
Vábili ho na péči lékařů, vysokou hodnost v turecké armádě i krásnou dívku z Mehmedova harému. Nic nezabíralo. Druhý den ráno se tak dočkal funkce odstrašujícího příkladu pro ostatní řecké rebely. Když ho 24. dubna 1821 ve městě Lamia vedli na popraviště, Athanasios si údajně zpíval.
„Ach, v jakou to chvíli Hádes (podle některých verzí Cháron, pozn. red.) určil, že zemřu! Teď, když všude roste jarní tráva a větve jsou obsypané květy,“ nesla se průvodem vojevůdcova poslední slova, která se časem stala metaforou pro řeckou nezávislost a svobodu.
O pár chvil později, pouhý měsíc po vypuknutí osvobozenecké války, Turci odbojného mnicha zaživa nabodli na kůl. Bylo mu třiatřicet let.
Rozpoutali Řekové revoluci, nebo válku? Odpovídá historik Mark Mazower:
Boj s Turky poznamenala i občanská válka
Mučednická smrt Athanasia vystřelila mezi definitivní hrdiny řecké války Theodora Kolokotronise, popa Papaflessase či Georgia Karaiskakise, ale i hrdinku Laskarinu Bouboulinu. Armáda mu posmrtně udělila hodnost generála a u Alamany postavili sochu na jeho počest. A jeho rodnou vesnici Ano Mousounitsa přejmenovali podle něj.
Dodnes se po Athanasiovi jmenují ulice po celém Řecku. To bylo pod nadvládou Turků téměř čtyři století už od chvíle, kdy mladý sultán Mehmed II. dobyl pověstné Červené jablko neboli Konstantinopol, dnešní Istanbul.
Původní myšlenka vymanit se z područí tureckých pašů přitom vzešla od řeckých exulantů, a o významu opomíjených krajanů proto při výročním projevu ve čtvrtek mluvil i premiér Kyriakos Mitsotakis. Právě oni totiž už sedm let před začátkem války založili v Oděse společnost Filiki Eteria.
„Jiskru zažehli osvícení Řeci žijící zejména v Evropě a Rusku, kteří toužili po znovuzrození kdysi slavného národa, jenž byl úmyslně degradován na zemi chudých, nevzdělaných mas servilních vůči svým osmanským vládcům,“ upozorňuje portál GreekReporter a připomíná, že první vlajku revoluce vztyčila žena.
Zámožná vdova a majitelka námořní flotily Bouboulina ji 13. března 1821 postavila na ostrově Spetses a i později sehrála významnou roli v průběhu bojů. „Bez ní a bez jejích lodí by Řekové možná nezávislost nezískali,“ míní portál. A když potomci spartských válečníků z poloostrova Mani zaútočili na Osmany a dobyli město Kalamata, krvavé řežbě už nebylo úniku.
Evropa blahopřeje Řecku k narozeninám:
Happy National Day, Greece! Χρόνια Πολλά Ελλάδα!
2021 is a special year, marking 40 years of EU membership and 200 years since the Revolution.
Enjoy some European painting showing the milestones of the War of Independence. We celebrate with our Greek friends & @EEAthina! https://t.co/o8nUQUZdvy
Pětadvacátého března se za válku postavil i vlivný metropolita města Patra Germanos a v klášteře Agia Laura vztyčil řeckou vlajku. Řekové pak rychle dobývali další a další města. Tou dobou už náš hrdina Athanasios umírá na kůlu, ostatní Řeky však ještě čeká dlouhá cesta k vítězství. Osvobozenecká válka nakonec trvala přes osm let.
Za ta léta se odehrálo nespočet bitev, z nichž dodnes mnohé vynikají hlavně neuvěřitelnou přesilou, jaké povstalci čelili. Třeba v Gravii. Nedlouho potom, co Turci zdecimovali protivníky u Alamany, je znovu překvapila odhodlanost rozzuřených Řeků, když ve staré taverně obklíčili jednotku pod velením Odyssea Androutsose. Měli mít jasně vyhráno.
Mohutné oslavy zkrotil koronavirusPřestože skutečnou nezávislost získali Řekové až v červenci 1832, právě 25. březen 1821 si každý rok připomínají státním svátkem. Oslavy dvou set let řecké svobody se však kvůli stále nekončící pandemii koronaviru musely zčásti přesunout do online prostoru. Na památku jubilea byly vyraženy také pamětní mince. „Před dvěma staletími hrstka odhodlaných bojovníků pozdvihla prapor nezávislosti. Dali do pohybu proces, o jehož konci se jim ani nesnilo. Ale s pomocí spojenců hrdinsky bojovali a získali svobodu,“ prohlásil na Akropoli premiér Kyriakos Mitsotakis. Zdravici Řekům poslali politici z celého světa včetně českého prezidenta Miloše Zemana, vládce Francie Emmanuela Macrona či šéfa Bílého domu Joea Bidena. Specifický dárek pak dala Athénám tamní belgická ambasáda, která řeckým zdravotníkům poslala dva tisíce vaflí a deset kilogramů čokolády. Po boku řeckých politiků během vojenské přehlídky pak stáli ruský premiér Michail Mišustin, francouzská ministryně obrany Florence Parlyová a britský princ Charles. Právě jejich země kdysi Řecku proti Turkům pomohly. U památníku neznámého vojína řecká prezidentka Katerina Sakellaropulosová s britským princem položili věnce. Ulice vyzdobily stovky řeckých vlajek i bílé a modré květiny. Do nebe se také vznesl speciální letoun, který hodinu a půl létal nad Peloponéským poloostrovem, aby ve vzduchu vytvořil číslici 200. Zvláštní let měl číslo A3 1821. Zobrazit více Sbalit |
Jenže. Řekové se nezalekli ani kanónů a v počtu údajných 120 mužů pobili stovky nepřátel, zatímco sami měli ztráty minimální. Podobný průběh se opakoval i v důležité bitvě u Valtetsi a Řekové začali nabírat sebevědomí, formovat se do organizovanějších vojenských jednotek a brzy bojovníky osmanské říše masakrovali ve velkém.
Úspěšně obsadili i klíčové mocenské centrum Turků, město Tripolis. A rozpoutali peklo. Řekové zavraždili ženy i děti, muslimy i židy, Turky i Albánce. Tisíce lidí.
„Ostatní zvěrstva Řeků bledla před odpornými scénami po vpádu do Tripolisu. Vraždění bylo tak obrovské, že si sám Kolokotronis zapsal, že se kopyta jeho koně od brány až k citadele nedotkla země. Jeho cesta k triumfu byla poseta těly,“ napsal historik W. Alison Phillips.
Turci rebelům masakr nezapomněli (doslova, na tureckých sociálních sítích trendoval hashtag „1821Genocide“), ostatně sami za sebou nechávali nekončící seznamy obětí.
Do dějin ovšem vešel hlavně masakr na Chiu z března 1822. Osmanská vojska tehdy půl ostrova vybila, půl zotročila. A přitom velká část obyvatel se k revoluci údajně ani nechtěla přidat, jakkoliv je krajané přemlouvali. Počet zavražděných se uvádí mezi 20 a 52 tisíci. Hrůzné výjevy pobouřily Evropu a malíře Eugèna Delacroixe inspirovaly k obrazu Vraždění na Chiu.
V průběhu let padli i někteří další hrdinové, včetně slavného britského básníka George Gordona Byrona, který podlehl nemoci po bitvě u Mesolongi. Zároveň s výměnami brutalit mezi řeckými a tureckými vojsky zuřila v budoucím moderním Řecku ještě jedna válka, ta občanská.
Spory mezi hlavními postavami hnutí celé úsilí na téměř dva roky vážně oslabily a vedly i k vraždě prvního řeckého prezidenta Joannise Kapodistriase. „Kolem roku 1827 už Turci znovu ovládli Athény i většinu řeckých ostrovů,“ píše encyklopedie Britannica.
Řecko-osmanské boje ostatní evropské státy sledovaly nejdříve s nedůvěrou a nezájmem, postupně se ovšem přiklonily na stranu Řeků. A když viděly, že se jejich snaha začíná míjet účinkem, přišly jim na pomoc. Zapojili se hlavně Rusové, což si Britové a Francouzi brzy vyhodnotili jako geopolitickou hrozbu a přidali se taky.
Společně pak v námořní bitvě u Navarina potopili turecko-egyptskou flotilu. Vítězství revoluce bylo nablízku. Stačilo už jen podepsat několik úmluv, aby sultán Mahmud II. kapituloval.
Z podrobené kolébky demokracie se v horkém řeckém létě nakonec roku 1832 stalo nezávislé království, které do začátku kromě půjčených evropských peněz dostalo také mladého panovníka Otu I. Řeckého. I ten si ovšem na svůj nový život musel počkat, než dospěje.
Vzkaz Řekům od premiéra Kyriakose Mitsotakise:
