Ruská média Sečinovi podle časopisu Forbes přiřkla titul nejděsivějšího muže na Zemi. A podle magazínu TIME patří mezi stovku nejvlivnějších lidí světa. „Zatímco ostatní s radostí jen odsávali zisk, Sečin chtěl neustále dobývat,“ vykreslil jeho obchodního ducha v první dekádě nového tisíciletí analytik Vladimir Milov.
Putinovi mužiKdo jsou muži, kteří rozhodují o směřování Ruska a uvádějí do reality rozhodnutí Vladimira Putina? Každý víkend vám iDNES.cz nabízí profil jednoho z představitelů ruské mocenské elity - ať už jde o muže, kteří šéfují bezpečnostnímu aparátu, velí šikům ruských vojáků, řídí hospodářství či propagandu ruského režimu. |
Igor Sečin tehdy jako šéf představenstva státního podniku Rosněfť šéfoval pohlcení zbytků Jukosu, ropného molochu vlastněného nejbohatším Rusem a Putinovým politickým oponentem Michailem Chodorkovským. Jukos kdysi vytěžil každý rok zhruba tolik ropy jako celý Irák, ale kremelskému aparátu se ho podařilo vyřídit během tří let.
Nepohodlný oligarcha Chodorkovskij skončil na čtrnáct let ve vězení, rok před koncem trestu ho Putin omilostnil. Jeho firma dostala pokutu v řádu desítek miliard dolarů za daňové úniky a úřady zároveň zmrazily její účty, takže ji neměla z čeho zaplatit.
„Z informací, které máme, se dá vyvodit, že Igor Sečin byl jedním z hlavních plánovačů a vůdců aféry Jukos,“ řekl iDNES.cz analytik Václav Lídl z Asociace pro mezinárodní otázky. „Když se na to podíváme zpětně, aféra Jukos znamenala zlom, kdy tahle dosavadní oligarchická vláda byla vystřídána siloviky, což jsou představitelé silových struktur - ať už to jsou tajné služby, armáda či policie,“ dodává.
Většina zkrachovalého Jukosu postupně připadla právě státní Rosněfti a její bývalí akcionáři se s Ruskem dlouhá léta o ztracené miliardy přou. Táhlá kauza o sobě dala znovu vědět koncem června, když belgické a francouzské úřady kvůli Jukosu obstavily majetek ruských ambasád a rozzlobily tím i samotného Putina (více se dočtete zde).
Faktické vyvlastnění Jukosu a převod jeho zařízení i infrastruktury pod křídla Rosněfti nebylo zdaleka jediným dobyvatelským kouskem, za který si Igor Sečin připisuje zásluhy.
Státní firma, ve které v květnu 2012 získal křeslo generálního ředitele, se kromě desítek vrtů a rafinerií napříč Ruskem pyšní i těžbou v Arktidě a rozjetými projekty po celém světě - ať už ve Venezuele, Brazílii, Spojených státech, Vietnamu, Spojených arabských emirátech nebo třeba v Norsku. Sečin v jejím čele podle americké televize NBC inkasuje 15 až 20 milionů rublů měsíčně, v přepočtu tedy až 8 milionů korun.
Cesta na vrchol vedla přes Petrohrad
Na poli ropného průmyslu patří Rosněfť k největším světovým hráčům. Každý den vyprodukuje 4,2 milionu barelů ropy, asi pět procent světové produkce. Na ropě a zemním plynu stojí a padá celá ruská ekonomika a je proto nadmíru důležité, aby měl šéf Rosněfti důvěru v nejvyšších patrech ruské mocenské pyramidy. Jednoduše řečeno, aby mu věřil Vladimir Putin.
Sečinovi Putin věří už čtvrt století. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jejich profesní životopisy podobají jako vejce vejci. Jakmile dnešní hlava státu postoupila ve státnické hierarchii a změnila pracoviště, stěhoval se i Sečin, aby obsadil některé z klíčových míst po boku Putina.
Poprvé se jejich kariéry proťaly v Brazílii roku 1990, kde Sečin pracoval jako tlumočník při oficiálních návštěvách. Velmi rychle se z nich stali nerozluční kolegové. Nejprve na petrohradské radnici, kde Putin v roce 1994 zastával funkci náměstka primátora a Sečina zaměstnal jako vedoucího své kanceláře. O dva roky později se oba stěhovali do Moskvy, kde se Putin ve službách prezidenta Borise Jelcina věnoval správě státního majetku a Sečin pracoval jako jeho zástupce.
„Mám Sečina rád. Když jsem se stěhoval do Moskvy, požádal mě, jestli může jít se mnou. Tak jsem ho vzal,“ prohlásil jednou šéf Kremlu. V Moskvě jejich společná kariéra rostla ještě rychleji, v srpnu 1999 stanul Vladimir Putin v čele ruské vlády a vedoucím jeho sekretariátu nebyl nikdo jiný než Igor Sečin.
Zkušenosti s ropou? Netřeba
Jedna odlišnost by se v přehledu zaměstnavatelů přece jen našla. Než Putin usedl do premiérského křesla, rok řídil Federální službu bezpečnosti. Ruská kontrarozvědka je nástupnicí sovětské KGB, pro kterou dnešní prezident pracoval už v Leningradu. Sečin na rozdíl od něj angažmá v tajné službě nikdy oficiálně nepřiznal.
Rodinná poutaUž dávní panovníci a šlechtici věděli, že jejich potomci mohou být praktickým prostředkem k upevnění moci či spojenectví. Platí to i v prostředí ruské elity. Sečinova dcera Inga se v roce 2003 vdala za Dmitrije Ustinova, syna tehdejšího generálního prokurátora Ruské federace. Byl to mimochodem právě žalobce Vladimir Ustinov, kdo stál v čele procesu s Michailem Chodorkovským. Rodinné vazby zapracovaly i v Rosněftu, kde jako zástupce ředitele oddělení zahraničních projektů pracuje Sečinův syn. Pětadvacetiletého Ivana najal Rosněft teprve loni. Jak ovšem píše Svobodná Evropa, v lednu získal Ivan Sečin od prezidenta Putina státní vyznamenání za "dlouhodobou službu" v energetickém sektoru. |
Jak ovšem upozorňuje Svobodná Evropa, patrně pro KGB pracoval během osmdesátých let v Mosambiku a Angole. Oficiálně tam působil jako tlumočník, aby zúročil své studium francouzštiny a portugalštiny na Leningradské státní univerzitě.
Nejvýraznější skok v Sečinově kariéře přišel logicky ve chvíli, kdy se Vladimir Putin stal hlavou státu. Jeho věrný spojenec se dostal do úzkého vedení prezidentovy administrativy - souboru byrokratických a poradních orgánů, jejichž šéfy si vybírá sám Putin a nikomu dalšímu se nezodpovídají.
V pozici náměstka tam vydržel osm let, tedy po obě prezidentská období svého šéfa. Jak píše server The Moscow Times, byl to právě Sečin, kdo v Kremlu rozhodoval o tom, s kým se hlava státu setká a které dokumenty bude číst. O jeho aktivitách však věděl jen úzký okruh Putinových nejbližších spolupracovníků.
Kombinace blízkého vztahu s šéfem Kremlu, silného vlivu a skutečnosti, že ho uplatňoval ze stínu, mu v ruských médiích vynesla přezdívku „Darth Vader Kremlu“.
Sečin neexistuje. Vymyšlený strašák, žertovali diplomaté
„Po většinu Putinova prvního funkčního období zůstával Sečin ve stínu natolik, že se žertovalo o tom, že vlastně ve skutečnosti neexistuje a je pouze takovou městskou legendou. Strašákem, kterého si Kreml vymyslel, aby šířil strach,“ hlásil v roce 2008 do Washingtonu americký velvyslanec v Moskvě John Beyrle. Jeho tajné pojednání o Sečinovi po letech vyšlo na světlo díky serveru WikiLeaks.
V roce 2004 se Sečin částečně vynořil ze stínů, aby dostal křeslo v představenstvu Rosněftu. Promovaný lingvista v té době neměl s ropným průmyslem velké zkušenosti, to ovšem v Kremlu při obsazování důležitých pozic nebylo rozhodující.
„Putin si nejvíc cení loajality svých podřízených. Platí, že čím déle některého ze svých lidí zná a ví, že se na něj může spolehnout, tím výše jsou tito lidé postaveni. Nedomnívám se, že pro něj bylo klíčové, jestli se vyzná třeba ve způsobu provádění vrtů. Jeho práce je postavená na úroveň jednání, poznávání psychologie jeho obchodních partnerů a podobně. A k tomu se mu myslím hodila jeho bývalá práce operativce KGB,“ podotýká Václav Lídl.
Během pár let už jako ředitel celého podniku létal po světě na jednání s manažery těžařských gigantů jako British Petroleum (BP) nebo ExxonMobil. Ruské ropné impérium se pod jeho vedením rozpíná po světě, Sečin domlouvá miliardové obchody a v Kremlu platí za Putinova klíčového poradce v oblasti energetiky.
Igor Sečin a Neil Duffin, ředitel společnosti Exxon Mobil Development, při setkání na společné ropné plošině Orlan.
Sečin je i vášnivým hokejovým fanouškem. Na snímku z letošního jara podporuje klub CSKA Moskva v semfinálovém zápasu Gagarinova poháru proti petrohradskému mužstvu.
Mocnější než prezident
V květnu 2008 Putina vystřídal v prezidentské funkci dosavadní premiér Dmitrij Medvěděv, který Sečina jmenoval prvním náměstkem nového ministerského předsedy - Vladimira Putina. Sečin ve vládě zodpovídal za využívání přírodních zdrojů, ochranu životního prostředí, energetiku a veškerý průmysl s výjimkou zbrojního.
Když o rok později časopis Forbes sestavoval žebříček nejmocnějších lidí světa, „Darth Vader Kremlu“ v něm obsadil 42. pozici. Prezident Medveděv, který ho do funkce vicepremiéra jmenoval, skončil o jednu příčku za ním.
Sečin si na publicitu nikdy nepotrpěl, mediální pozornosti se straní. Zásadně třeba neodpovídá na opakované dotazy, jestli má v Rosněfti kromě ředitelské funkce také vlastnický podíl - což je ovšem vzhledem k provázanosti firmy i jejího šéfa s Kremlem vlastně jedno.
Igor Sečin slaví v květnu 2014 Den vítězství. Nenechal si při té příležitosti ujít návštěvu Sevastopolu na čerstvě anektovaném Krymu.
Žádné jméno, žádná firma. Vizitkou proti sankcím
V posledních měsících však Igor Sečin svou strategii mediální (ne)komunikace zvrátil. Vzhledem k pevným obchodním kontaktům Rosněfti na Západě se stal ideálním člověkem, který může Evropany přesvědčovat o nesmyslnosti západních sankcí uvalených na Rusko kvůli vojenské agresi na východě Ukrajiny.
„Světová ekonomika bude čelit závažným následkům. Uplatnění sankcí vůči firmě je neospravedlnitelné. Nejsme předmětem politických rozhodnutí, rozšíření sankcí na korporátní úroveň je absolutně nezákonné a nelegitimní,“ rozlítil se v rozhovoru, který v únoru citoval britský deník The Independent.
Sečinova slova tehdy na britských ostrovech rezonovala vskutku silně. Pětinu akcií Rosněfti totiž vlastní BP a Sečin proto varoval, že přerušení obchodních kontaktů mezi Západem a Ruskem tvrdě pocítí i Londýn.
Rosněft kvůli západním sankcím, které ruským podnikům uzavřely přístup k západním půjčkám, požádal Kreml o finanční injekci ve výši 42 miliard dolarů. Firma zároveň hledá nové obchodní příležitosti, zejména v Asii a v sobotu oznámila, že do roku 2020 chce posílit těžbu ropy a zemního plynu o 20 procent. Investice ze Západu mají nahradit půjčky od nové rozvojové banky, kterou zakládají státy BRICS.
Protiruské sankce se Sečina dotkly i osobně - jeho jméno se objevilo na černém seznamu Washingtonu. Mocný šéf ruského ropného impéria se tomu však před novináři s oblibou vysmívá.
Při rozhovorech teď proto rozdává poněkud netradiční vizitku: „Žádné jméno, žádná firma, žádná adresa,“ stálo na kartičce, kterou loni v bývalém carském paláci na moskevském nábřeží předal reportérům magazínu Spiegel.
