Vědec to vysvětluje na příkladu fléten, které byly pro původní obyvatele britských ostrovů typické. Pokud postavíme dva pištce vedle sebe a budeme je v určité vzdálenosti obcházet v pravidelném kruhu, pak uslyšíme vyluzovaný zvuk ve střídavé intenzitě. V místech, kde se budou zvukové vlny z obou zdrojů protínat, bude hudba slyšet výrazněji.
"Vznikají pak střídající se tišší a hlasitější zóny. Pokud se na celou strukturu podíváme seshora, pak dostaneme vzor srovnatelný s půdorysem Stonehenge," vysvětluje Waller.
Svou teorii dokazuje jednoduchým příkladem. Nic netušící dobrovolníky se zavázanýma očima přivedl na prostranství, kde měli v kruhu obcházet dva flétnisty. Poté je nechal, aby dle zažité zkušenosti zkusili popsat prostředí, kde se během pokusu nacházeli.
"Bylo to fascinující, všichni tvrdili, že opisovali kruh kolem jakýchsi střídajících se velkých sloupů. Nemohli pak doslova věřit vlastním očím, když jsem je přivedl na prázdnou louku," nadšeně popisuje Američan.
Waller provedl přesná měření také přímo v nejslavnější britské megalitické stavbě. Když postavil hudebníky přímo do středu Stonehenge, podařilo se mu potvrdit, že zvuková struktura přesně odpovídá půdorysu stavby.
Neznámá archeoakustika
Americký vědec se takzvanou archeoakustikou zabývá již dlouho. Nepříliš známá odnož archeologie se snaží odhalit, jaký měl pro prastaré kultury význam zvuk a jeho efekty.
"Víme, že mnoho kultur považovalo přírodní zvuky za tajemství. Napříč světem najdeme mnoho mýtů, které se týkají třeba ozvěny. Pro staré národy to byly tajemné bytosti, které žily ve skalách a volaly zpátky. Nebo zvuk hromu, ten některé kultury přisuzovaly mávání křídel obrovského ptáka kdesi v oblacích, případně jízdě nějakého božského koně," vypočítává Waller.
