"Tak vy jste z Prahy. Krásné město. Pamatuji si ho z dvacátých let," říká. "Otec byl diplomat. Žili jsme ve vile Tereza a jezdili rolls-roycem. Nejen po Praze, ale po celém Česku a také Slovensku. Šťastné dětství," vzpomíná.
Šťastné dětství, po němž se však nedostavilo podobně šťastné mládí. Ba naopak. Antonův otec se stal obětí stalinského teroru, zastřelili ho na sklonku třicátých let. Matka ještě předtím spáchala sebevraždu - rovněž ve vězení. A sám Anton Vladimirovič? NKVD si pro něj přišla v roce 1940 a brány "souostroví Gulag" opustil až o třináct let později.
Nepřítel sovětského lidu
Ale popořadě. Otec se jmenoval Vladimir Alexandrovič Antonov Ovsejenko a v učebnicích byste se o něm dočetli zhruba toto: prominentní bolševický vůdce, revolucionář, politik a diplomat.
Za revoluční činnost v roce 1905 dostal trest smrti, který mu však zmírnili na dvacet let vězení. Z něj - za pomoci menševiků - unikl a v roce 1910 utekl do Francie. Vrátil se s falešným pasem v roce 1917, dal se k bolševikům a za revoluce byl při útoku na Zimní palác i při zatýkání členů prozatímní vlády...
Poté odjel coby velitel Rudé armády na Ukrajinu, kde v roce 1921 spolu s Michailem Tuchačevským brutálně potlačil protibolševické povstání. "V té době už otec kritizoval Stalina a podporoval Trockého, což mu později samozřejmě velice přitížilo," říká Anton Vladimirovič.
Následovala léta v diplomacii. Československo, Litva, Polsko a nakonec Barcelona.
"Byl tam generálním konzulem a byl velice populární," vypráví syn. A učebnice by ještě mohla dodat: Vydatně pomáhal republikánům coby vojenský poradce. Španělsko však mělo být poslední "štací" Antonova-Ovsejenka staršího. Stalin ho v roce 1937 povolal zpátky do SSSR, v následujícím roce nechal zatknout a nakonec zastřelit. Ze syna se tak stal nepřítel sovětského lidu.
Což znamenalo jediné: lágr. "V kolika táborech jsem byl? V šesti. Od Ašchabadu až po Vorkutu," zamýšlí se Anton Vladimirovič. Trpěl stejně jako miliony jiných. Přetěžkou prací, zoufalým hladem, nesnesitelnými transporty, neustálou hrozbou smrti. "Dostávali jsme třeba jen dvacet deka chleba na den," říká.
Definitivně propuštěn byl, jak bylo řečeno, až po Stalinově smrti. "Poté jsem studoval, učil, hodně psal, taky jsem pracoval v petrohradské Ermitáži," vypočítává.
První kniha, Ve jménu revoluce, mu vyšla v roce 1965. Věnoval ji památce svého otce. Následovaly další - Portrét tyrana, poprvé vydaný v roce 1980 v New Yorku a přeložený do několika jazyků. Stalin bez masky, Lavrentij Berija, Divadlo Josifa Stalina, Vrahové národa... A tak dále.
Anton Vladimirovič je má všechny seřazené v knihovně vedle psacího stolu. Zatím poslední kniha mu vyšla v roce 2003 a zanedlouho, přesně 18. března 2004, otevřeli v Moskvě zmíněné Státní muzeum dějin Gulagu.
Sídlí v samém centru města - na Petrovce, módní ulici plné drahých obchodů a restaurací. Není nijak velké, vlastně čítá jen pár místností. Chtělo by se říct: na to, jak obrovskou ránu Gulag v dějinách Sovětského svazu představuje, je muzeum až nepřiměřeně miniaturní. Ale strávit se v něm dají hodiny.
V muzeu Gulagu
Centrem expozice je veliká mapa bývalého SSSR posetá červenými tečkami a modrými trojúhelníky. Ty první značí velké lágry, ty druhé menší tábory a jiná místa, kde se odehrávaly represe.
Prostě celý systém, který vznikl už v roce 1919, ale jehož opravdovým "otcem" byl právě až Stalin. Největší příliv vězňů lágry zaznamenaly ve třech hlavních vlnách: v letech 1929 až 1932 v období kolektivizace, poté ve druhé polovině třicátých let, kdy byl stalinský teror na vrcholu, a nakonec bezprostředně po skončení druhé světové války.
Encyklopedie uvádějí, že v roce 1936 pobývalo v táborech na pět milionů lidí, a toto číslo se zvyšovalo s každým dalším rokem Stalinovy hrůzovlády. Skutečná čísla však nezná nikdo, stejně jako přesný počet těch, kteří už se z Gulagu nevrátili. I těch byly miliony.
Anton Vladimirovič Antonov-Ovsejenko tak představuje jen jeden z mnoha a mnoha pohnutých lidských příběhů. "Jsem takový žijící muzejní exponát," usmívá se.
Měla bych ještě spoustu otázek, ale Anton Vladimirovič už je viditelně unavený. Když však odcházím, znovu uctivě vstane ze židle a potřese mi rukou.
